Dělala jsem palačinky doma, když do kuchyně vrazil úplně cizí chlap, teď to vypráví kdekomu paní Libuše Novotná.
Zasmát se tomu ovšem mohla až s odstupem, tehdy jí do smíchu nebylo ani trochu. Představte si to: žijete sama, v bytě ani noha, nikoho nečekáte, a najednou se PLÍŽÍ PO CHODBĚ tenhle typ! Přesně tak to bylo.
S manželem Vladimírem se rozvedla už před pěti lety. Sama, skoro šedesátka na krku. Nové lásky už dávno neřešila. Děti rozptýlené po republice.
Prostě žila. Se sousedy jedna ruka. Proto si i v téhle nejisté době nechala občas dveře jen přivřené, nezamčené. Co kdyby třeba sousedka Jarka potřebovala přijít na čaj nebo pro cibuli? Tentokrát žádná Jarka na obzoru nebyla, ale Libuše šla vynést odpadky, pak si umyla ruce, nakrmila Micku na zámek si ani nevzpomněla. A taky koho by se bála? Vždyť byl den, barák plný lidí. To není jako potmě lesem jít…
Rozhodla se, že udělá palačinky. A zrovna když chtěla jeden povedený kousek elegantně přistrčit na talíř, koukne a v kuchyni někdo cizí! Jako by se vyčaroval z ničeho nic!
V tu chvíli mi proběhl před očima celý můj život. Už od školky, přísahám! Myslela jsem: tak, holka, a je konec. Ukrást u mě skoro není co, ale televizi mám novou, počítač taky a výplatu jsem si teprve včera schovala do kabelky v předsíni. Určitě mi to už šlohnul a teď mě přišel odklidit. Tak jsem špitla: Vemte si všechno, hlavně mi nic nedělejte, mám vnoučata, ještě bych si je ráda užila. Nikomu nic neřeknu! A v tu chvíli začal panikovat a omlouvat se! Něco vysvětloval, ale já měla v hlavě vatu, sotva jsem ho slyšela. Říkal, ať radši vypnu sporák. Poslechla jsem naprosto automaticky. Sedla jsem si na židli. Přisedl si naproti. A spustil: šel prý ulicí, nikomu nic, když vtom se na něj pověsila partička pánů pod vlivem. Začali loudil peníze, tak se dal na útěk. V ten moment někdo z našeho domu vycházel, tak vběhl dovnitř a pelášil po schodech nahoru. Ti trumberové ho pronásledovali a dostali se taky dovnitř. Na volání o pomoc nebylo čas. Klepal prý na dveře po chodbě, nikdo nic, tak zatáhnul za kliky a zázrak, moje dveře nebyly zamčené. Poprosil mě, ať se podívám z okna. Když jsem vykoukla, fakt tam číhala nějaká partička. Chvíli tam postávali a pak se vypařili líčí Libuše dramaticky.
Představil se jako Antonín Křivánek. A když ten šok trochu pominul, Libuše si ho všimla líp: chlap jak hora, trošku nešikovný, ale z očí mu koukala dobrota. Stačilo by navlíknout kožich a Děda Mráz hadra.
Prosím vás, smím ochutnat palačinku? Sto let jsem neměl. Co žena umřela poprosil Antonín.
Boty už zul, seděl tam v bundě, v očích zoufalství.
A tys mu jako opravdu dala najíst? Ty jsi číslo! Já bych ho hned hnala! podivovala se pak sousedka Jarka.
Ale Libuše se odvážila. Pověřila ho, ať si jde umýt ruce. Ten zmizel v koupelně, jakoby tam bydlel. Dlouho pili čaj, povídali si. Říkal, že je vdovec, že děti nikdy neměli. Žije sám.
Pak se rozloučil, ještě jednou se omluvil a zmizel.
Libuše si najednou připadala jak hlavní hrdinka nějakého nekonečného českého seriálu. Buď jak buď, měla o čem vyprávět přes půlku města. A když všechno vykecala sousedkám, po telefonu, došlo na samotu. Možná měla jsem ho pozvat ještě na štrúdl? Se žampiony, s tvarohem, Libuše už stejně dělá ty nejlepší.
Ale co už. Příležitost uplavala jako tramvaj. Druhý den se rozhodla péct, a najednou zaklepání. Takové opatrné. Kouknula do kukátka myslela, že je to Jarka. Když vykoukla, málem běhala po bytě sem a tam. Narychlo prohrábla vlasy hřebenem, sundala starý župan a hup do teplákové soupravy. Ještě stříkla parfémem, co dostala kdysi od dcery a zapomněla, že vůbec má. A otevřela.
Na prahu stál Antonín s květinami.
Já jen abych to napravil, napoprvé jsem vás málem přivedl do hrobu. Vezměte si, a já půjdu, koktal.
Kam byste chodil? Mám tu čerstvé koláče, pojďte ochutnat! zazářila Libuše.
Já už po schodech cítil, jak to tu voní! Myslel jsem, že to má nějaký štěstlivec štěstí na manželku zasnil se Antonín.
Ale já nejsem vdaná. Pojďte dál! prohlásila Libuše.
A od té chvíle jsou spolu. Antonín teď na zahradě pomáhá jako první liga. Děti přijaly, vnoučata už dědo Tondo ani jinak neříkají. Je samý vtípek, stará se, jak kdyby byli jeho.
Celý život žil sám, ale u Libuše konečně rozmrznul do rodinné pohody. Z cizího Antonína se stal domácí člen rodu.
Libušiny kamarádky jen směle závidí.
No to je teda klika! Ve stáří skočí do života pořádný chlap, a ještě si samovstupem! rozplývají se.
Libuše jen kývne. Ale dveře zamyká vždycky pro jistotu!
