Představ si, že mi bylo šestnáct, ještě jsem chodila na gympl v našem malém městečku někde u Vysočiny, když jsem zjistila, že čekám dítě. Můžeš si představit, jaký to byl poprask sousedky se jen otáčely a ukazovaly si na mě prsty, a naši by nejraději zalézli někam pod zem hanbou. Táta se na mě nemohl ani podívat a utrousil: Radši bych, abys byla mrtvá, než abys nás takhle zostudila! Jeď k babičce, já to už nevydržím. Tak jsem sbalila věci a šla bydlet k babičce do sousední vesnice, co měla malý starý domek za humny. Tam byla pořád zima a spíš ticho než útulno, ale vydržela jsem.
Nejtěžší chvíle byly ke konci těhotenství nikdo mi nepomáhal, nikdo se nestaral. Když přišly kontrakce, záchranka dorazila v poslední chvíli. Ale zvládla jsem to narodila se mi syn, Matěj, a vychovávala jsem ho sama v tom polorozpadlém domku s babičkou. Všichni kolem mě přesvědčovali, ať si najdu chlapa, ale to jsem nechtěla. Všechno jsem dělala jen pro Matěje, kvůli němu jsem žila, pro něj pracovala.
Jakmile Matěj odmaturoval a odešel do Brna na vysokou, taky jsem zkusila něco nového a přes známé jsem vyjela na práci do Itálie. Dřív jsem nemohla, Matěje bych nikdy nenechala samotného. Ale upřímně práce v Itálii byla úplný luxus proti tomu, co jsem zažila u nás. Starala jsem se tam o jednu paní, kterou jsem si oblíbila, a ona mě taky měla ráda. Dostávala jsem celkem slušně zaplaceno, občas mi paní přidala bokem i 100 nebo 200 eur jen tak, na přilepšenou. Díky tomu jsem po pár letech ušetřila tolik, že jsem mohla Matějovi koupit garsonku v Brně, hezky zrekonstruovanou. Měla jsem radost, ale peníze Matěje úplně změnily, přestal jezdit za babičkou, choval se tak odtažitě Bylo mi z toho smutno, ale pořád jsem mu každý měsíc posílala těch 500 eur a zbytek si šetřila, abych něco měla pro sebe. Nechtěla jsem se už nikdy vrátit do toho starého domku.
Roky ubíhaly, Matěj se rozhodl oženit. Jak jinak, na svatbu i na všechno kolem jsem mu zase musela pomáhat já. Říkala jsem si, že až tohle všechno zvládnu, konečně začnu šetřit jen na sebe. Jenže během pěti let se jim narodily dvě děti, a když přišla pandemie, měla snacha v břiše třetí. A já pořád posílala peníze i když už jsem dávno věděla, že bych měla myslet i na sebe. Přesto všechno jsem dokázala naspořit 500 tisíc korun to už byla slušná částka, hlavně když jsem zjistila, že moje kamarádka prodává pěknou po rekonstrukci garsonku v Olomouci. Domluvila jsem se s ní, že ji odkoupím.
Minulé léto jsem přijela, abych to sepsala u notáře, a v tu chvíli mě Matěj totálně uzemnil: Mami, prodali jsme tu tvoji garsonku. Koupili jsme si domek. Potřebujeme od tebe peníze na doplacení druhé splátky. Jaké peníze?, ptám se. Těch 450 tisíc, prosím tě. To nemyslíš vážně? Ty peníze mám na byt, pro sebe. Už jsem všechno domluvila. Mami, přece nemůžeme být s třemi dětmi v garsonce. Očekával jsem, že mi pomůžeš. Matěji, proč sis nenašetřil? Vždyť jsem ti posílala 12 tisíc měsíčně, během let jste mohli mít našetřeno dost! Tobě snad nezáleží na vnoučatech? Ale Matěji, všechno jsem dělala pro vás, ale někdy už musím myslet i na sebe.
Řekl mi ještě, ať si stejně vydělám na další bydlení, že do Itálie stejně pojedu nazpátek. Jenže co když se mi něco stane? Nebo budu mít zdravotní problémy a nebudu schopná pracovat? Kde budu bydlet? Říkal, ať se nastěhuju zpátky k babičce na vesnici. Tak jsem mu v klidu řekla, že jestli chce, může s dětmi jít do toho starého domku sám. Já se rozhodla a na svém trvám byt si koupím. Tu částku jsem mu nedala. Jasně že se na mě Matěj urazil a přestal se mnou komunikovat, slyšela jsem, že peníze shání, kde se dá. Ale promiň, copak mám pořád všechno tahat ze svého? Někdy je opravdu čas myslet i na sebe.
