Už deset let jsem vdaná za Honzou a jeho mámu, Hanu Černou, upřímně respektuju a dokonce mám ráda. Je to laskavá, starostlivá žena, vždycky nám pomůže s dětma nebo nás pohostí svými proslulými buchtami. Ale na jednu její zvyklost jsem si nikdy nezvykla – nechává lžíci v míse s bramborovým salátem! A nejen že ji tam nechá, ale přímo ji zabodne, jako vlajku na kopci. Na Velikonoce se zase sejdeme u ní u velkého stolu a já se na tenhle kulinární rituál už psychicky připravuju. Ale upřímně, takové maličkosti dodávají našim rodinným sešlostem šmrnc a nedokážu si představit náš život bez těchhle příjemných setkání.
Hana Černá je žena, kterou prostě musíš respektovat. Když jsem si Honzu brala, trochu jsem se jí bála, jako každá nová snacha. Slýchala jsem od kamarádek historky o „příšerách v sukni“, které všechno kritizují. Ale Hana byla jiná. Přivítala mě s úsměvem, naučila mě péct svůj slavný jablečný závin a nikdy mi necpala nevyžádané doplňování. Když se narodily naše děti, Eliška a Vojta, stala se pro ně tou nejlepší babičkou: hraje si s nimi, čte pohádky a její cukrátka z tajné zásoby – to je přece legenda. Vážně jsem vděčná osudu, že mám takovou tchýni. Ale ta lžíce v salátu… to je můj osobní noční můra.
Všechno začalo na první společné večeři, kam jsme s Honzou přišli ještě jako snoubenci. Hana prostřela stůl jako pro královskou návštěvu: bramborový salát, vlašák, huspenina, pečená kachna – všechno dokonalé. Já, snažíc se být dobrou návštěvnicí, pochválila saláty a chtěla jsem si nabrat. A v tom vidím: v míse s bramborákem trčí obrovská lžíce, přímo uprostřed, jako věž na Václaváku. Tehdy jsem si myslela, že to je náhoda, opatrně jsem lžíci vytáhla a položila vedle. Ale za pět minut Hana, když šla miokolo, znovu ji zabodla zpět do salátu a řekla: “Tak je to lepší, Aničko, berte všichni, není se za co stydět!”