**Dneska je to přesně měsíc, co mi tchyně volá skoro každý den a prosí o odpuštění. Dřív jsem pro ni byla hadem a lenochodem, teď jsem svatá. Ale já jí nevěřím ani slovo. Chci říct jen jedno: „Tak vám to patří! Sklízejte, co jste zaseli!“**
V roce 2017 jsem se vdala za Petra. Potkali jsme se na prvním ročníku univerzity v Brně. Po bakaláři jsme se vzali. Já nejsem z města, přijela jsem do Brna z malé vesnice u Jihlavy.
Protože jsme byli studenti bez peněz, bydleli jsme u tchyně. Božena měla třípokojový byt v centru s pěknou rekonstrukcí. Souhlasila jsem – rychleji našetříme na vlastní bydlení, než kdybychom platili nájem.
Jenže tchyně mě nepřijala. Bezostyšně říkala, že si pro syna přála lepší ženu:
– Špinavá vesničanko. Tady ve městě platí jiná pravidla, miláčku. Myslela sis, že se vdáš a byt ukradneš? Nevyjde to!
Přitom jsem si tehdy našla práci jako pomocnice v překladatelské kanceláři. A po práci jsem doma uklízela, vařila. Ale tchyni jsem nezavděčila.
– Co to je za slop?
– To je polévka, čerstvá, právě uvařená.
– Ty jsi takovou polévku vařila prasatům, co?
Petr se maminky bál. Ani se nepokusil s ní mluvit, aby nás nevyhodila z bytu.
Ilustrační foto. Není dokumentárním potvrzením situace.
Tím problémy neskončily. Za rok jsme ušetřili slušnou sumu, ale všechno šlo na rekonstrukci tchynina bytu. Koupili jsme novou lednici, mikrovlnku, dřez, digestoř a skříňky. Starou lednici tchyně nevyhodila, dala ji do našeho pokoje. A tam jsme skladovali všechny naše potraviny. Jednou jsem si vzala kousek másla – takový křik, jako bych ji okradla!
Tři roky jsem žila v tom blázinci. Když přišla pandemie, všechno se zvrtlo. Petra vyhodili, seděl doma. Já pracovala na dálku, dostala jsem firemní notebook.
Tchyně zase:
– To je práce? Radši vstaň a umyj nádobí!
– Hned. Jen doplním ty papíry.
– A vařit? Podívej se na Petra, jak zhubl! Jsi mizerná hospodyňka!
Nevydržela jsem. Sbalila jsem věci a vrátila se k rodičům na vesnici. Petr mi pak jednou zavolal – ať se usmířím s mámou.
Rozvedli jsme se. Díky Bohu jsem pracovala dobře, koupila si byt v Brně. Nedávno i auto. Teď mám vlastní překladatelskou kancelář a skvělé zaměstnance.
Před měsícem mi tchyně nečekaně zavolala:
– Milado, ty jsi tak chytrá. Slyšela jsem, že máš skvělou práci. Vždycky jsem říkala, že v životě něčeho dosáhneš.
Ztratila jsem řeč. Vzpomněla jsem si na její dřívější „chválu“.
– No, děkuji…
– Už jsi zase vdaná?
– Ne. Vám do toho co je?
– Petr bez tebe chřadne. Mohli byste se sejít?
Ukázalo se, že Petr si po rozvodu nenašel ani ženu, ani práci. Celé roky seděl mámě na krku, jen sem tam nějaké příležitostné výdělky.
Tchyně se dozvěděla o mém byznysu a bytě, a tak se rozhodla „usmířit“. Teď volá skoro denně. Už mě to nebaví, včera jsem to ukončila.
– Víte, vy jste zapomněla, jak jste mi nadávala do špinavých vesničanek, jak jste kritizovala moje jídlo. Jak jste mi vyčítala i tu práci!
– To bylo dávno. Co bylo, to je zapomenuto.
– Ne, takhle to nefunguje. Bůh vás za to potrestal! Sami si svého synka hýčkejte a najděte mu důstojnou ženu. Protože já jsem špinavá vesničanka!
Není mi to vůbec líto, že jsem tchyni tak poslala. Tedy, bývalé tchyni. Ona zničila naši rodinu a teď chce usmíření? Díky, ale jak se říká – dvakrát do stejné řeky nevstoupíš.
