Dnes je to přesně padesát tři let, co mi Bohumil za oponou tribuny slíbil diamantový prsten. Bylo mi tehdy devatenáct, on o rok starší. A teď, v sedmdesáti dvou, jsem ho znovu potkala. Naše láska okamžitě ožila, jako by těch pět desetiletí vůbec neexistovalo. Svatba byla radostná a do mého poklidného života znovu vstoupilo světlo. Jenže jeho děti – Libuše a Tomáš – mě přivítaly s otevřeným nepřátelstvím. Každé jejich slovo bolelo, neustále zpochybňovaly mé úmysly a snažily se mě od Bohumila odstranit. On mě však ujišťoval, že má všechno promyšlené. Že mě ochrání.
Nepřipouštěla jsem si, že by se něco mohlo stát. A pak, po pár měsících, přišel infarkt. Pohřeb byl ještě týž týden. Deset minut po návratu domů mě Libuše a Tomáš vyhodili z rodinného sídla. Nedovolili mi vzít si ani jednu fotografii mého muže. Musela jsem se nastěhovat do starého přívěsu po tetě u okresní silnice. Dny byly plné pláče a samoty. Kdykoliv jsem jim volala, aby mi alespoň vysvětlili, proč mě tak nenávidí, jen zavěsili.
Až o dva týdny později zastavila před přívěsem černá limuzína. Vystoupil z ní Bohumilův právník, pan Bělohlávek. Podal mi dopis a dřevěnou krabičku. „To je od něj,“ řekl tiše. Uvnitř byl svěřenský fond – dost peněz na celý život a klíče od domku u jezera, o kterém jsem nikdy neslyšela. A v krabičce: všechny fotografie, které mi Libuše a Tomáš ukradli, Bohumilův třídní prsten z roku 1972 a diamantový prsten s vyrytým textem – přesně tím slibem, který mi dal před padesáti třemi lety.
Přestěhovala jsem se k jezeru. Když se mi Libuše a Tomáš později ozvali, zdvořile jsem odmítla. Mám nové přátele, zahrádku a tenhle deník. A hlavně: konečně vím, že důstojnost a láska, které mi Bohumil dal, jsou věci, které mi nikdo nikdy nevezme.







