Pozval jsem muže na návštěvu, ale nestihl jsem se připravit předem. Bylo to nepříjemné zdržení. Oblečený v domácím županu, na stole hromádka brambor, které bylo třeba oloupat.
A najednou – zvonek. Přišel. Nemohl jsem ho nechat přede dveřmi. Musel jsem otevřít dveře v tomhle stavu. A on, mimochodem, přišel poprvé. Trapné, samozřejmě. Začal jsem se nervózně chovat, mával rukama a pozval ho dovnitř. A sám jsem šel do koupelny se převléknout. Vyšel jsem po pěti minutách – a on nikde. Nějaký zázrak. Odejít snad nemohl?
Nakoukl jsem do kuchyně, a on tam – loupal brambory. S hlavou nakloněnou na stranu a pečlivě pracoval. Stál jsem tam, pozoroval ho a obdivoval, protože to vypadalo velmi dojemně. Něco něžného se ve mně probudilo. Příjemný člověk, není co dodat. Prostě ho obdivovat. Kalhoty a svetr mu ladily barevně, jako by se doplňovaly. Nové ponožky – je to vidět na první pohled. Upravený účes a jemná vůně pánského parfému.
Po krátké večeři jsme se rozhodli projít. V úzké chodbě jsme se srazili a zasmáli se. Potom mi s grácií podal kabát, jako bych byl princ.
Je hezké cítit se středem pozornosti. Jako byste byli křehcí a vzácní. A měli vás chránit. Procházíme se ulicemi, po malých svazích mě jemně drží za loket. Otevírá dveře a mírně ustupuje – prosím, vstup.
Po cestě jsme narazili na květinový stánek. Zavedl mě dovnitř, držíce mě za ruku. Řekl prodavačce: “Co si paní přeje.” A já, ze skromnosti, jsem si přál jednu velkou rudou růži. Ironicky se usmál. Pokýval hlavou a za minutu mi podal kytici desítky čerstvých květin. Museli jsme koupit láhev suchého vína, malý dort a ovoce. V obchodě se nenutil do názoru, nedával rady, stál lehce stranou jako panoš královny. No, na světě existují vychovaní muži. Kdo by věřil?
Večer jsem se cítil šťastně. Něco mimořádně radostného mě náhle zaplavilo svou něžností a moje srdce odpovědělo křišťálovým tepem. Vzácný galant, jako by vystoupil ze stránek klasického románu. Občas jsem se znepokojeně ptal: Je vůbec člověk? Nebo snad iluze?
S tanečním krokem mě otočil, chytnul mě radostným pohledem a usadil na pohovku. Rychlým a zručným pohybem prostřel stůl. Přinesl z kuchyně suché víno. Neuvěřitelná intuice: bez ptaní pochopil, kde jsou sklenice. Sklenice září, ovoce se usmívá, svíčky hoří. Vedle mě galantní muž. Co víc si může člověk přát? Nic víc. To je vrchol, to je triumf štěstí, který si může člověk představit.
Zazvonil mu telefon. Lehce se zamračil a oznámil, že volá jeho matka. S nevážným výrazem odešel do chodby.
A podlehl jsem ženskému instinktu – nenápadně ho následoval.
– Ano, mámo, samozřejmě, mámo.
A najednou ostrým hlasem: “Jak mi už lezeš krkem! Jdi pryč!” A přesně řekl, kam.
Bože, to bylo strašné. Co když je sadista, má něco psychicky? Co dělat?
Vrátil se s okouzlujícím úsměvem, jako by se nic nestalo. Předstíral jsem, že jsem zklamaný. A řekl, že přítel má problém se ženou. Nemá kam jít s dítětem. Přijdou za půl hodiny. S prosebným pohledem: „Nenecháme to na zítra, ano? I já jsem zklamaný.“
Odešel. Celou noc jsem nemohl usnout. Srdce mi trýznilo neznámé pocity. Ráno jsem mu napsal SMS: “Omlouvám se, ale nesedli jsme si. Bez vysvětlení.”
