Jmenuji se Martin. Celý svůj život jsem tvrdě pracoval, dřel od rána do večera, zapomínal na vlastní sny a potřeby, jen abych zajistil své rodině lepší budoucnost. Nikdy jsem nečekal vděk, nikdy jsem si nic nenárokoval. Stačilo mi vědomí, že moje děti nikdy nebudou muset čelit chudobě a nejistotě, se kterou jsem se já musel potýkat.
Věřil jsem, že pokud jim dám všechno, pokud obětuji svou mladost a zdraví pro jejich blaho, nikdy nebudu sám.
Ale zmýlil jsem se.
Jakmile už mě nepotřebovali, otočili se ke mně zády. Zůstal jsem jim lhostejný.
Muž bez domova, bez budoucnosti
S manželkou Lenkou jsme se rozvedli, když už naše děti byly dospělé. Náš syn Tomáš pracoval jako inženýr v Praze a bydlel tam se svou snoubenkou. Naše dcera Karolína studovala práva v Brně a žila v podnájmu.
Po rozvodu jsem zůstal bez střechy nad hlavou. Byt, ve kterém jsme léta žili, patřil Lence – zdědila ho po rodičích. Neměl jsem na něj žádný nárok, a tak jsem musel odejít.
Neměl jsem kam jít.
Jediným místem, kde jsem mohl složit hlavu, byl rodinný dům v malé vesnici na Vysočině, kde stále žila moje matka Alena a můj starší bratr Pavel. I on byl už léta sám, žil prostým životem a staral se o dům.
Přivítali mě vřele, ale já věděl, že už tam nepatřím. Nebylo to moje místo.
Zima byla krutá. V okolí nebyla práce, takže jsem se chytal jakéhokoli přivýdělku – pomáhal jsem na polích, opravoval domy, sekal dřevo pro sousedy. Peněz bylo málo, ale aspoň jsem měl co jíst.
Věděl jsem ale, že takhle nemůžu žít.
Musel jsem pomoci svým dětem. Musel jsem udělat něco, abych jim zajistil budoucnost.
A tak jsem se jednoho jarního dne rozhodl – odejdu do ciziny za prací.
Deset let dřiny, deset let obětí
Odjel jsem do Německa, do malého města, kde hledali dělníky na stavby.
Byla to práce, která mě pomalu ničila. Vstával jsem ještě za tmy, vracel se domů vyčerpaný. Déšť, sníh, spalující slunce – nic z toho nehrálo roli. Moje ruce byly popraskané, záda se mi každý den lámala bolestí, nohy se mi třásly únavou.
Ale nikdy jsem si nestěžoval.
Věděl jsem, proč to dělám.
Když si Tomáš koupil byt v Praze, pomohl jsem mu s hypotékou. Když Karolína dokončila školu, koupil jsem jí vlastní byt v Brně.
Nezapomněl jsem ani na svou rodinu v Česku. Každý měsíc jsem posílal peníze matce a bratrovi. Díky mým úsporám se náš rodinný dům úplně změnil – nová fasáda, nový kotel, nová kuchyň. Staré kůlny byly zbourány a na jejich místě vyrostla garáž.
Pokaždé, když jsem se na pár dní vrátil domů, viděl jsem, jak se dům proměňuje. Z ruiny se stal moderní a útulný domov.
Byl jsem pyšný.
Byl jsem přesvědčený, že až se vrátím na stálo, najdu tam svůj klid.
Deset let jsem pracoval, dokud mi tělo neselhalo.
Zrada, která mě zlomila
Moje záda byla zničená. Ruce se mi třásly, nohy mi sloužily čím dál méně.
Nemohl jsem už dál pracovat.
Rozhodl jsem se – vracím se domů.
Když jsem dorazil, matka a bratr mě přivítali s úsměvem. Objal jsem je a věřil, že konečně budu mít svůj klid.
Našel jsem si skromnou práci jako noční hlídač ve škole. Výplata nebyla vysoká, ale stačila mi na základní potřeby. Měl jsem ještě nějaké úspory.
Poprvé po letech jsem měl pocit, že mohu konečně odpočívat.
A pak se všechno rozpadlo.
Jednoho dne jsem hledal staré dokumenty ve skříni matky a našel jsem složku s úředními papíry. Otevřel jsem ji a celý jsem ztuhl.
Každý list, každý právní dokument – všechno bylo napsané na jméno mého bratra.
Dům. Pozemek. Dokonce i garáž, kterou jsem nechal postavit za vlastní peníze.
Mé jméno se neobjevilo nikde.
Četl jsem ty papíry znovu a znovu. Nemohlo to být správné. Musela to být nějaká chyba.
Ale žádná chyba tam nebyla.
Zbytečný život, promarněná léta
Když se matka a bratr vrátili domů, podíval jsem se jim do očí a zeptal se:
– Co to má znamenat? Proč je všechno napsané na Pavla?
Můj bratr si povzdechl a pokrčil rameny.
– Martine, vždyť tady bydlíš. Na co potřebuješ papíry?
Ale matka… matka se mi ani nepodívala do očí.
– Mami? – můj hlas se třásl. – Vždyť já jsem za všechno zaplatil. Každou korunu. Každou cihlu v tomhle domě. Proč nemám žádná práva?
A tehdy řekla slova, která mě definitivně zlomila.
– Mysleli jsme si, že zůstaneš v Německu. Že si tam najdeš nový život…
Zůstal jsem stát jako opařený.
Oni nikdy nepočítali s tím, že se vrátím.
V jejich očích jsem byl jen někdo, kdo posílal peníze.
Celý můj život, všechny moje oběti, každá kapka potu – to všechno bylo k ničemu.
Myslel jsem si, že pracuji pro svou rodinu. Že mám kam se vrátit.
A teď stojím před domem, který jsem sám opravil, a vím, že mi nepatří.
Dívám se kolem sebe, ale nevím, kam jít.
Nemám už domov.
Nemám už budoucnost.
Nemám už nic.
