Jmenuji se Sylwia. Když jsem Davida poznala, bylo mi šestnáct, ale už tehdy jsem si uvědomila, že jsem do něj zamilovaná až po uši. Byl o devět let starší než já. V den mých narozenin, kdy mi konečně bylo osmnáct, mě požádal o ruku. Poklekl na jedno koleno a navlékl mi na prst krásný zlatý prsten. Já jsem samozřejmě řekla ano, protože to byl jediný důvod, proč jsem čekala na plnoletost. O půl roku později jsme se rozhodli, že budeme mít svatbu.
Hned na úvod bych chtěla říct, že jeho rodiče z toho zdaleka nebyli nadšení. Jako inteligentní lidé mě však nezatěžovali svými názory a nic mi neříkali. A i teď, po letech, si nechávají připomínky pro sebe.
Navíc se ukázalo, že můj David je velmi žárlivý chlap. Snadno se dokáže rozněžnit a vyptávat se mě na mé vztahy s jinými muži. Kvůli tomu jsem strávila mnoho bezesných nocí. Hádky kvůli žárlivosti byly zničující.
Jednoho dne, když jsem dokončila školu, přišla na řadu otázka studia na univerzitě. Znáte to, nová škola, nová přátelství, nové společné aktivity. Bylo dobře, že jsem měla to štěstí a dostala se na univerzitu.
S každým dalším dnem se jeho postoj k mému studiu čím dál víc podobal šlapání bosou nohou po rozbitém skle. Dokonce i na svatbě se všechno smrsklo na prohlášení typu: “Nechápu, proč chceš jít na univerzitu. Žena by se přece měla starat o rodinný dům a ne studovat z plezíru, protože později by mohla chtít řídit i svého manžela”.
Měla jsem svá dilemata, ale blížil se termín svatby , takže jsem na to myslela víc. Rozhodli jsme se, že obřad bude obyčejný a pak budeme sedět v útulné restauraci s rodiči a blízkými přáteli.
Spěchali jsme, abychom jim dali dostatečně vědět. Tady to všechno začalo. Dva měsíce před svatbou se pro mě staly další zkouškou. V určitých chvílích se mi zdálo, že mě jeho pravidelné výbuchy žárlivosti přivádějí k šílenství.
Překročil všechny hranice (pokud vůbec nějaké byly) a začal mi zakazovat kontakt s blízkými lidmi a přáteli. Každá noc, která byla plná hádek a spouštěčů, mě nutila přemýšlet víc a víc. Asi týden a půl před svatbou jsem se konečně rozhodla, že tahle svatba nebude nic jiného než vstupenka do země hořkosti a zklamání.
Po zvážení všech pro a proti jsem se rozhodla, že se rozejdeme. Nemyslete si, že to bylo snadné. Za tu dobu, co jsme byli spolu, jsem k němu strašně přilnula. Ale i když to bylo těžké, rozchod byl….. jediným východiskem.
Bez ohledu na to, co jsem k tomu muži cítila, jsem si nemohla dovolit zničit si život, přijít o přátele a zničit si vztahy s těmi nejbližšími. A na závěr bych chtěla říct: Milé dívky, ženy, při prvním náznaku agrese a narušení vašeho osobního prostoru utíkejte, utíkejte pryč.
