Hledám ženu jménem Libuše.
Pod nízkou klenbou vešel na dvůr-byťák, kde ve zbytcích sněhu skákaly děti přes kaluže. Už čtvrtý dvůr. Dětské pískoviště, houpačky, kluci v promáčených bundách honí hokejový puk. Voda cáká do stran, ale nikdo se netrápí.
Zastavil se pod klenbou a rozhlédl po dvoře. Jak moc by si přál, aby se paměť zachytila o nějaký detail, který ho vrátí do minulosti. Jenže tady vypadalo všechno jinak než v jeho vzpomínkách, všechno tu bylo jiné než tenkrát… A tolik let už uplynulo! Tehdy tu byly jen šňůry na prádlo, dřevník pod okny, keře floxů a staré lavičky.
Ale teď
Všechno se za ta léta muselo změnit, spíš nebylo možné, aby se nic nezměnilo.
Na přívětivého, zachovalého muže v staré čepici s kožíškem si nikdo nevšímal. V okolí čtyř činžáků často střídali nájemníky. Praha…
Pamatoval si, že potřebuje dům vpravo od průjezdu. To se určitě nezměnilo. Ulice byla třípatrová, byt v druhém patře, vpravo na konci chodby. Na zárubni několik tlačítek různých tvarů, cedulky s příjmeními spolubydlících.
Vše si tam uvnitř pamatoval do posledního detailu zlomený zámek v otvírací okénku, zelená konvice na čaj, vrzající parkety i šváb, kterého dva dny lovili. Každou vrásku na zácloně… jen číslo bytu a domu vypadlo z paměti. Věděl ale, jaká to byla ulice, a že podél ní se takové dvory táhly jeden za druhým, všechny podobné. Nebyl si už jistý vstupem, měl dojem, že šlo o druhý… Všechny činžáky podobné, zřejmě od jedné stavební firmy.
A tak chodil dvory sem a tam.
Pravý dům, druhý vchod nebo jak se tu říkalo druhá pavlač, druhé patro, byt v koutě… Číslo čtyřicet tři? Nebo…?
Když byl dole domofon, ťukal 43.
Dobrý den, hledám Libuši. Prosím vás…
Někdy ho odbyli hned, že tu žádná Libuše nebydlí, někdy že takový tu opravdu nebyl. Volal opakovaně.
Prosím vás, moc mi na tom záleží. Nežila v osmdesátém roce u vás žena jménem Libuše? Je to pro mě důležité.
Po třetím dvoře vytáhl notýsek 16 nikdo, 24 jistě ne, 32a neví, koupili…
Dvorů bylo mnoho, musel se vracet, kde mu neotevřeli nebo kde zůstaly otázky nezodpovězené.
Stoupal po mírných schodech temného vchodu. Z vysokých oken se na parapetech usazoval prach, cítil pach koček. Ten si pamatoval.
Dobrý den! poklonil se.
Proti němu šla starší žena v šedém kabátu, v ruce síťovka.
Dobrý den, k komu jdete? zajímala se.
Do druhého patra. Hledám Libuši, zhruba šedesátnici. Nevíte o takové?
A číslo bytu?
Pravý kout. Ale to bylo dávno, za doby spolubydlení, když tu byly činžáky rozděleny. Už si ani nevzpomínám na číslo domu
V rohu? Ne, tam je rodina Novákova, manželé se dvěma dětmi. Žádná Libuše tu nežije, mně by to neuniklo, jsem tady celý život.
Děkuji, sklonil hlavu a začal sestupovat.
Žena kráčela za ním.
Poslyšte, a příjmení nevíte?
Kdybych si vzpomněl, našel bych ji v seznamu nebo databázi. Ale nevzpomenu si, ani jsem ho, upřímně, neznal.
A kdo vám byla, jestli se smím ptát? ráda si povídala.
Otočil se, zaváhal…
Ona
A kdo vlastně byla?
Libuše… Libča… Libunka…
Láska je těžko popsatelná. Buď je, nebo není, a vše ostatní jsou jen obrazy a pocity s možnými důsledky.
Alois Urban celý život doufal, že láska je křehká. Že odloučení ji zlomí, že zmizí, rozplyne se. Ty výbuchy štěstí, co v něm probouzely vzpomínky na tu jedinou lásku, ho utěšovaly a zároveň způsobovaly bolest.
Měl vinu v srdci, tak s ní žil čtyřicet let.
Ty vzpomínky poháněly jeho srdce, i když to bylo právě srdce, co první už selhalo. Když mu zemřela žena, s níž žil téměř celý život a se kterou si už dlouho do očí neřekli vřelé slovo, najednou se srdce rozbolelo a přišel infarkt.
S manželkou si nikdy nevysvětlovali vztah, nehádali se, jen v jistou dobu začali žít téměř odděleně, přesto pod jednou střechou. Přestali sdílet pokoj, bavili se už jen kvůli domácnosti.
Manželka měla dům za svůj, jeho tu brali jen tak, že “kam by šel…” Tak to říkávala svým stárnoucím sousedkám:
Kam by šel? Nechme ho.
Oči přecházely z rámů obrazů ve zlatě, broušeného skla, luxusního nábytku, pestrých dekorací a koberců. Uprostřed bílé křídlo klavíru, na něm váza s umělými květinami.
Klavír byl falešný ne nepravý, vážně šlo o opravdový americký Steinway & Sons, ale Aloisovi připomínal něco falešného. Nikdo na něj totiž nikdy nehrál, váza se nikdy nesundávala, nebyl otvírán.
Žena zkusila párkrát pozvat hudebníky, když byl klavír nový, ale brzy se ukázalo, že společnost dává přednost magnetofonu.
Klavír byl podle Aloise spíš stolek na vázu, cenu měl jako pěkný třípokoják v centru Prahy.
Manželka se pokoušela naučit na něj hrát, najala si učitele, ale vzdala to brzy. Do ničeho pořádně nešla, vyjma masáží a péče o nehty.
Ani své jediné těhotenství nedotáhla do konce. I když se za to vinit nedá, Aloisovi to připadalo, že za to může hlavně její sebeláska.
V poslední době na to často myslel. Věděl o ženě, pod jejíž rukama by klavír mohl ožít.
Přesto mu byla manželka blízká; v posledních letech se vztah zlepšil. Oba churavili, chodili spolu po dvoře nebo vyráželi do parku. Krmili kachny na jezírku za rohem. Alois se začal věnovat rybaření. Už mezi nimi nebylo třeba nic si dokazovat.
Proč jsme tu nechodili dřív, Líbo? Seděli u vody.
Byli jsme hloupí, pokrčila rameny manželka.
Dřív ale pořád někam spěchali. On pečlivě šplhal po úředním žebříčku až do ministerstva v Praze. Tchán ho tahal vzhůru. Sotva si Alois zvykl na místo, už mu hledal další.
A povýšení si Alois zasloužil, byl opravdu pracovitý, chytrý a zdatný jako vedoucí. Dokázal riskovat, měnit se, být přísný. O takovém zeti mohl náměstek ministra výstavby, Jan Zeman, jen snít.
A právě o toho ženicha málem málem přišel musel zasáhnout. O některých opatřeních se dozvěděl až po letech, když už Jan Zeman nebyl mezi živými a jeho dcera se pohádala s matkou, která jí v afektu všechno řekla.
Kdo byla ona, jaký Vám byl vztah? opakovala stařena.
Otočil se, zaváhal, nevěděl…
Ona Je poslední, co mi zůstalo.
Starou paní bodlo soucit, už dál neotravovala. Bylo jasné, že hledá někoho blízkého.
Alois směřoval do dalšího dvora. Boty měl promočené, zvonil, ťukal, někdy musel vysvětlovat svou situaci znovu a znovu. Někdy narazil na nepochopení, jindy si délku povídali. A poté dál a dál…
Večer dorazil do hostince uondaný, spadl do postele v kabátu. Bolely ho nohy a záda, hůř se dýchalo, hučelo v hlavě. Ráno ho čekalo to samé.
***
Byla deštivá podzim. Zlaté listí promáčel déšť na dlažbě. Obchody na ulicích vzkvétaly, všude stály stánky, v maringotkách se prodávaly drobnosti, všichni něco nabízeli.
On a budoucí tchán dorazili do Prahy z Brna na poradu o výstavbě v souvislosti s nástupem nových pořádků.
Událost byla významná pro Zemana, čekal povolání do hlavního města. Mladý Alois Melichar byla pravou rukou tajemníka kraje.
V kraji se stavěla nová továrna, stavbu měl Alois na starost. Byl mladý, ještě necítil váhu odpovědnosti. Život měl tehdy na dlani.
V Praze si užíval města, náladu měl výbornou. Zeman ho posílal s různými pochůzkami. A tak na stanici metra Muzeum Alois náhodou uslyšel jemnou melodii. Šel za tónem, místo aby vyšel ven.
Štíhlá dívka v modrém baretu, v hedvábném šátku, hrála na housle. Před ní na zemi otevřené pouzdro, lidé házeli drobné koruny. Alois zůstal stát, fascinovaný obrazem. Melancholická melodie, pruhovaný šátek, její kudrnaté vlasy, šedá vlhká stěna, ruce zčervenalé zimou. Hrála, jako by studený vítr její hru poháněl.
Blízko stáli prodavači, spěchali kolemjdoucí, zastavovali se na chvíli. Jen Alois stál dlouho.
Když dohrála, strčila housle pod paži, protřela si ruce, natáhla rukávy.
Pak zvedla housle, smyčec prosvištěl vzduchem a začala nová melodie plná bolesti a vášně. Alois se do té hudby ponořil, a tehdy…
Chlapec, patnáctiletý, se přikrčil u houslistky, a hned vyskočil a vzal pouzdro s penězi.
Ukradl! Držte ho! zavolala prodavačka.
Libuše hrála, měla zavřené oči, i v tom zmatku pokračovala.
Alois vyrazil první. Běžel po schodech, křičel Zloděj!, načež se mu podařilo pouzdro dostat zpět, ale bylo poničené.
Houslistka vystoupala k němu, s rozechvělýma rukama převzala peníze.
Nic nehledejte, děkuji vám… To pouzdro stejně pořád praská. Ne, ne kvůli penězům jsem smutná.
Děje se tu to často? chtěl si povídat.
Ona však byla uzavřená.
Občas, řekla a odešla.
Alois šel za ní, ona zpomalovala, až zůstala stát na mostě, dívala se dlouho do vody. Položila housle za zábradlí, jako by se chtěla rozloučit…
Alois ji doběhl.
Ne! Nedělejte to! uchopil pouzdro společně s ní.
Já… jsem překročila hranici, měla jsem slíbenu, že nikdy…
Komu?
Mamince…
Zbytečně byla tak přísná, teď jsem poprvé slyšel housle přímo. Kdybyste nehrála, já bych vás nenašel…
Ale Libuše couvala, a když přišla řeč na peníze, byla naštvaná, urazila se, že by si měla něco vzít.
Myslíte, že bych od vás něco vzala? Nechoďte za mnou.
Přesto zavolal ještě za ní, že ji bude čekat v témže podchodu.
Další den měl ale frmol. Teprve odpoledne se utrhl na Muzeum. Dívka nikde. Ani další ráno, jak mu místní pověděli.
Čekal ji úporně. Tři hodiny bloumal, nakonec se dočkal.
Přišla, začala hrát jako obvykle, ona ho samozřejmě zaznamenala, ale dělala, že nic. Dostal židli od prodavačky, vysedával naproti houslistce a poslouchal.
Dvě hodiny poslouchal, byl šťastný, že se usmála. Na konci jí dal několik velkých bankovek.
Ona zrudla.
Co děláte, proč? To je moc!
Můžu zaplatit, kolik chci.
Penězi ho zasypala, strčila mu je zpátky do ruky.
Jste blázen. Tady to není bezpečné. Jeďte domů.
Spěchala pryč. V tom šli naproti dva podsadití muži. Dívka těžce povzdychla:
No výborně…
Alois brzy pochopil, že i u hudebníků v podchodech vládli místní pasáci. O peníze se muselo podělit.
Tak kolik máš? procedili.
Ať zaplatí tenhle frajer!
Rozpoutala se rvačka. Alois bojoval, ale proti čtyřem neměl šanci. Dívka pospíšila pro pomoc, přišla policie a Aloise našli ubitého v koutě. Peníze zůstaly, pasáci odešli s prázdnou.
Libuše seděla u něj.
Do nemocnice?
Ne. To nic není. Něco málo otřískat, to se hojí.
Jak se k vám dostat? Bydlím na nedaleké sídliště.
Vykulil se, nechal se přidržet, odjeli taxíkem do malého činžáku. Druhý vchod, druhé patro. Tohle číslo si celý život nevzpomene.
Velká světlá místnost v bytě, malá ložnice, na zdi fotografie mladé ženy obklopená kvítím. U klavíru sedala bílá dečka, na polici sloni z porcelánu.
A všude knihy.
Vzpomínky z těch dvou dnů pak šly s ním celý život. Někdy dodávaly sílu, někdy přinášely smutek.
Svlékl se, oblékl, co našla, a došel do společných sprch, pohádal se se sousedem.
Libuše se smála, když se tu objevil další Aleš i on Sashka, shoda jmen. A společně honili švába.
Do večera mu Libuše šila kalhoty, byli už jako domácí.
Vyprávěl jí o stavbě v Brně, kde působil, ona zase povídala o vystoupení na domácím trhu, že musí pomáhat sousedce na trzích.
Ale vy jste skvělá houslistka!
Jen pokrčila rameny.
Ale teď je doba jiná. Hudebníci nejsou potřeba…
Donesl jí do bytu cukr, jídlo, sliboval, že opět přijde. Usmívala se na něj z okna, pod ním byla třesně, pod oknem v tu chvíli za domem vyrostly topoly…
Starý Jan Zeman, když viděl pomocníka s monoklem, byl naštván:
Víš co, Aloisi? Takhle se úředník nechová! Kde jsi byl?
Alois však stejně utekl, aby se mohl vrátit za Libuší.
Ten den pobíhali Prahou pod deštníkem, pili z jedné hrníčku kávu, Libuše mu předčítala básně.
Pak ji políbil a požádal, ať jede s ním do Brna a vezme si ho.
Tohle je poslední píseň loučení… předčítala, když ji žádal o ruku.
Večer ji zůstal a nocí dlouho hrála na klavír, pak zase chytali švába, byla noc…
Pamatuješ, Libuško, co jsi mi říkala? Příroda podléhá zmaru, odliv se mění v příliv…
Ráno volali z hotelu, že ho nutně hledá Zeman.
Hrozí ti trestní řízení, Aloisi!
Libuše na něj hleděla, on ji chlácholil, že se vrátí.
Ale před soudem ho zachránil právě Zeman, ale za podmínky, že si vezme jeho dceru, Markétu. Tchán pak skutečně zařídil, aby šel z problémů ven. Ale žena už ho nemilovala, žili vedle sebe jako cizí. V domě luxus, bílé křídlo, ale v srdci prázdno…
Alois žil dál, vychovával děti Markéty, pracoval, ale šťastný nebyl. Celý život ho podezírali z kariérismu, lidé šeptali, že šel za tchánem, aby unikl trestu.
***
S lety prošedivěl a když ovdověl, vrátila se mu touha po Libuši. Vydal se hledat ji do těch samých dvorů.
Ptal se starých paní na lavičkách, jestli pamatují Libuši houslistku.
Libuše, ta s houslema? Neumřela na jaře? Nebo to byla Anna? hádaly staré ženy.
Srdce ho zabolelo.
Nestrašte, to byla Anna z protějšího domu, Libuše ještě žije.
Zvonil tedy kde mohl, hledal, hledal… až za jedním dvorem našel vysoké topoly, jeden jediný dvůr, co stále stál. Znovu se zeptal pána s paní u lavičky.
Libuše, dívka Mařky, ta jezdila za houslema? Ano, znám, to je zdejší hvězda. Koutek, pravá pavlač.
Přišel nahoru, zvonil na domofon.
Koho hledáte? ptal se muž.
Pocházím za paní Libuší, snad šlo o vaši tchyni.
Muž jej pustil dál, vyběhl za ním, byl lékař, nevypadal dobře. Složil Aloise na gauč, měřil tlak.
V pokoji se objevila mladá žena tvář matky. Měla stejný úsměv, stejné oči. Tak si je pamatoval. Pronesla jeho jméno.
Přisedl si k vnukovi, poptal se na rodiče. Maminka Alexandrovna. Táta Michal.
Tak vy jste urban? zeptala se žena.
Srdce mu vynechalo.
Bůh mi buď svědkem, netušil jsem…
Posadili se do kuchyně, v očích mu vyhrkly slzy. Začal vyprávět o životě, o pokoji, kde kdysi honil švába, o lásce k její matce. Dívka řekla: Matka moc čekalapořád říkala, že vás předurčuje druhé setkání.
Pak trvala, aby se Libuši ozvali. On však chtěl přijít sám.
Zavezl jej tedy zeť na sídliště, páté patro, byt 118. Když stál Alois přede dveřmi, procítil všechnu tíhu let. Sevřený žaludek, v ústech sucho, ani nemohl zaklepat.
Otevřela Libuše šedé vlnité vlasy, zjemněná tvář, v očích poznání. Nepromluvili, ale v tichu stála všechna láska uplynulých let. Připadala si, jako by se čas zastavil.
Domluvili se beze slov. Seděli na podlaze, drželi se za ruce. Oba plakali…
Za chvíli už zeť vezl oba na pohotovost.
V autě mu Libuše hladila ruku: Teď už budu stále při tobě
Konečně nepromarnil štěstí, na které čekal celý život. Našel Libuši a už ji nikdy neztratí.
A jak jeli po magistrále, Libuše mu šeptala a věřím, že když večer zmodrá, čeká mě druhé nevyhnutelné setkání s tebou.
Alois věděl, že neprošvihl svůj čas. Stihl to.
