Hleděla jsem na řízky vytažené z trouby, lehce připálené po okrajích, a nemohla uvěřit vlastním uším.
—
Tvá záruční doba vypršela. Chci rozvod, — prohlásil manžel, odstrkující talíř. Znělo to tak obyčejně, jako kdyby komentoval zdražení piva v hospodě. Ztuhla jsem s dřevěnou vařečkou v ruce. Kaktus na parapetu trčel nahoru pokrouceným trnem, jako by souhlasil: „Tak dost, už nemáš co nabídnout.“ Je mi sedmačtyřicet, s Jaroslavem jsme spolu žili dvacet let. Syn David studuje v Brně, hypotéka na garsonku skoro splacená. A teď tohle — jedním dechem: „záruční doba vypršela.“
Všechno kolem náhle připomínalo černobílý záběr ze starých Událostí. Mračila jsem se na připálené řízky a přemýšlela: „Co kdybych oškrábala ohořelé části… nebo už je pozdě?“ Zvláštní, jak se mysl upne na maličkosti, když udeří opravdová rána.
Rutina, která narušila vztah
Od jara v bytě vládlo napjaté ticho. Jaroslav se vracel pozdě z práce, o víkendech pohroužený do reportů od nového šéfa. Já jsem utíkala do kancelářských tabulek a večer hladila naši kočku Míšu. Mluvili jsme minimálně. Maximem bylo: „Koupíš rohlíky?“ „Přijde výplata?“ „Kdo dnes myje nádobí?“
Únava mezi námi vyrostla jako betonová zeď.
Davidovi je dvacet, bydlí na koleji a domů zajíždí málokdy. Občas volá o peníze na jídlo. Letos na prázdniny přijel: plánovali jsme grilování na chatě, ale nedopadlo to — buď déšť, nebo Jaroslav „moc unavený“. Už tenkrát to mezi námi připomínalo spíš sousedské soužití než manželství.
A včera padl ortel: „Záruční doba vypršela.“
Jiskra a postupná eroze
Problémy se hromadily dlouho. Před měsícem se ucpalo odpadní potrubí. Zavolala jsem domovníka, ale Jaroslav se ohradil: „To je mužská práce, nepleť se do toho.“ Proč to řekl? Sám doma nic neopravoval. Chtěl mě asi ponížit.
Pak ta trapná situace: sousedka paní Marie se nás v přízemí zeptala: „Jaroslave, Evo, nemáte výročí? Pozvete nás?“ Vyměnili jsme si pohled — výročí bylo před třemi týdny. Oba jsme zapomněli. Sousedčin soucitný pohled prozrazoval, že tuší neštěstí.
Ale takovou přímosti jsem nečekala:
— Rozvod? Vážně?
— Vážně, — odpověděl, aniž by se podíval. — Už nemůžu. Je to dlouho špatné.
Snaha porozumět
Noc jsem strávila na gauči v obýváku, kde obvykle sleduji seriály. Míša přítomně vrněla u nohou. Jaroslava jsem neslyšela — zavřel se v ložnici. Ráno jsem automaticky nasypala kávu a při pohledu na nakřáplý květináč s kaktusem si pomyslela: „Tobě taky není dobře. Stojíš v koutě, roky nekveteš. Jednou jsi měl květ, ale jen jeden.“
Chtěla jsem promluvit, ale neměla sílu. V práci dokumenty, šedé složky, kolegové hrající o poledni křížovky… Nemohla jsem se soustředit. Hlava mi opakovala: „Jsem snad prošlá jako stará marmeláda?“
Davidovi jsem zavolala až večer:
— Davide, táta chce rozvod.
Chvíli mlčel, pak řekl:
— Mámo, dlouho jsem cítil, že to mezi vámi skřípe. Hlavně se nenech sešlapat, jo? — Hlas měl jemný, skoro omluvný.
Bylo mi z jeho starostlivosti teplo u srdce.
Zásah tchyně
Tchyně volala druhý den. Obvykle řešila rajčata na balkóně, tentokrát spustila:
— Rozvod? Jaroslav mi nic pořádně nevysvětlil. To se v jeho věku opouští rodina?!
— Já za to nemůžu, — vykoktala jsem.
— Tak jsi nedávala pozor. Čtyřicet sedm mu bude
