Láska bez podmínek
Linda se procházela po obýváku, když jí pod gaučem najednou vykoukl černý ponožkový roh. Nemohla se zdržet smíchu a pronesla:
No teda, tvůj manžel je asi větší čuně, než se dalo tušit!
Pak se sehnula, šikovně ponožku vytáhla, zamávala s ní nad hlavou a dodala:
A přitom působí vždycky absolutně bezchybně. Chodící katalogový model! Na pohled samý fešák.
Marcelina se zrovna objevila ve dveřích z kuchyně, utírala si ruce do utěrky a překvapeně zvedla obočí:
Co tě k tomu vede?
Linda s vítězným triumfem mlčky ukázala na ponožku, jako by předložila rozhodující důkaz k soudu.
Marcelina malinko zrudla a spěšně začala vysvětlovat:
Ale to ne, to není po Milanovi. To Beny zlobí. Nosí věci z koše na prádlo po celém bytě. Je to ještě kotě, na větší úlovky nemá sílu.
V tu chvíli se Lindě úplně rozzářily oči kočky totiž milovala snad víc než lidi.
Aha, Beny! To je váš kočičí prcek, viď? zajásala. Kdepak je schovaný? Znám ho jen z fotek, vypadá strašně mazlivě Srdce mi taje pokaždé!
Jenomže už tu byla pět minut, a ještě ani jednou si nepohrávala s tím chlupatým mrňousem. To je vůbec za návštěvu?
Marcelina se tiše rozesmála, nadšením své kamarádky nepřekvapila:
Mrkni se do křesla k topení, tam vegetí vždycky. Jen pozor na drápky, není zvědavý na každýho a ostrý je jak žiletka. Kdyžtak lékárnička je v koupelně. Já zatím dovařím kafe.
Linda se po špičkách připlížila ke křeslu. Zde se roztomile rozvaloval Beny bílý chlupatý uzlíček s šedými pruhy, stočený do klubíčka. Spal spokojeně, uši mu sem tam zachvěly, asi chytal nějaké vzdálené signály z vesmíru, a ocásek se mu mírně pohupoval.
Ty jsi ale fešák zašeptala Linda, natahovala ruku, aby kocourka nevzbudila.
Beny pootevřel jedno oko, letmo si ji prohlídl, zamžoural znuděně a zavřel zase. Ale za sekundu šklíbl packou Linda zůstala s tenkou škrábancem na zápěstí.
Aj! No dobrá, seznamovací rituál splněn, pousmála se Linda.
Nevzala to tragicky a i tak pohladila kocourka za uchem. Beny na chvilku zvážněl, pak tichounce spustil motor a znovu usnul.
Když se Marcelina vrátila z kuchyně v náručí hrnky s lahodným kávovým aromatem a v misce čokoládovou nadílku našla kamarádku v euforii: drbala Benymu bříško a měla úsměv od ucha k uchu. Beny přitom spokojeně přivíral kukadla a vrněl jako malá Fabia na neutrál. Škrábanec na Lindině ruce už jen decentně připomínal komplikovaný začátek vztahu, ale dobrou náladu to nijak nepokazilo.
To je takovej ňuňánek! pištěla Linda nadšeně, když ho polechtala pod bradou. Beny se okamžitě přetočil na záda, abych jako nezapomněla, co očekává. Taky si pořídím takovou potvoru! Sněženka bude mít aspoň společnost.
Chceš kontakt na útulek? Tam by se ti protáčely panenky, tolik tam mají nabičovaných modelů, mrkla Marcelina a opatrně aranžovala hrnky na konferenční stolek. A nedalo jí, aby se nezadívala na Lindu tahle roztomilá scéna, jak mazlí kotě, by dojala i ledového medvěda.
Ještě ne, zesmutněla Linda, na chvilku zastavila hladící pohyby. Beny otevřel očko a pohoršeně mňouknul Haló, co je se servisem?! Linda se rozesmála a šimrala dál. Vždyť víš, chystám se vdávat. Bojím se, že by to Vladan nevydejchal. Sněženku sotva snáší.
Nemá rád zvířata? Marcelina si sedla vedle ní, obě ruce kolem hrnku, nasávala voňavé vapory a čekala, co z kamarádky vypadne.
Má rád pořádek, povzdechla si Linda a hladila kotě dál. On je prostě puntičkář. Všechno má svůj šuplík, každý smítko na černé listině, a když někde leží tenistka, hned tragédie.
Marcelině úsměv pomalu zamrzl, podvědomě si třela zápěstí, jako by jí ho začalo brnět. V očích se jí zaleskla mlha vzpomínek nebyla tady, v bezpečí domova, ale někde úplně jinde, už dávno.
Marci? Linda si všimla, že je její kamarádka najednou trošku mimo, a opatrně odložila kocoura zpět na křeslo. Naklonila se blíž: Co se děje? Vždycky se tváříš pohodářsky, teď jsi nějaká bledá…
Všechno v pohodě, řekla Marcelina s úsměvem, který by neoklamal ani pokladní v Albertu. Hlas jí jen trochu zadrhnul. Hlavou jí letěly vzpomínky jak vypadá domácí harcovník posedlý řádem. Jeden čas si myslela, že to je normální. Pak zjistila opak…
Hluboký nádech, nasadila pevnější tón:
Neblbni, poradím ti. Než se vezmete a pořídíte si děti, prostě s ním rok bydli. Nechci tě strašit, ale člověk pozná detaily až pod jednou peřinou. Není legrace žít podle seznamu, bát se každé změny.
Povíš víc? ptala se Linda, ale rychle se opravila, aby to nezabolelo. Nemusíš, pokud nechceš
Povím. Aspoň tě to třeba zachrání, přikývla Marcelina a v očích jí svítilo rozhodnutí je lepší učit se na cizích chybách…
*****************************
Marcelině bylo devatenáct, když potkala Tomáše. Starší o devět let, fešák, působící dojmem spolehlivého strýčka a navíc pozorný! Nosil jí fialky bez důvodu, pamatoval si, že miluje mátový čaj, a hodiny s ní rozebíral formuláře do školy. Připadala si konečně opravdu důležitá a po třech měsících neodolala: souhlasila se svatbou.
Odmítat jí doma neměl vlastně kdo. Táta měl už dávno novou rodinu a s Marcelinou si maximálně popřál Šťastné Velikonoce jednou za tři roky přes Messenger. Máma byla ráda, že si dcera poradí sama a nepletla se jí do života. Dojalo ji to a i docela rozuměla mámině potřebě žít po svém.
Prvních pár týdnů bylo nádherných pohoda, novota, vzrušení. Tomáš byl doma ochotný, tolerantní No, aspoň, co se týče začátku. Pak začal vystrkovat růžky: pořádek, pravidla, implementace řádu. Drobné hádky se množily podle repelentu na komáry: s každým pokropením dvakrát víc.
Linda: To znám, teď mám zkouškové… upila kávy a protočila záda. Prostě když sedíš do tří do rána u učebnice, zapomeneš kytky postavit do vázy a nevšimneš si jednoho hrníčku v dřezu.
Jednou večer, než na ni skočil spánek, Tomáš ukazoval na podlahu v předsíni:
Našupej tady teď hned. Když má být pořádek, tak pořádný.
Ona: Teď? Je půl jedné… Ráno mám matiku. Fakt nemůžu ráno?
Neměla jsi čučet do mobilu, stihla by sis uklidit, odsekl Tomáš. Teď to udělej.
Co zbývalo, vzala hadr a třela, přestože jí padala víčka.
Časem přituhlo. Vyletět mohl i za špatně složený světýlko, hnusně ustlanou postel nebo špatně narovnaný ručník ve skříni. Jednou našel údajně pomačkanou prostěradlo (kdo by to postřehl?) a seřval ji jako služku na zámku.
Znovu to přežehli. Všechny kusy! a začal tahat věci ze skříně a házet je demonstrativně na zem. Ty chceš, abych se tu styděl před sousedama?!
Marcelina stála v hromadě prádla a poprvé jí došlo: Opravdu je tak skvělý?
Jednou zapomněla vyžehlit jeho košili do pozdní noci seděla nad diplomkou. Ráno mu pověsila k dispozici další čtyři na výběr, všechny čisté a rovné. Tomáš je přehlédl, a jak našel jednu zmačkanou, byl v tu ránu čertem.
Ty ses úplně zbláznila? Budu chodit s pomačkaným límcem?!
Chtěla vysvětlit, že celou noc psala práci, ale ani nestihla otevřít pusu. Šáhl jí tvrdě na zápěstí, zaryl prsty, tahal tak, až skoro upadla. Poprvé si naplno uvědomila, co je fyzická převaha. Následující dny chodila v roláku a bylo fakt horko.
Do obličeje jí nikdy neuhodil, to ne na oko se dalo tvářit, že je vše v pořádku. Ale fialová zápěstí a pár vyrvaných vlasů, to už poznal málokdo…
Proč je tady špína? Ty jsi ženská, nebo co? hulákal jednou na kousek šmouhy u dveří. A Marcelina vůbec nechápala, co je zas špatně. U nich doma bylo čisto tak, až by i pán Bůh šel bos.
Stala se z ní uzlíček nervů, pořád kontrolovala, kde co leží, večer třikrát vstávala z postele a šla ještě leštit kuchyňskou linku. Pár měsíců a z veselého člověka byl stín. Jednoho krásného dne zkolabovala na přednášce…
Probrala se v nemocnici. Sestřička u ní, doktor kladl otázky. Tam, pod bílým stropem, přišla myšlenka: proč tohle vlastně dělám? Z lásky? Spíš už ze zvyku. Zbyl jen strach a touha utéct.
Jednoho dne přišel Tomáš do nemocnice, Marcelina čekala náznak starostí. Místo toho přišel hned s výtkami:
Copak to má být za vizáž? Vlasy mastné, no aspoň jsi to snopkem semkla, ale župan z fleku na županu!
V tu chvíli ji zamrazilo. Pořád v nemocnici, slabá ale hlavně flek na županu. Začala vevnitř vřít.
Mně už je to jedno já už nemůžu! skoro šeptla, poprvé s pocitem, že má dost.
Tomáš se nadechoval k dalšímu výlevu, ale v tu chvíli zasáhla sestřička: šedivá, rázná, a s mopem v ruce.
Mazej pryč, nebo tě tim mopem po hlavě přetáhnu! zavrčela. Třeba ti to rozhýbe zbylé kolečko ve hlavě!
Marcelina se poprvé za dlouhou dobu opravdu zasmála nervózně, ale upřímně. Tomáš uraženě vyrazil ven: Ještě si povíme doma! Týž den musela paní sestřičce nasoukat do očí díky, že jí někdo řekl nahlas to, co ona není schopná.
Paní s mopem ji pohladila po rameni:
Holka zlatá, je jich plný svět! Neblbni, od takových ruce pryč. Jsi chytrá, šikovná, neboj se začít znovu.
Marcelině v hlavě přeskočilo: byt má po babičce, sice malý, peněz moc ne, ale hlady neumře. Může přece učit matiku na doučování, nebo pomáhat s referáty. Svět je tam venku. A doma může být ticho.
Zhluboka se nadechla, podívala se z okna na jarní slunce a poprvé za dlouho cítila sílu Opravdu má na výběr!
Děkuju, zašeptala. A v očích jí skutečně zasvítila jiskra.
Tak je to správně, kývla sestřička. Hlavně věř, že máš nárok na štěstí. Jsi mnohem silnější, než se zdá.
Večer, když sledovala západ přes okenní tabulky, už věděla, že rozvod je nevyhnutelný. Z růžovofialového nebe jedna čára: začíná nové období.
***********************
Rozvedli je rychle. Tomáš k soudu ani nepřišel, poslal právníka s pohledem kafe bez cukru. Celá věc byla suchá jako staré rohlíky pár vět, bum bác, a bylo to.
Marcelina vyšla z Justičního paláce, nadechla se ledového jarního vzduchu, a poprvé za měsíce se usmála opravdu široce a bez vnitřního uzlu. Kdesi v dálce ječely děti, slunce hřálo. Jsem opravdu volná napadlo ji překvapeně.
Další týdny nebyly snadné, ale svět se rozjasnil. Nastěhovala se do babiččina bytu s výhledem na lipovou alej. Dny začínala šálkem kafe na malém balkoně, dívala se na probouzející se Prahu a cítila, že klid je cennější než hodinový rozvrh bývalého manžela.
Přivydělávala si v knihkupectví ani ne tolik kvůli korunám, spíš aby nebyla sama. Milovala vůni papíru a tiskařskou barvu, třídila knihy, radila zákazníkům a tajně vybírala čtivo na doma.
Jednoho dne stohovala na policích nové tituly, když do ní málem vrazil kluk stavějící pyramidy z umění. Málem si srazili hlavy.
Jejda, pardon! vypískla a málem poslala knížky k zemi.
Omlouvám se, byl jsem zahleděný do baroka, usmál se a hned jí pomohl, hledám něco o dějinách umění. Poradíte?
Marcelina se zvedla a poprvé po dlouhé době se upřímně usmála.
Jasně, pojďte, ukázala na regál, máme pár novinek se skvělými obrázky.
Byl to Viktor. Vysoký, usměvavý, důlky ve tvářích. Nejdřív chodil opravdu jen za knížkami. Pak ale zůstával, ptal se na autory, smál se jejím trefným poznámkám. Po pár týdnech navrhl, zda by nezašel na kafe po zavíračce.
Marcelina bála se začít znovu. Lekala se prudších gest, napětí z minulého vztahu nešlo jen tak vypnout. Nepomohl ani řetěz závěsů, který v hlavě pořád cinkal: co když?
Ale Viktor byl neskutečně trpělivý. Nespěchal, nesnažil se ji přesvědčit prostě byl. Povzbuzoval, když zmlkla, vždy rozesmál vtipem, když se zamračila.
Jednou seděli spolu v kavárně. Marcelina vyprávěla něco o zákazníkovi, co si spletl sci-fi s kuchařkou, když v tom v druhé místnosti bouchly dveře. Marcelina nadskočila, sevřela hrnek, snaha o klid v háji.
Viktor okamžitě zbystřil. Položil jemně svou ruku na její:
Děje se něco? Jsi v pohodě?
A tentokrát Marcelina vyprávěla všechno, poprvé skutečně. O strachu, o pocitu, že na lásku už nemá nárok. Viktor nekomentoval, nehodnotil. Jen naslouchal. Když skončila, stiskl jí ruku:
Nikdy ti neublížím. A pokud by domácnost měla být spouštěč, klidně najmu paní na úklid. Nic nemusíš dokazovat, cením si tě teď, jaká jsi.
V té větě nebyl patos, jen obyčejná opravdovost. Tehdy Marcelina pochopila, co znamená být přijatá. Najednou už nebylo těžké doufat, že život může být fajn…
************************
Tak takhle to bylo, zakončila svůj příběh Marcelina, hlas jí na chviličku selhal, ale úsměv byl opravdový. Byly to roky na téma kurz přežití, ale naučily mě: neobětuj sebe za iluzi správné rodiny. Štěstí je, když tě někdo respektuje, i když nejsi dokonalá.
Beny vylezl Marcelině na klín, spustil vrnění na plné obrátky a labkou se dotkl její tváře, jakože tak, pohlaď mě. Marcelina se rozesmála:
Vidíš? Ani Beny není bez chyb někdy mi veze pórek z ledničky, jindy mi shodí záclonu. Stejně bych ho neměnila.
Linda jí podala kapesníček, opatrně, aby nerozrušila kotě. Okem jí sklouzla slza soucit, ale i uznání.
Jsi silná, Marci Něco takového zvládnout, to je jiná liga. Jsem ráda, že teď ti je dobře. Upřímně.
Jo, přikývla Marcelina a podívala se z okna. Nad Prahou už vypluly první hvězdy, jedna, druhá, třetí Teď je opravdu dobře. A přeju to i tobě. Nespěchej. Poznej Vladana, zeptej se, jak se chová, když je zle. Láska není jen slova je to opora, respekt, schopnost slyšet. Umět podat ruku, být tady i když se nedaří.
Linda hladila spokojené klubko na pohovce. V pokoji bylo útulno: v krbu zlehka praskalo, hodiny tiše tikaly a kuráž měla v tu chvíli skoro každý.
Děkuju, že jsi to řekla, zvedla Linda oči k přítelkyni. Víc chápu, co vlastně od života chci. Dám na tvou radu aspoň už v tom nemám mlhu.
Marcelina upila kafe, ochutnala jeho klidnou, hořkosladkou chuť poprvé jako někdo, kdo nemusí splnit žádnou představu. V tu chvíli věděla, že po všech těch letech už volí hlavně sama sebe. A to je, v české realitě, možná to největší vítězství.
Vedle ní vrněl Beny, naproti seděla opravdová kamarádka a venku nad Petřínem blikali první hvězdy. A v tom domě, v tomhle obyčejném pražském bytě, Marcelina pochopila, že svůj život konečně tvoří ona sama.
