Snila jsem o tom, že budu lékařkou, a když jsem se zapsala na medicínu, tam jsem potkala svého manžela. Během studia jsme se stihli nejen vzít, ale také mít dceru a hned po promoci syna. Zdálo se mi, že mi život připravil krásnou budoucnost. Ale nedopadlo to přesně takhle.
Obě děti mi pomáhala vychovávat matka. Já jsem tedy zvládla a specializovala se na “internu”, můj muž na jinou specializaci. A začali jsme pracovat v jeho městě.
Děti jsme dávali do školky, pracovali jsme na různé směny – on měl i noční, takže naše rodičovské povinnosti neutrpěly. Ty manželské prý také ne.
Najednou se Petr změnil!
Objevila se u něj zpočátku žertovně zlomyslná žárlivost. Poznamenával mi, že je to, jako by se mladí muži schválně upsali mně, abych jim dělala osobní lékařku. Pak mi začal vyčítat, proč jsem nepřišla domů hned po práci.
Volala mi desítkykrát denně, a to mi překáželo v plnění lékařských povinností. Snažila jsem se mu vysvětlit, že dobře ví, že moje práce spočívá v kontaktu s lidmi, že nemá žádný skutečný důvod na mě žárlit, že ho mám ráda a záleží mi na něm i na mé rodině.
Ale on nepřestal – začal za mnou chodit během prohlídek. Jednou se před sestrou pohádal a řekl mi, že mi zakazuje, abych je vyšetřovala nahá. V žádném případě jsem je nemohla poslouchat přes oblečení.
Ale to ho nezastavilo – přišel znovu, sbíral skandály, a když neměl službu, hádali jsme se doma celou noc. Naše dcera nepřestávala plakat a syn hledal spásu u počítače. Mluvila o nás celá nemocnice a brzy i město. Abychom zachránili naši rodinu a zbavili se posměchu lidí, požádala jsem ho, aby odjel do hlavního města.
Měli jsme dobré specializace a pro naše děti by to byla šance na lepší vzdělání. Překvapivě i pro mě samotnou souhlasil. Možná to bylo proto, že se už styděl za to, že na něj někdo ukazuje prstem, když chodí po ulicích, možná to bylo i z prostého důvodu, že mu ubývalo pacientů, když se dozvěděli o jeho hysterických výstupech.
Žárlivost ve velkoměstě…
V hlavním městě jsme začínali v různých nemocnicích. Ale… místo aby všechno zapadlo na své místo, bylo to ještě děsivější.
Cítil větší anonymitu velkoměsta a zdálo se, že se zbláznil – každý den mě obtěžoval, křičel na mě, bil mě, divil se, jak budu chodit do práce s modřinami, a nakonec to došlo tak daleko, že se domluvil s ředitelem nemocnice, aby mě vyhodil s odůvodněním, že nejsem ve své profesi tak dobrá.
Ředitel nezasáhl. Vysvětlil jsem mu, že ho naše osobní konflikty nezajímají, že mě pacienti vyhledávají a respektují, a nevyhodil mě. Chvíli jsem počkala a podala žádost o rozvod.
Případ protahoval, sháněl všude kamarády právníky, soudce, a když nás nakonec stejně rozvedli, slíbil mi cestou ze soudní síně, že už nikdy do mého života nepustí jiného muže.
Neodvažovala jsem se podívat na jiného muže! Byla jsem prý svobodná, rozvedená žena, ale bála jsem se mužů jako ohně. Když jsem si muže prohlížela, než jsem je diagnostikovala, zajímalo mě, jak se chovají ke svým ženám – jestli je milují, nebo bijí.
Dala jsem se do práce. Děti vyrostly. Moje dcera se seznámila s cizincem a přestěhovala se k němu. Říkala jsem jí, že je mladá, že ho dobře nezná, že je z jiné země, ale ona mě odsekla, že by ji sotva někdo bil víc než její otec mě.
Můj syn zůstal se mnou. Opakovaně se snažila s otcem promluvit, prosila ho, aby nás nechal na pokoji, a nakonec to vzdala.
Ukázalo se, že můj manžel je nemocný. Začal se léčit, aby se uzdravil. A já jsem začala chodit na psychoterapii, abych se zotavila a získala zpět své dřívější sebevědomí.
Abych se zbavila strachu. A to se mi podařilo. Když jsem se vyrovnala s tím, co se stalo, jako na zavolanou se objevil Mark, bratr mého přítele.
Protože věděl o tom, co se mezi mnou a mým manželem stalo, snažil se mě mimořádně mužně, ale laskavě utěšit. Měla jsem velký problém pustit ho k sobě. Místo abych v jeho rukou hledala něhu, sledovala jsem, jestli se natáhnou, aby mě uhodily, za láskou v jeho očích jsem hledala ocelovou žárlivost.
A jemu se trpělivě dařilo dokazovat, že není Petr, že je jiný. Také se mu podařilo mě po terapii znovu přesvědčit, že muži jsou jiní.
A já se pomalu, pomalu, ale jistě zamilovávala… Když jsem však o něm řekla synovi, rázně mě utnul: “Buď já, nebo on. Nechci ve tvém životě dalšího muže!” A tak jsem se rozhodla.
Teď se s Markem scházíme potají a mě zase bolí srdce a svírá se hrůzou. Můj syn nechtěl, abych mu o Markovi cokoli říkala , nepodařilo se mu nic slyšet. Nedokázal pochopit, že i tentokrát trpím, ale kvůli němu – kvůli jeho vlastnímu dítěti, které mi odmítlo dát svobodu být šťastná. A já nečelím volbě, ale osudu. Protože co to znamená volit mezi svým dítětem a zamilovaným mužem? Jsem matka a volba je jasná.
