Když vnučka oslavila měsíc, přiletěla prababička na návštěvu.

Když naší dceři byl jeden měsíc, přiletěla k nám z Prahy moje babička, aby se podívala na svou pravnučku. Jednoho dne se dítě rozplakalo, krmili jsme ho a houpali, ale nic nepomáhalo. V tu chvíli na scénu vstoupila skutečná mistryně. Babička si vzala dítě pevně do náruče a začala ho rytmicky houpat nahoru a dolů, energicky, a zpívala píseň, kterou si pamatuji z dětství, možná ji dokonce složila její maminka: „Jsi moje milovaná, jsi moje zlatíčko, hajdy hopsáky, hajdy hopsáky, mou dcerušku kolébej“ – a tak pořád dokola s různými obměnami. Každý zvuk, každou intonaci si pamatuju dodnes. V té době jsme byli unavení z nočních probuzení a všeho toho běžného kolotoče s novorozencem, spát se nám chtělo neustále. A tak když dcera začala usínat, řekla jsem si, že bych si také na chvíli lehla a trochu zdřímla. A babička stále zpívala. Za pět minut přišel manžel, také si lehl vedle nás a okamžitě usnul. Pak přišel syn, kterému bylo skoro deset a obvykle přes den nikdy nespal. Ale tentokrát vklouzl mezi nás – a ztichl. Tomu „hajdy hopsáky, hajdy hopsáky…“ nešlo odolat. Všichni jsme spali až do večera, dosyta vyspáni. To je jedna z nejsladších vzpomínek mého života, jak jsme všichni společně usínali, zatímco nad námi zněl babiččin hlas, kterému jsme se sladce odevzdali, svěřili se mu a každou buňkou cítili klid a bezpečí.