Když k nám přišel Vojta, úplně jsem cítila, jak se mi začíná motat hlava. To bylo z toho štěstí opravdu. Začala jsem pobíhat po bytě, snažila jsem se rychle schovat věci, které jsem naposledy zkoušela na sebe, pod polštáře, rozmotat natáčky z vlasů a vpadla do koupelny, kde jsem si ještě upravila vlasy a přetáhla si rty rudou rtěnkou. Pak jsem se, konečně upravená, mohla objevit v obýváku a udělat na něj dojem. A jak bych neměla být šťastná! No řekněte sami.
Jsem svobodná matka a vdaná jsem vlastně nikdy nebyla. S Davidem, svým bývalým, jsme spolu krátce chodili, ale pak odcestoval z Brna zpět do své domoviny nikdy jsem přesně nevěděla, odkud byl. Možná z Moldavska, možná z Ukrajiny, to on tehdy tady jen prodával na tržišti nějaké zboží a byla jsem ráda, že jsme se poznali. Ostatní jsem vypustila z hlavy. No a než jsem se nadála, David zmizel, zanechal mě s bříškem. Tehdy jsem o tom ještě nevěděla, bylo to sotva dva týdny.
Až když se neukázal u mě doma ani po měsíci, začalo mi to docházet… že jsem na to sama. A v pravý čas se mi narodil kluk. Fakt roztomilý! To se ví, po kom by asi byl sama jsem bývala za mladá moc hezká a David, on vypadal vyloženě jako filmový princ.
Musím říct, že s dítětem jsem měla štěstí. Honzík byl naprosto klidný, pořád spal, a kdykoliv se probudil, přivinul se ke mně a sál s mým mlékem by to zvládlo i další miminko. A Honzík skoro vůbec nemarodil a ani dětské nemoci se mu moc nelepily.
Jméno Honzík jsem vybrala podle herce Jana Třísky, protože když jsem byla těhotná, viděla jsem jednou náhodou v televizi staré Občanský průkaz. Hlavní hrdina mi něčím Davida připomínal, a tak bylo rozhodnuto Honzík Davidovič Novák. Mně to znělo jako hudba.
Můj malý Honzík byl sluníčko. Když jsem potřebovala vařit nebo uklízet, rozprostřela jsem na podlaze deku, kolem postavila židle a mezi ně posadila Honzíka. Dostával moji starou kabelku, natáčky a hadříky, a on si tiše hrál, neplakal ani nevyváděl. Jednou, když jsem nahlédla z kuchyně, zjistila jsem, že strčil hlavu mezi židle a nemohl zpátky snažil se rozstrčit židle baculatýma ručkama, ale ani tehdy si nestěžoval.
Ani s přibývajícím věkem nebyly s Honzíkem starosti. Klidně jsem ho pouštěla na hřiště, stačilo, že mi každých deset minut zakřičel z okna (bydlela jsem v přízemí): Mami, jsem tady! Ale protože ještě neměl hodinky, běhal ke mně k oknu každé tři minuty, dokud jsem se neukázala a neposlala ho zpátky mezi děti. Když jsem se ptala, proč nehraje, odpovídal vážně: Ještě ses na mě neusmála… A já se musela doopravdy usmát, až pak teprve odběhl.
Jednou ovšem nepřiběhl sám: Mami, podívej, teta mi dala koťátko. Prý se jmenuje Metoděj a mám ho chránit, abys měla radost. Bylo vidět, jak je upřímný, že jsem mohla jen kývnout a usmát se. Metoděj určitě bude mít hlad. Pojďte oba domů, naleju mu mléko. Honzík s kotětem v náručí hned utíkal do vchodu, na chvíli vypadali oba opravdově šťastní, i když Metoděj štěstí teprve hledal.
A v tomto našem malém bytě jsme žili ve třech, dokud jsem nepotkala Vojtu. Byl stejně starý jako já, nikdy ženatý, vypadalo to, že má pod čepicí. Pracoval na nábytkářské fabrice a bral dobře. Každou sobotu zůstal na noc moc toho nenamluvil, jedl hodně, pil střídmě. Měla jsem pro něj vždy připravenou vychlazenou zelenou a připila mu s ním v malé broušené skleničce na nízké nožce, ty měl obzvlášť rád.
Ani tentokrát to nebylo jiné. Vojta vešel, podal Honzíkovi ruku už v předsíni, sedl si do pokoje, počkal, až dokončím přípravy. Pak jsme si sedli všichni čtyři i s Metodějem, kterého Honzík hýčkal na klíně dívali se na televizi a šli na oběd.
Po obědě jsme si s Vojtou a Honzíkem zvykli na siestu, abychom měli večer chuť na procházku v parku. A právě když jsem za sebou zavřela dveře Honzíkova pokoje a lehla si vedle Vojty, opřela hlavu o jeho rameno, začal poprvé mluvit o svatbě: Přemýšlím, že bychom zatím bydleli u tebe. Časem bychom našli něco většího. Nebo bych pronajímal svůj byt, nějaká koruna navíc… Ale víš, Zino, já nemám rád kočky. Budeme muset vašeho Metoděje dát pryč.
Metoděje, opravila jsem ho, trochu napjatě jsem čekala, co bude dál.
No ano, Metoděje. A taky bych poslal Honzíka k mojí mámě na vesnici čerstvý vzduch, škola tam je. My jsme ještě mladí, můžeme mít dětí kolik budeme chtít.
Moje hlava na jeho rameni jako by zkameněla. Chvíli jsme tam mlčeli, pak jsem, trochu v rozpacích, jakoby mě předtím nikdy neviděl nahou, vstala, zapnula si župan, došla pro jeho věci na křeslo a podala mu kalhoty: Tady máš ty svoje kalhoty… Obleč se a běž…
Kam?
Za svojí mámou, do té vesnice s čerstvým vzduchem. Nám třem stačí svěží vzduch v našem parku…Vojta jen krátce stál, v ruce svíral kalhoty, jako by nevěděl, co dělat. Pak je pomalu natáhl, aniž by řekl slovo. Byla jsem klidná, ne překvapivě klidná, jakoby rozhodnutí, které tam leželo mezi námi na opěradle gauče, dávno uzrálo. Vzal si i ostatní věci, přehodil si bundu přes paži a prošel kolem mě ke dveřím.
Honza vykoukl z pokoje s Metodějem v náručí kotě mu tiše vrnělo a spokojeně přivíralo oči. V tu chvíli jsem věděla, že je to přesně ta rodina, kterou jsem si vysnila. Stačila nám trojka. Otočila jsem se k oknu, kde na parapetu vzhlížel Metoděj do tmy, a na chvíli se zadívala ven. V záplavě světel park tiše šuměl.
Opojená tou zvláštní směsí úlevy a lásky jsem se šla posadit k Honzíkovi. Přitiskla jsem ho k sobě a přehodila přes nás jeho oblíbený puntíkovaný přehoz. Metoděj nám zalezl pod ruce a usadil se mezi nás, tiše přadl a svět se na okamžik zastavil.
Ten večer jsme si dali vaječnou smaženici, jak ji Honza miloval, a k tomu rohlíky z pekárny, která ještě voněla po mouce. Povídali jsme si až do tmy, dokud Honzík neusnul s hlavou na mém rameni. V tu chvíli jsem ucítila, že ať přijde cokoliv, nejsem sama. A nikdy nebudu. Metoděj úzkostlivě hlídal naši pohodu, Honza mumlal ze spaní, já seděla u postele a bylo to všechno, co jsem kdy potřebovala.
Na stole zůstala sklenička se zelenou, kterou Vojta nestihl vypít. Opatrně jsem ji vzala a vylila do dřezu. Ten večer jsem poprvé po dlouhé době spala bez obav, že něco ztratím protože všechno důležité už jsem dávno měla doma.
