Je pravda, co se říká: čím déle spolu páry chodí, tím hůře se jejich manželství vyvíjí…..
Jeden pár byl spolu sedm let, když se konečně rozhodl vzít. Za všechny ty roky spolu neprožili ani jeden celý den: byli spokojeni s tím, že mají každý svůj čas a prostor. Ke svatbě je donutilo náhodné těhotenství.
Zpočátku bylo společné soužití pro oba zajímavé a vzrušující. Nejprve rekonstrukce malého bytu, do kterého se nastěhovala dívčina babička se svými rodiči, čímž se novomanželům uvolnil životní prostor, pak společné nákupy nábytku a dalších věcí do domácnosti…. Když však bylo vše hotovo, mladý pár nějak zneklidněl, když spolu stále trávili čas mezi čtyřmi stěnami.
Manžel začal svou ženu vyzývat, aby si vyšla s přáteli na pivo, a žena svého muže ráda pouštěla ven a trávila čas s přáteli. Takový život se postupně stal normou a oběma vyhovoval. Stejně jako v předchozích sedmi letech se manželé doma scházeli jen velmi pozdě.
Blížil se čas porodu a manžel byl den ode dne smutnější. Manželka tomu nevěnovala pozornost, až jí nakonec jednoho dne zavolala bláznivá žena a oznámila jí, že se k ní manžel stěhuje. A skutečně, muž si sbalil věci a odstěhoval se, zatímco dívka byla u gynekologa na běžné prohlídce.
Nejvíce frustrující bylo, že se manžel ani neobtěžoval své těhotné ženě něco vysvětlovat, zbaběle vycouval. Nedostavil se ani k rozvodovému jednání….. Dívka se snažila zajistit, aby při narození dítěte nebyla o žádném muži zmínka , aby si mohla udělat čárku do kolonky „otec“. Dívce se podařilo vše rychle zařídit díky svým konexím.
Dívka porodila krásného syna. Byl to velký a zdravý chlapec s krásnými dolíčky ve tvářích. Při pohledu na syna se dívka uklidnila a zapomněla na urážku, kterou jí způsobila její kdysi milovaná a blízká přítelkyně. Rodiče pomáhali dceři vychovávat syna. Na vztahy s muži už nechtěla myslet; zdálo se, že rána v její duši se jen tak nezahojí.
Jejímu synovi byly tři roky, když zazvonil zvonek u dveří. Dívka čekala, až matka pohlídá vnuka, a tak se ani nepodívala kukátkem a otevřela dveře. Na prahu stál její bývalý manžel. V ruce držel obrovskou kytici růží, které dívka vždycky milovala, a velké závodní auto, první dárek, který synovi po třech letech dal.
Dívka se na svého bývalého manžela mlčky podívala a on řekl:
– Udělám všechno, co budeš chtít …..
– Opravdu si myslíš, že ti teď odpustím? Je to už tolik let…
Syn vyběhl na chodbu. Aby se chlapec nestačil zajímat o nové auto, dívka se slovy zabouchla dveře:
– Ne. A už sem nechoď. Tolik let jsme tě nepotřebovali, zvykli jsme si, že tě nepotřebujeme …
Dívku to už nebolelo. Za ta léta zášť dávno vyhořela, zůstala jen lítost nad bývalým manželem, který přišel o syna.
