Odmalička jsem milovala rodinné uspořádání svých rodičů. Oba moji rodiče, táta i máma, jsou vojáci, takže v naší rodině bylo vždycky všechno jasné. O peníze se dělili rovným dílem , na živobytí si vydělávali společně. Nikdo se nikdy nevyhýbal svým povinnostem ani “střídavé” péči o děti. Není divu, že za takových podmínek neměli máma s tátou nikdy žádné konflikty. O všechny povinnosti se dělili rovným dílem, takže nebylo o čem se dohadovat.
Když jsem vyrostl, věděl jsem, že chci mít v rodině stejný řád. Byla jsem zvyklá na jasnost a rovnost. Proto jsem hledala manžela, který by na takový vztah přistoupil. Svého muže jsem poznala, když mi bylo 24 let, rok jsme spolu chodili a pak mě požádal o ruku.
Samozřejmě jsme se hned dohodli, že do rodinného rozpočtu budeme přispívat rovným dílem podle předem stanovené částky. Budeme rovným dílem investovat peníze, abychom někam jeli, abychom si koupili něco do domácnosti, například nábytek, a budeme také přispívat na dítě. Protože budeme s manželem bydlet v jeho bytě, budu mít na starosti většinu poplatků za komunální služby.
No a zbytek peněz z platu každý z nás utratí podle svého uvážení. A víte, prvních šest let jsme měli ve všem jasno, všechno bylo tak, jak jsme se rozhodli. Dokonce jsme si rozdělili domácí práce a každý vykonával svou funkci, když bylo třeba. Za celých šest let nedošlo k jedinému konfliktu, vzhledem k tomu, že jsme měli i dítě, o které jsme se “střídali” v péči.
A věci by určitě fungovaly velmi dobře. Takový systém by fungoval, kdyby nebylo lidí zvenčí. Jednou k nám přijela na návštěvu tchyně a začala manželovi říkat: “Jak vypadá tenhle byt? A jak vypadá? Byt je jako byt. Ale pro tchyni ten byt vypadal hrozně – staré tapety a nábytek, nedalo se v něm žít. Tchyně odešla.
O pár dní později přišli manželovi přátelé a jedna z dam také stihla říct něco o rekonstrukci, že byt vypadá staře. Po této návštěvě už manžel nebyl ve své kůži, vztekle na mě začal křičet, že jsme se za šest let bydlení ani neobtěžovali udělat rekonstrukci. No a proč já? Byt je jeho a jemu vždycky zůstávaly peníze z platu.
A on říká – vezmeme si na rekonstrukci bytu půjčku.
Ale na co ji potřebuju? Já ji nepotřebuju – ten dům není můj, proč bych do něj měl investovat? Ale můj manžel na tom trvá. Na jednu stranu nechci o tenhle vztah přijít. Na druhou stranu – co se stane, když se rozvedeme a já utratím tolik peněz za rekonstrukci? Jak bych měla postupovat?
