Ještě celý rok společně… Poslední dobou Arnošt Ivanovič už nevycházel ven sám. Nevycházel od té doby, co jednou vyrazil do polikliniky, ale zapomněl, kde bydlí a jak se jmenuje. Šel tehdy úplně jinam a dlouho bloumal po sídlišti, než jeho pohled padl na velmi známou budovu. Později se ukázalo, že je to hodinářská továrna, kde Arnošt Ivanovič pracoval skoro padesát let. Dlouho se díval na továrnu a cítil, že ji dobře zná. Ale proč a kým vlastně je, si nedokázal vybavit, dokud ho neplácl po rameni někdo, kdo se k němu nenápadně přiblížil zezadu: – Ivane, strejdo Arnošte, co tu děláš? Stýskalo se ti? Nedávno jsme na tebe vzpomínali, jaký jsi byl mistr a učitel. To mě nepoznáváš? Jsem Jirka Šakal, vždyť tys ze mě udělal člověka! V Arnoštově hlavě něco cvaklo a najednou si na všechno vzpomněl. Díky Bohu… Jirka měl radost, objal svého starého učitele. – Už poznáváš? Vždyť jsem si jen oholil knír, tak jsem k nepoznání, ale co, Arnošte, nechceš zajít za námi do dílny, chlapi budou rádi? – Raději jindy, Jirko, jsem nějak unavený, – přiznal Arnošt Ivanovič. – Tak pojď, mám auto, svezu tě, adresu si pamatuju, – zaradoval se Jirka. Odvezl ho domů a od té doby ho manželka Natálie Leopoldová už nikdy samotného ven nepustila, i když měla jistotu, že už si paměť spravila. Společně chodili do parku, polikliniky i do obchodu. Jednou ale Arnošt onemocněl – horečka, silný kašel. A tak šla manželka sama do lékárny a obchodu, i když jí také nebylo nejlépe. Nakoupila léky a potraviny, i když toho nebylo moc. Ale zmocnila se jí podivná slabost a zadýchávání. Zdálo se jí, že taška snad váží tunu. Chvilku si oddechla a táhla tašku dál domů. Ušla ještě pár kroků, pak se znovu zastavila. Položila těžkou tašku na nově napadlý sníh a… tiše se svezla na cestičku ke svému domu. Poslední myšlenka: proč jen tolik najednou nakoupila, kde má stará mozek… Naštěstí zrovna vyšli sousedi z vchodu, uviděli ji ležet ve sněhu, přiběhli a zavolali záchranku… Záchranka odvezla Natálii Leopoldovou, sousedi vzali tašku, vrátili se a zvonili u jejích dveří. – Manžel Arnošt asi zůstal doma, možná je nemocný, už dva dny jsem ho neviděla, – přemítala Nina Michailovna – asi spí, Natálie říkala, že často není v pořádku, nu, stáří není radost, zkusím později… Arnošt Ivanovič zvonění slyšel. Jenže kašel mu bránil dýchat, chtěl vstát, ale ze slabosti a horečky se mu zatočila hlava a málem omdlel… Kašel utichl, Arnošt usnul tak zvláštním snem, téměř jako by byl vzhůru. Kde je Natála, proč se stále nevrací? Ležel dlouho napůl spící, až uslyšel lehké kroky. Najednou k němu přišla jeho žena Natálie, jak krásné, že se vrátila. – Arnošte, dej mi ruku, drž se mě, vstávej, vstávej, – volala ho manželka. Vstal, chytil se její zvláštně chladné a slabé ruky. – Teď otevři dveře, rychle je otevři, – zašeptala Natálie. – Proč? – divil se Arnošt, ale otevřel, jak si přála, a do bytu vtrhla sousedka Nina Michailovna a Jirka, jeho mladý kolega z dílny. – Arnošte, proč neotvíráš, zvonili jsme, i klepali… – Natálie? Kde je Natálie? Vždyť tu právě byla, – zeptal se Arnošt Ivanovič bledými rty. – Ale je přece v nemocnici na JIPce, – podivila se Nina Michailovna. – Asi má halucinace, – poznal Jirka, a akorát stihl zachytit padajícího přítele… Sousedka s Jirkou zavolali záchranku, byl to omdlení z horečky… Za dva týdny pustili Natálii Leopoldovou domů. Jirka ji přivezl autem, on a sousedka se o Arnošta Ivanoviče celou dobu starali, a i on se zotavil. Důležité je, že byli stále spolu. Konečně když zůstali sami, oba zadržovali slzy. – Ještě že svět není bez dobrých lidí, Arnošte, Nina je skvělá žena, pamatuješ jak k nám její děti běhaly po škole, krmili jsme je obědem, učili, Nina pak přišla z práce a odváděla je domů. – Jo, ne každý si dobro pamatuje, ona neztratila srdce a to je krásné, – souhlasil Arnošt Ivanovič. – I ten Jirka, býval mladý kluk, byl jsem mu učitelem, pomohl jsem mu na nohy. Mladí na staré rychle zapomenou, ale vidíš, on mě neopustil. – Za pár dnů je Silvestr, Arnošte, jak je krásné, že jsme zase spolu, – přitulila se Natálie Leopoldová k manželovi. – Natálko, řekni mi, jak to, že jsi za mnou přišla z nemocnice, donutila mě otevřít dveře těm, kdo mě zachránili? Bez tebe bych tu snad zemřel, – konečně se osmělil Arnošt Ivanovič zeptat. Bál se, že mu žena bude tvrdit, že má v hlavě zmatek. Ale Natálie se na něj udiveně podívala: – Takže to vážně bylo? Řekli mi přece, že jsem měla klinickou smrt, a v té době jsem v polospánku šla k tobě? Pamatuju si to, viděla jsem se ležet na JIP, šla jsem z nemocnice rovnou za tebou… – To jsou věci, co se nám ve stáří dějí, a přitom tě miluju jako kdysi, možná ještě víc, – vzal Arnošt její ruce do svých a dlouho spolu mlčky seděli a hleděli si do očí. Jako by se báli, že je zase něco rozdělí… Večer před Silvestrem za nimi přijel Jirka, dovezl dárky – jeho žena upekla koláče. Za chvíli se stavila i sousedka Nina, všichni pili čaj s koláčem, u srdce bylo teplo a dobře. Nový rok Natálie Leopoldová a Arnošt Ivanovič vítali spolu sami dva. – Víš, já si přála, že když ten Nový rok vítáme společně, je náš. Ještě spolu zůstaneme, – řekla manželovi Natálie. A zasmáli se té šťastné myšlence. Ještě celý rok života společně, to je tolik, to je prosté štěstí.

Ještě jeden společný rok…

V poslední době už pan Bohumil Novák sám ven nechodil. Od té doby, co se vydal jednou do lékárny a najednou zapomněl, kde vlastně bydlí a jak se jmenuje. Šel úplně na opačnou stranu, bloumal dlouho po Žižkově, dokud mu pohled nepřistál na jedné povědomé budově. Později se ukázalo, že je to hodinářská továrna, kde Bohumil málem padesát let makal.

Díval se na tu budovu a věděl, že ji sakra zná. Ale proč ji zná, a kdo je vůbec on sám, to už bylo přes jeho možnosti, dokud ho někdo neplácnul po zádech s nečekaným úsměvem.

Nováku! Pane Bohumile, co tu děláte, stýskalo se vám? Zrovna jsme na vás vzpomínali, jaký to byl mistr a učitel! Bohumile, no poznáváte mě? Já jsem Jirka Král, to vy jste ze mě udělal člověka, pane Nováku!

Najednou to v Bohumilově hlavě cvaklo, hlava se mu naplnila vzpomínkami, všechno si vybavil, díky bohu…

Jirka se zaradoval, objal svého starého mistra.

Už mě poznáváte? To jen knír jsem shodil, teď jsem sám sobě cizí. Tak co, pane Nováku, skočíte k nám do továrny na kus řeči? Chlapi by měli radost.

Radši někdy jindy, Jirko. Dneska už nemám sílu, přiznal Bohumil.

Ale mám auto, odvezu vás, adresu si pamatuju, začal rozhodně Jirka.

Odvezl ho domů, a paní Alena Nováková od té chvíle už svého manžela samotného ven nepustila, i když mu paměť zase slušně sloužila.

Teď chodili ven jen spolu do parku, do lékárny i na nákup.

Jenže jednou Bohumil lehce onemocněl, horečka, kašel, no radost pohledat. Jeho žena tedy běžela sama do lékárny a do obchodu, a sama se cítila, kdovíjak mizerně.

Koupila léky a trochu jídla, fakt ne moc. Jenže jí najednou skolila slabost, sotva popadala dech. Ta igelitka s rohlíky jí přišla těžší než hromada brambor. Alena se zastavila, vydýchala se a vlekla nákup dál domů.

Stačila udělat ještě pár kroků k domu, a zas se musela zastavit. Složila těžkou tašku na čerstvě napadaný sníh a… najednou se pomalu posadila přímo na chodník.

Sakra, na co jsem toho nakoupila tolik? Hlavu jsem už stará, nemám! blesklo jí hlavou naposled.

Naštěstí ven z domu právě vyšli sousedé, spatřili Alenu Novákovou ležící na sněhu a hned zavolali sanitku…

Alenu Novákovou odvezli do nemocnice, sousedé popadli její tašku s léky, vrátili se a začali zvonit u jejích dveří.

Bohumil bude asi doma, možná taky marodí, několik dní jsem ho neviděla, přemýšlela paní Nina Dvořáková, asi spí, Alena říkala, že se mu poslední dobou taky nedaří. No, zajdu později…

Bohumil Novák zvonění slyšel. Jenže kašel ho dusil, chtěl vstát, ale slabost a horečka mu zamotala hlavu, málem omdlel…

Pak kašel utichl a Bohumil upadl do zvláštního polosnu, co už bylo víc jako bdělost. Kde vlastně je ta jeho Alena, proč se tak dlouho nevrací?

Ležel a střídal spánek s bděním, když najednou slyšel lehké kroky. Přistoupila k němu jeho žena, jeho Alenka, konečně doma.

Bohumile, dej mi ruku, opři se o mě, vstávej, vstávej, pobídla ho Alena. Vstal, opíral se o její podivně studenou, slabou ruku.

Teď otevři dveře, honem, zašeptala tiše Alena.

Proč? divil se Bohumil, ale otevřel, když ho prosila. A hned vešla dovnitř sousedka Nina a Jirka, jeho mladý kolega z továrny.

Nováku, co jsi neotevíral? Zvoníme a boucháme tu!

Kde je Alena? Vždyť tu ještě před chvílí byla? zeptal se Bohumil se skoro bílými rty a nechápal, kam se mu ztratila žena.

No ta je přece v nemocnici na JIPu! divila se paní Nina.

Já myslím, že mu to nějak nesedí… pokýval hlavou Jirka, a rychle zachytil padajícího Bohumila, než úplně omdlel…

Sousedka a Jirka volali záchranku, nakonec to byl omdlení z horečky…

Za dva týdny Alenu Novákovou pustili z nemocnice. Jirka ji autem přivezl domů, on i sousedka po tu dobu Bohumilovi pomáhali, a ten se začal zvedat z postele.

Hlavní bylo, že jsou ještě spolu.

Když už Bohumil s Alenou byli konečně sami, oba se rozplakali.

Naštěstí na světě ještě jsou dobří lidé, Bohumile. Nina je skvělá ženská. Pamatuješ, jak její děti za námi běhávaly po škole? Krmili jsme je a dělali s nimi úkoly, než si je Nina z práce vyzvedla.

Jo, ne každý si pamatuje dobré, ale ona srdcem nezhrubla a to je radost, usmál se Bohumil.

I ten Jirka, úplný kluk, byl jsem mu mistr, pomáhal jsem mu na nohy. Mladí na své staré rychle zapomínají, ale tenhle mě fakt nehodil přes palubu.

Za pár dní je Silvestr, Bohumile. Jaké štěstí, že jsme zase spolu! přitulila se Alena ke svému muži.

Alenko, vysvětli mi, jak ses ke mně dostala z nemocnice. Ty jsi mě přiměla otevřít dveře lidem, kteří mě zachránili! Já bych tu bez tebe málem umřel, odvážil se zeptat Bohumil.

Bál se, že zase bude mít Alena podezření, že mu ta hlava skřípe, ale ta se udiveně zadívala:

Tak ono se to fakt stalo? Víš, doktoři říkali, že jsem měla klinickou smrt, ale já to bylo jak v polosnu jsem za tebou šla domů. Pamatuju si, jak jsem se viděla ležící na JIPce, jak jsem odešla z nemocnice a přišla za tebou…

No páni, co se nám to děje na stará kolena? A stejně tě miluju úplně jak dřív… nebo ještě víc, vzal Bohumil její ruce a oba tak zůstali sedět, koukat si do očí, jako by se báli, že je něco opět rozdělí.

Na Silvestra u nich zastavil Jirka s buchtami od manželky. A pak přišla i sousedka Nina, a všichni seděli u čaje s buchtami. Všechno bylo najednou krásně klidné a vřelé.

Nový rok Bohumil Novák s Alenou vítali spolu jen oni dva.

Víš, dala jsem si přání. Pokud ho oslavíme spolu, tenhle rok je náš. A ještě si ho užijeme, špitla Alena.

Oba se tomu rozesmáli. Ještě jeden rok života spolu to je přece tak moc, to je opravdové štěstí…