Kocourka zradili, vyhodili a obrátili se k němu zády kvůli výsledku testu. A to navíc v zimě, když mrzne, až praští
Kocoura jménem Honzík našli přímo před jeho vlastním panelem. Chudák zmateně pobíhal sem a tam, naříkavě mňoukal, drápal studené železné dveře a občas je dokonce zkoušel hryzat zuby. Ulice se děsil jak čert kříže nikdy dřív nebyl venku, protože byl celý život jen rozmazlovaný gaučák. Zvyklý na teplo, klid, důvěřivý mazel, který se svaloval každému kolemjdoucímu sousedovi nebo náhodnému člověku k nohám, přitom se celý třásl strachy a očima prosil o záchranu před touhle děsivou realitou, do které ho vyhodili přímo z pelíšku u topení. Do mrazu a sněhové vánice, v prudkém větru.
A důvod? Směšně prostý! Jeho panička zatoužila po dalším mazlíčkovi narazila na inzerát na papírového kocoura zadarmo a samozřejmě neodolala. Kurátorka jí však doporučila, aby nechala stávajícího kocoura vyšetřit. Výsledky testu ukázaly, že Honzík je nositelem kočičího imunodeficitního viru. Nemoc se nijak neprojevila, pro lidi ani psy není nebezpečná virus se přenáší pouze mezi kočkami a je přísně kočičí záležitost.
Navíc u samotného Honzíka to bylo jen laboratorní číslo imunitní systém držel virus zkrátka a nemoc ani neměla šanci propuknout. Jenže panička se lekla: Nemocného kocoura já doma nestrpím, co kdyby byl nakažlivý! Nezabývala se tím, neptala se, pro jistotu Honzíka jednoduše vyhodila na chodník mezi sníh. Ať si to řeší někdo jiný.
Naštěstí si toho všimla paní vrátná. Honzík už pak neškrábal na dveře, ale ležel schoulený do klubíčka přímo na sněhu, celý promrzlý, sotva dýchal. Usínal zimou a to, jak ví každý Čech, je hodně špatné znamení: spánek v mrazu bývá naposledy. Ale paní vrátná jen tak neprošla odnesla ho do svého kutlochu, rozprostřela pod něj svoji vlastní bundu co nejblíž ke kamnům a podělila se s ním o svačinu. Obyčejná pohanka, říkala později, ale tehdy byla pro Honzíka doslova zachráncem života! Teplo a něco k snědku ho doslova vzkřísily.
Pak se Honzík dostal do útulku. Byl sice pořádně prochlazený a přihnala se i rýmička, ale díky léčbě se z toho dostal. Dnes je Honzík v plné kondici, znovu věří lidem a svět je pro něj bezpečnější místo. Je kastrovaný, očkovaný a s veterinárním pasem.
Ještě mladý kluk, čerstvé tři roky. Neskutečně mazlivý nejraději by na člověku ležel přesně od rána do večera, obejme tlapičkama, vrní přímo do ucha a kočičí serenády mu jdou jedna báseň. Dává hlavičky a líbá, jakoby se nechumelilo to je jeho oblíbená disciplína. Nejhorší pro něj je, když musí zpátky do klece a rozloučit se s dobrovolníky. Honzík je prostě domácí kocour tělem i duší: pro teplé topení, pohodu a laskavé ruce se přímo narodil.
