Dřív jsem pro tchyni byl jenom lempl a flákač. Teď jsem najednou svatý muž – volá mi skoro každý den a prosí o odpuštění. Jenže já jejím slovům nevěřím ani korunu. Řeknu jen jedno: „Tak vám to patří! Sklízíte, co jste zaseli!“
V roce 2017 jsem se oženil s Boženou. Znali jsme se ze studií, potkali se v prváku na univerzitě v Praze. Po bakaláři jsme se vzali. Sám nejsem z města – přišel jsem do Prahy z malé vesničky u Tábora.
Jelikož jsme byli studenti a neměli peníze, rozhodli jsme se bydlet u tchyně. Ludmila měla třípokojový byt v centru s pěknou rekonstrukcí. Souhlasil jsem – rychleji ušetříme na vlastní hnízdo, než kdybychom platili nájem.
Jenže tchyně mě nepřijala. Nestyděla se říkat, že by pro svou dceru chtěla lepšího muže:
– Vy, vesničane umouněný. Tady v Praze platí jiná pravidla, miláčku. Myslel sis, že si vezmeš Boženu a byt ti padne do klína? To si počkáš!
Přitom jsem si tehdy našel práci – asistent v překladatelské kanceláři. A pak jsem se doma snažil uklízet, vařit. Ale tchyni jsem nikdy nezavděčil.
– Co to je za břečku?
– Polévka, jen co jsem uvařil, čerstvá.
– Ty jsi asi takové polévky nosil prasatům!
Božena se s matkou ani nepokoušela mluvit, protože se jí strašně bála. Bála se, že nás vyhodí z bytu.
Ilustrační foto. Obrázek není dokumentárním potvrzením popisované situace.
Tím problémy neskončily. Za rok se nám podařilo naspořit slušnou sumu, ale všechny peníze šly na rekonstrukci bytu tchyně. Koupili jsme novou lednici, mikrovlnku, dřez, digestoř a skříňky. Starou lednici tchyně nevyhodila – dala ji do naší ložnice. Tam jsme skladovali všechny své potraviny. Jednou jsem si vzal kousek másla – a spustila takový kravál, jako bych ji okradl!
Tři roky jsem v tom blázinci žil. Když přišel covid, všechno se sesypalo. Boženu propustili, seděla doma. Já pracoval na dálku, dostal jsem pracovní notebook.
Tchyně si i tehdy našla důvod mi nadávat:
– To je práce? Radši vstaň a umyj nádobí!
– Hned, jen doplním ty papíry.
– A vařit? Podívej se na Boženu, jak zhubla! Jsi špatný hospodář!
Nevydržel jsem to. Sbalil jsem věci a vrátil se k rodičům na vesnici. Božena mi tehdy jednou zavolala – prosila, ať se usmířím s její matkou.
Tak jsme se rozvedli. Chvála bohu, pracoval jsem dobře, koupil si byt v Praze. Nedávno jsem si pořídil i auto. Teď žiju v Praze, otevřel jsem vlastní překladatelskou kancelář a mám skvělé zaměstnance.
A před měsícem mi najednou zavolala tchyně:
– Petře, ty jsi tak šikovný. Slyšela jsem, že máš skvělou práci. Vždycky jsem říkala, že v životě něco dokážeš.
Ztratil jsem řeč – vzpomněl jsem si, jak mě dřív „chválila“.
– No… děkuji.
– Už ses znovu neoženil?
– Ne. A co vám je po tom?
– Božena bez tebe chřadne, uvadá. Mohli byste se sejít?
Ukázalo se, že Božena po rozvodu nikoho nenašla – ani muže, ani práci. Celé ty roky seděla matce na krku, leda přivydělávala nějakými příležitostmi.
A tchyně se nejspíš dozvěděla o mém byznysu a bytě – a tak se rozhodla „usmířit“. Teď mi volá skoro denně. Už mě to omrzelo, a tak jsem tomu nesmyslnému rozhovoru udělal konec.
– Víte, vy jste asi zapomněla, jak jste mě nazývala umouněným vesničanem, jak jste kritizovala moje jídlo. Jak jste mi nadávala i do té práce!
– To bylo dávno. Co bylo, to bylo.
– Ne, takhle to nefunguje. Bůh vás za to potrestal! Nynčete si svou dcerušku sami a najděte jí hodnou ženu – protože já jsem vesničan umouněný!
Ani trochu se nestydím, že jsem tchyni poslal k šípku. Tedy, bývalé tchyni. Zničila naši rodinu, a teď se chce smířit? Díky, ale jak se říká – dvakrát do stejné řeky nevstoupíš.
Poučení: Kdo nerespektuje druhého, nemůže čekat, že se k němu vrátí, až bude mít z čeho brát.
