Dnes jsem přišel domů a zamířil rovnou do kuchyně na stole na mě čekala večeře. Překvapilo mě, že tam není Libuše. Kde jen může být? pomyslel jsem si. Prošel jsem do ložnice a tam seděla má žena na zemi a balila si věci do tašky.
Ty někam jedeš? zeptal jsem se.
Dali mi doporučení na vyšetření do krajského města. Mají podezření na něco špatného, odpověděla mi najednou Libuše.
Špatného? řekl jsem s údivem. Myslíš to, co potkalo tvoji mámu?
Díval jsem se na ni a nedokázal si představit, že by zrovna ji mohly potkat nějaké větší zdravotní trable.
Už několik dnů se nemůžu zbavit neklidu. Bojím se o Libuši, která je teď na vyšetření v Hradci Králové. Zůstal jsem v našem malém domě v jedné východočeské vesnici a s úzkostí i nadějí čekal na zprávy od ní.
Libuše si nikdy na nic nestěžovala a já měl za to, že jí vlastně nic nebolí a nemá potíže. Jsme spolu třicet let, vychovali jsme dvě děti. Celá domácnost vždycky stála na ní. Vaření, úklid, praní Bral jsem to jako samozřejmost. Koneckonců, mytí nádobí nebo stání u sporáku podle mě není práce pro muže.
A přitom Libuše nebyla žádná žena v domácnosti pracovala jako účetní v podniku, kde i já dělám mistra. Po návratu z práce jsem si vždycky postěžoval na únavu, svalil se na gauč a pustil televizi. Libuše zatím připravila večeři i oběd na další den, umyla nádobí, dala do pračky, vyžehlila Ty domácí práce nikdy nekončí.
Doma jsme měli vždy uklizeno, voňavo a na stole čerstvé jídlo. Nejsem typ, co by dva dny jedl totéž Libuše proto trávila v kuchyni opravdu hodně času. Nikdy si nestěžovala, nikdy mě o pomoc nežádala. A mě samotného by ani nenapadlo nabídnout pomoc. Proč taky není to přece práce pro chlapa, že?
Když si Libuše vzala v práci den volna kvůli lékaři, překvapilo mě to.
Co se děje? Je ti zle? zeptal jsem se.
Doufám, že ne, pokrčila rameny. Poslední dny se necítím dobře.
Možná bys měla zkusit nějaké vitamíny. Je jaro, navrhl jsem.
Večer mi řekla, že musí na vyšetření do krajského města.
Jak to? Proč? nechápal jsem.
Mají podezření. Dali mi doporučení do Hradce.
Podezření? Chceš říct jako to, na co zemřela tvoje máma?
Zatím je to jen domněnka, snažila se mě uklidnit, i když bylo vidět, že je ve stresu. Zítra ráno jedu autobusem v osm, už jsem si koupila jízdenku. Na plotně máš karbanátky s rýží, na stole salát. Já si musím sbalit a chci jít brzy spát.
Ty už jsi jedla? zeptal jsem se.
Nechci, nemám chuť, odpověděla a začala v tichosti skládat oblečení do cestovní tašky.
Pozoroval jsem ji a v hlavě mi běžely nejhorší scénáře. Celý náš domov, všechen ten klid a pohodu, nám držela pohromadě ona. A najednou Co když? Musel jsem odehnat chmurné myšlenky.
Nezapomeň si nabíječku na mobil, připomněl jsem ještě.
Jo, vezmu ji hned. Děkuju ti, Jaroslave. Ty nechceš večeři?
Nějak nemám chuť Asi jsi mě zaskočila.
Zadíval jsem se na její tašku a vzpomněl si, jak jsme si ji před čtyřmi lety pořídili na dovolenou. Tehdy si Libuše koupila dva nové plavky, letní šaty a slaměný klobouk plánovali jsme konečně k Baltu, ale práce to překazila. Vedoucí mi nabídl záskok za nemocného kolegu s příslibem slušné odměny, a tak jsme výlet odložili. Peníze se nám na rekonstrukci ložnice opravdu hodily.
Myslel jsem si, že Libuše je s tím smířená aspoň to předstírala. Teprve později v noci jsem slyšel, jak tiše pláče. Tehdy mi tvrdila, že měla těžký sen, ale dnes už chápu, že ji mrzelo, že k moři nikdy nevyrazila.
Ani další rok jsme nevyrazili a Libuše o dovolené přestávala mluvit. Mně to vyhovovalo proč někam jezdit a utrácet, když je nám dobře i na chalupě. Vždyť je tam tolik práce a vedle je potok, ve kterém se dá zchladit. Proč tedy utrácet zbytečně?
A teď si Libuše balí tašku, ale ne za sluníčkem, ale do nemocnice. Najednou mi běžely hlavou všechny ty vzpomínky a měl jsem strach.
Tu noc jsem vůbec nemohl spát. Ležel jsem vedle ní, slyšel její tiché vzlyky, chtěl ji obejmout a utěšit, ale něco mě drželo zpátky.
Ráno jsem ji doprovodil na autobus do Hradce Králové. Objal jsem ji před odjezdem a nechtělo se mi ji pustit Když autobus odjížděl, slzy se mi tlačily do očí.
Libuško hlavně ať je vše v pořádku pošeptal jsem sotva slyšitelně.
Cítil jsem se prázdný, ale musel jsem do práce. Tam jsem se aspoň rozptýlil, ale když jsem přišel domů, smutek se vrátil. Bez Libuše byl celý dům najednou cizí. Přinutil jsem se aspoň ohřát si večeři a něco sníst.
Pak jsem otevřel starý fotoalbum a začal listovat. Tady jsme byli novomanželé Byla tak hezká a drobná. Krásná je pořád, ale tenkrát Byl jsem z ní úplně unešený, když jsem ji poprvé uviděl.
Poznali jsme se na narozeninách mého kamaráda. Libuše přišla s někým jiným, já byl taky se slečnou ale jakmile jsem ji spatřil, zamiloval jsem se na první pohled. Smál bych se tehdy komukoliv, kdo by mi tvrdil, že opravdu existuje láska na první pohled. Ale stalo se.
Tehdy jsem se se svou dívkou Marcelou pohádal, protože okamžitě poznala, že koukám na Libuši. Se slzami odešla, krátce nato si našla kluka, který se jí dvořil už na střední, a vzala si ho.
Za Libuší jsem musel běhat dlouho. Ani když se rozešla se svým tehdejším partnerem, nechtěla se mnou hned začít chodit. Nakonec jsem ji ale přemluvil a byl jsem šťastný.
Listoval jsem albem a znovu prožíval ty nejšťastnější chvíle svého života s Libuší. Dneska si uvědomuji, že jsem to všechno, co pro mě dělá, vůbec nebral jako něco výjimečného. Kdy jsem jí naposledy řekl, že ji miluju? Nebo jí složil lichotku? Díky za večeři jsem asi nikdy neřekl, považoval jsem to za samozřejmost. Žena má přece pečovat o domácnost nebo ne?
Až nyní mi došlo, že Libuše toho nesla na svých drobných ramenou opravu hodně. Když jsem byl nemocný já, starala se, vařila mi čaj a kuřecí vývar, poslouchala mé stesky, chlácholila mě. A když bylo špatně jí, dala si prášek a šla do práce
Myšlenka, že bych o Libuši mohl přijít, mě děsila. Pár dnů jsem byl jako tělo bez duše. Každý den jsme si volali, ale rozuzlení stále nepřicházelo.
Vyčítal jsem si, že jsem nebyl lepším manželem. Že jsem často myslel hlavně na sebe Proč jsem to neviděl dřív?
A pak mi jednoho večera Libuše zavolala: Jaroslave, mám pro tebe dobré zprávy! Nepotvrdilo se to nejhorší. Sice mám zdravotní potíže, ale nejsou tak vážné.
Opravdu? To je neskutečná úleva, zajásal jsem.
O několik dnů později jsem ji čekal na autobusovém nádraží s kyticí bílých lilií v ruce její nejoblíbenější květy.
Jaroslave, proč jsi utrácel za květiny? zasmála se a byla překvapená, ale zároveň viditelně potěšená.
Měl jsem o tebe takový strach, řekl jsem a pevně ji objal. Miluju tě Odpusť mi.
Co blázníš, za co? divila se.
Nebyl jsem nejlepší manžel Nepečoval jsem o tebe dost, skoro jsem ti nikdy nepomáhal. Ale to se teď změní. A ještě mám pro tebe překvapení.
Jaké?
Koupil jsem nám jízdenky. Za měsíc máme společnou dovolenou. Strávíme týden u moře.
Moře? A co naše chalupa?
Na tu se vykašleme, mávl jsem rukou. Něco si koupíme na trhu, kdyžtak ji prodáme.
Vůbec tě nepoznávám
Ani já sám sebe, přiznal jsem. Bál jsem se, že tě ztratím Teď si tě budu vážit jako největšího pokladu. Strašně tě miluju
Libuše se konečně usmála. Možná se to všechno mělo stát, abych od tebe slyšela taková krásná slova Pojďme domů, Jardo. I já tě moc miluju.
Dnes už vím, že nesmím považovat dobrou ženu za samozřejmost. To nejcennější často máme přímo vedle sebe, ale všimneme si toho, dokud nám nehrozí, že o to přijdeme. Vážím si své Libušky teď ze všeho nejvíc a už nikdy nezapomenu poděkovat a říct jí, jak ji mám rád.
