**Zbytečná dcera**
„Já vás přece neprosila, abyste si ho pořizovali,“ rozčilovala se Kristýna. „Proč kvůli vašemu dítěti musím snášet nepohodlí? Nejdřív jste mi sebrali pokoj, pak ze mě udělali zdarma chůvu a teď mám odevzdat svého jediného kamaráda? Který se mnou žije devět let? Také ne! Odstěhuju se k babičce a budu bydlet s Bonym! Vy si toho svého Vašíka vychovávejte sami!“
Šestnáctiletá Kristýna se poslední rok neustále hádala s rodiči.
Měla k tomu pádné důvody – po narození syna matka s otcem na existenci starší dcery zapomněli. Od devíti let ji nechávali napospas. Jako malá skutečnou příčinu tohoto chování nechápala, lhostejnost ji zraňovala.
Tajně plakala a naříkala babičce: „Pořád jen s Vašíkem! Když je poprosím, aby si se mnou hráli, máma říká, že nemá čas, a táta se otočí zády. Babi, oni mě nemají rádi?“
„Ale kdeže, zlato,“ utěšovala vnučku Marie Štěpánová, uhýbajíc pohledem. „Samozřejmě tě milují! Jen mají teď těžké období. Vašík je malý, potřebuje péči. Vždyť přece víš, že ještě ani neudrží hlavičku. Až trochu povyroste, bude líp. Zkus mamince s bratříčkem aktivně pomáhat – choď s ním ven, hraj si. Třeba pak rodiče najdou víc času.“
Marie Štěpánová rozdávala rady, ač věděla, že ani Kristýnina snaha situaci nezmění. Pro Olgu i Václava byl prvorozený dítě nechtěnou chybou. Seznámili se na diskotéce, Olga šestnáctiletému Václavovi lhala o věku. Když otěhotněla, vzali se z panického strachu před skandálem.
Kristýnu nikdo netoužil. Olga zuřila, že nemůže žít jako dřív, Václav dceru toleroval. Vždyť chtěl syna.
Vašík se stal vytouženým dítětem. Připravovali se na něj měsíce.
„Mami, koupíš mi tu panenku s rybím ocasem?“ žadonila Kristýna v obchodě.
Olga, prohlížející čepičky pro novorozence, odsekla: „Nemám peníze navíc. Už mě přestaň zesměšňovat! Vždyť víš, že brzy přijde bratříček. Potřebujeme postýlku, kočárek… Jsi sobecká! Myslíš jen na sebe!“
Dívka se začala cítit provinile. Máma má pravdu – bratříčkovi je vše důležitější.
***
Vašík nedostatkem netrpěl. Rodiče mu kupovali hračky denně. Pro něj upravili Kristýnin pokoj – přestěhovali ji do obýváku.
„Už jsi velká, vyspíš se na gauči,“ vysvětloval otec. „Dítě potřebuje svůj prostor.“
„Nerýpej se,“ přidala se Olga. „Měla bys být ráda. Já neměla sourozence. Vždyť brzy budeš mít parťáka! A ty hračky přetřiď – polovinu vyhodíme.“
***
Po Vašíkově narození přišla Kristýna o poslední zbytky dětství. Rodiče ji využívali jako chůvu. Kdykoliv mimino v noci zaplakalo, křikli: „Neslyšíš, že brečí? Dej mu láhev, zkontroluj plenku!“
Olga „odpočívala“ na mateřské, Marie Štěpánová zuřila:
„Jak můžeš nechat desetiletou holku starat se o mimino?“
„Ať si zvyká,“ mávla rukou Olga. „Až bude mít vlastní děti, bude jí to k něčemu dobré. Václav mi stejně nepomáhá – po práci se s Vašíkem mazlí půl hodiny a jde k televizi.“
„Olgo, ona je ještě dítě!“
„Časy jsou jiné, Marie Štěpánová. Navíc je to její povinnost – je přece starší!“
***
Ve třinácti Kristýna Vašíka nenáviděla. Chlapec prokoukl, že za každou lumpačinu může svalit vinu na sestru.
„Rozbila jsi tu vázičku?“ ječela Olga.
„To Vašík! Chtěl bonbóny před obědem…“
„Ty mu poroučíš?“ zařval Václav. „Kdo je tady rodič? Ať si kluk sní, co chce!“
„Ale máma přikázala…“
„Ty pitomko! Co kdyby se zranil? Dneska žádný kino! Budeš ho učit písmenka. Paní učitelka říkala, že zaostává!“
Vrchol přišel v Kristýniných šestnácti. Rodiče bez dovolení chtěli dát pryč jejího psa Bonyho.
„Do zítřka ať tu po něm není stopa! Vašík začal kýchat – má alergii na srst.“
„Nedám ho! Je to můj jediný přítel!“
„Kdo se tě ptá?“ odbyl ji Václav. „Tuhle potvoru jsme trpěli dost dlouho.“
„Radši riskuješ bratrovo zdraví?“ sykla Olga.
„Ano! Už vás s Vašíkem nesnáším! Kvůli němu jsem neměla dětství! Zatímco kamarádky si hrály, já tlačila kočárek! Zatímco se připravovaly na přijímačky, já běhala ze školy do školky! Končím! Stěhuju se k babičce!“
***
Marie Štěpánová vnučku přijala. Olga vydržela měsíc, pak zavolala:
„Okamžitě se vrať! Už si dost odpočinula. Nezvládáme to.“
„A já s tím mám co dělat? Vaše dítě – vaše starost. Já mám školu.“
„Počkej, až přijde táta! Přivede tě zpět!“
Babička vzala telefon: „Olgo, Vašíkovi je sedm. Pokud se bojíš ho nechat samotného, najmi chůvu. Kristýnu nechte na pokoji. A Václavovi to řekni taky!“
***
Rodiče ustoupili. Pro Vašíka najali au-pair. Kristýnině rozhodnutí nelitovala – bratr není její dítě. Odpovědnost za něj nikdy nést nemusela.
