– Ó, Eliško! Ty jsi teda přišla v pravou chvíli! Já už fakt nevím, co dělat!
Eliška položila na lavičku těžkou tašku s nákupem a zhluboka si povzdechla.
– Co se stalo, paní Veroniko?
Klid, Eliško, klid! Pamatuj zdvořilost, vždy a všude. Jinak to s důchodci nejde! I když jsou někdy pěkně protivní.
A že je Veronika Štěpánková postrachem celého sídliště, to věděl snad každý v Žižkově. Najít větší drbnou by člověk musel pátrat hodně dlouho.
Proč drbnou?
Protože Veronika sice práska ostatní velmi kultivovaně, ale klidně dovede člověka až k šílenství.
– Slečno, to zrovna nemáte pravdu.
– Já nejsem žádná slečna!
– Jejda, to je smůla! Za nás, pokud byla žena milá, bylo to bráno za ctnost, ale dnes? Kdepak, špatná generace! Ale i tak si, prosím vás, po svém psovi ukliďte.
– A co když ne?
– To se potom, milá zlatá, dozví celé sídliště!
Ti, kteří její hrozby nebrali vážně, rychle zjistili, že s paní Veronikou není radno si zahrávat. Jenže to nevysvětlovala slovy, ale činy. Ten, kdo jí odsekl, se už druhý den objevil na její nástěnce hanby.
Tak Veronika říkala každému stromu, sloupu, vývěsní desce a dalším místům na sídlišti, kam lepila lístečky s fotkou hříšníka a skoro vždy stejným textem: Tímto se nechlubíme!. Dole pak popis prohřešku, kterého se dotyčný dopustil. Takových lístečků bylo v Žižkově snad tisíce. Tiskárna jí jel jako hodinky zdarma ji ukázal soused a Veronika, díky slušnému důchodu a pomoci dětí, nakupovala papír po balících. A protože pořádek ve svém revíru považovala za svatou povinnost, nijak ji nevyvedly z míry ani drobné pokuty, co jí občas přišly soudními rozhodnutími. Poslušně chodila ke každému stání, už se soudci se zdravila jako staří známí a omlouvala se, že zas museli kvůli ní ztrácet čas. Po letech ji přijímali už ne jako otravu, ale někdo ji bral jako potřebné zlo, jiný zase jako požehnání.
Čas od času jí někdo byl i vděčný. Nejvíc po aféře s kanalizací, kterou díky její aktivitě opravili po celém sídlišti. Bylo to její životní dílo, stálo ji deset let práce, stohy hádek s úředníky a spoustu probdělých nocí. Když se ale konečně dočkala vítězství, lidé ji přestali brát jako hysterku. Každý řidič, který už nemusel vytahovat auto po každém dešti z vody, jí teď zdálky kýval, když šla rázně po chodníku, a jen doufal, že zrovna jeho fotka neskončí na oněch bílých papírcích v jejích štíhlých rukou. Každý si v duchu projel své hříchy, a když nenašel nic zásadního, oddychl si.
Veronika šla nemilosrdně po psech, za kterými majitelé neuklízeli, maminkách, které místo dětem věnovaly pozornost spíš lahváči na lavičce, otcovství neplatících, tichých i hlučných alkoholikách, a prostě po každém, kdo nerespektoval základní pravidla soužití.
Samozřejmě, ne každý její starostlivost vítal. Jednou Veroniku napadli v temné uličce, když šla večer domů od nemocné sestry. Mlátili ji jen krátce někdo je zřejmě vyplašil ale stačilo to na to, aby její zápal spíš sílil. Vždyť když jí někdo dokáže nenávidět až tak, není to marné!
Modřiny zmizely, zato zlomená noha se zahojila špatně, a tak jí každá změna počasí připomněla onen večer.
Ale i v tom se naučila vidět pozitivum:
– Aspoň vím, kdy potřebuju deštník! Není to báječné?
Pachatele vypátrali rychle trest dostali přísný, celá soudcovská porota ji znala a díky svému řemeslu byla dávno pojmem.
Navíc si tehdy rozšířila kontakty o tři místní policisty a jednoho vyšetřovatele, které teď, když bylo třeba, klidně obtěžovala.
– Aleši, zlato, já tě nutně potřebuju! volala Veronika tomu největšímu z nich.
Aleš, obrovitý chlap s knírem, byl nejen jejím sousedem, ale po nedávné koupi bytu i jejím dobrým přítelem. Nedalo se odmítnout Veronika, ta zvláštní, suchá jako větvička, zdvořilá, ale tvrdá, si během pár měsíců získala jeho ženu, děti dokonce i maminku, které se Aleš jinak bál jako čert kříže. Dokázala totiž během pár návštěv vysvětlit tchýni, že: viset synovi na krku každý den fakt není nejlepší nápad.
– Zlato, co jste ho tak špatně vychovala?
– Cože?! Já jsem výborná matka!
– O tom nepochybuji! Ale zamyslete se pokud jste ho tak dobře vychovala, potřebuje ho pořád ještě váš kapesníček? Sounáležitost, uznávám! Ale kapesníček, milá paní! Kapesníček!
– Jaký kapesníček?! tchýně byla úplně paf z tak nečekaných otázek téhle nenápadné ženy s ježatým pohledem.
– Nosní! Vy mu pořád utíráte nudli! Není to smutné, když dospělý chlap neumí smrkat sám? Co je to dnes za svět?! Snažíte se, vychováváte, a pak musíte všechno kontrolovat Soucítím s vámi, paní!
Od té doby chodila Alešova máma na návštěvy maximálně jednou do měsíce a celé rodině se obrovsky ulevilo. Veronice Štěpánkové byli všichni neskonale vděční, protože řekla málo, ale přesně to, co bylo třeba.
Eliška, která už pár let pracovala jako sociální pracovnice, Veroniku a její známosti dobře znala. O to víc ji překvapilo, když tuto herdekbabu našla jednou uplakanou na lavičce před domem.
– Paní Veroniko, co se děje?
– Eliško Vaše svěřenkyně paní Hana Hanušová
– Co s ní je?! vystřelila nervozně Eliška očima na známá okna.
– Je tam teď Aleš. Hana už není
Eliška se složila vedle ní na lavičku, sotva dosedla.
Takový den! Nejprve jim ráno praskla doma voda z trubky, takže děti zaspaly do školy, a pak se pohádala s Martinem, svým mužem. Jasně, že ho milovala a vážila si ho kdo dnes najde chlapa, co nepije, nekouří a rodinu miluje? Vzácnost! Alespoň kamarádky jí to furt říkaly. Ale žije s ním ona a občas musí bouchnout, třeba jako dnes. A kvůli čemu? Kvůli pitomé žárovce, co mohla dávno vyměnit sama. No jo, nervy! Věk? Hormony?
Ale kdepak, prostě blbost! No, pěkně si to zavařila teď se bude muset usmířit a dát to zase dohromady Tolik zbytečné hádky kvůli ničemu! Vždyť se podívej ještě včera jí Hana prosila, ať koupí něco kočkám a dneska
Eliška potlačila slzy, ale marně rozbrečela se nahlas.
– Ale no tak, zlatíčko! Tady máte kapesníček!
Sněhobílý kapesník jí paní Veronika položila na koleno a Eliška se rozplakala ještě víc.
Jak ten kapesník připomínal ten, co dostala o Vánocích darem od paní Hany!
– Tady máte, Eliško. Takový malý dáreček na památku, s mou vděčností.
– To je krása! To jste vyšívala sama?
– Ano. Jsou tam vaše iniciály.
– No teda! To je umělecké dílo až je škoda ho použít!
– Eliško, to je přece jen kapesník. Kdybych mohla, dám vám něco lepšího. Ale víte, co mám za důchod.
– Moje babička říkávala, že největší dar je, když na vás někdo myslí.
– Byla moudrá vaše babička. Ještě žije?
– Už dávno ne. Mí blízcí už dávno nejsou. Mám jen svého muže a děti.
– To je smutné! Ale nemyslete to špatně já vám přeju rodinu i děti, to máte krásné. Já to nikdy nezažila. Ale někdy je to tak, že i mezi příbuznými zůstane člověk sám. Nikdo se nezajímá, maximálně se zeptají, jestli už nechci ty bílý bačkůrky. Prý už jsem tu dlouho.
– Vy mluvíte o sobě?
– Ano, Eliško, o sobě Měla jsem hodně příbuzných sestry, bratra, tety, strýce, rodiče Každý věděl, co mám dělat. Ale nakonec to dopadlo takhle. Za to můžu i já sama, ale výsledek Samota To je hrozná věc! Člověk je tvor společenský, sám je nešťastný. Já bych bez koček neměla důvod žít. Jedna neteř mi řekla, že jenom čoudím zbytečně vzduch, když jsem jí nechtěla dát byt k přespání. Potřebovala ho na vysokou.
– A proč jste jí ho nedala? Nebylo by vám s ní veseleji?
– Nešlo o to, Eliško. Oni chtěli, abych převedla celý byt na ni. Prý už ho stejně nepotřebuju, zato ona musí někde bydlet, studovat, mít rodinu Tady u mě! Lepší podmínky.
– A vy?
– Ke své sestře. Ale jen na chvíli. Už mi domluvila místo v domově důchodců. Umíte si to představit?
– Vůbec ne. Jak můžou rozhodovat o vás místo vás? Nejste snad malé dítě!
– Oni si myslí, že už nejsou schopná rozhodovat. Prý jsem hloupá. Dřív jsem uměla, teď prý zapomněla.
– Teda S takovou rodinou nepotřebujete nepřátele
– Ale pořád je mám ráda. A byt už jsem dávno odkázala neteřím a synovcům. Ale bojím se, co udělají s mými kočkami. Nikdo je nemá rád spíš nenávidí. A prý je po mně hned vyhodí. Kdo by je chtěl
– Tak to nepřipustím!
– Jó, Eliško, vy je neznáte!
– Neznám a nechci poznat! Chcete poradit?
– No?
– Opište kočky mně!
– Jak to jako myslíte?
– Hele kočky jsou majetek. Sepište závěť a předejte je klidně mně. Kdyby se vám něco stalo, budou v bezpečí. Takové dobro v závěti. Kočky přece mají taky duši!
– Eliško, vy jste anděl! To mě nikdy nenapadlo! Ale nebude to pro vás zátěž?
– Ale prosím vás! Bez kočky by byl dům prázdný a neříká se, že bez kočky není domácí pohody? Eliška právě drbala předoucího Fandu a druhou rukou odstrkovala mazlivou Micinu.
Fanda byl s Hanou už přes deset let, zatímco Míca se u ní ocitla před pár měsíci prostě zubožené kotě, které přinesla právě Veronika.
– Haničko, ty víš, co si s tím chudákem počít. Já mám alergii! Ale zvířata mám ráda, nemohla jsem ho nechat venku. Podívej, jak je malinká
– Verunko, vezmu ji, ale naposledy. Fandu mám od tebe taky, a to byl ten nejlepší dárek. Ale třetí kočku už neuživím, nemám na to.
– Slyším, Hani! Děkuju
A tak zůstala Míca u Hany. Časem se ukázalo, že Míca není Micina, ale Miloš. Pár týdnů před neštěstím našla Hana v posteli koťata.
– Míčino štěstí Nebo neštěstí? Koukej, jsou krásný!
A Fanda se ukázal jako výborný táta, nebo prostě příroda zařídila své.
Když Eliška chodila na návštěvy, kočičí rodinku obdivovala:
– To se podívám! My tady myslíme, že víme všechno, a přitom nerozeznáme kočka od kocoura A jak jste nepoznala, že čeká koťata?
– Já myslela, že jen dobře jí! smála se Hana do slz. Eli, co budeme dělat s koťaty?
– S tím si poradím! Mám velkou zahradu, kdyžtak pomůže i paní Veronika! Ona si poradí vždycky.
A teď, když si na koťata vzpomněla, vyskočila Eliška z lavičky:
– Proboha, a já tu sedím! Mají hlad!
Dědictví si Eliška vzala domů ještě tentýž den. Aleš ani na vteřinu nenamítal, pomohl jí donést kočičí rodinku a jen řekl:
– Nechte mi pak jedno kotě. Děti si ho už dlouho přejí a máma byla vždycky proti. Když už tu Hana není byla fajn ženská, tak i její kočky musí být fajn.
– To se ví! Které chcete? Eliška poodhrnula kraj utěrky.
– Toho zrzka!
– Jak povyroste, je váš!
– Díky!
– Za co? Mně se to nepočítá A co rodina? Pomůžou?
– Kdepak. Řekli, že nemají čas. Prý ať to zařídíme sami.
Eliška málem upustila košík s koťaty. Jak je to možné?
– Tak to teda ne! Všechno zařídím sama.
– Ale ona vám vlastně nebyla příbuzná.
– To si nemyslete! S Hanou jsme se znaly přes pět let. To je málo? Někdy stačí pár dní, abyste poznali, kdo je komu přítelem, a jindy ani celý život nestačí, i když jste rodina. Nedovolím, aby Hanu nikdo pořádně nevyprovodil. Nezasloužila si to!
Aleš se jen usmál a kamarádsky ji pohladil po rameni:
– Teď jste mi úplně připomněla jednu mou známou! Ale nebojte se, pomůžu vám.
– Díky uznala Eliška, sama překvapená, jak se rozohnila.
Uzamkla branku, chvíli postála v cestičce u svého domku ve Vinohradech. Tenhle dům, v centru Prahy, zdědila po rodičích. Postavil ho děda a věrně sloužil už třetí generaci, v zimě hřál, v létě chladil. Vždycky tu bylo útulno, protože znali, že domov není jen o zdech, ale o lidech.
Právě proto nechápala, jak někdo může nemilovat své blízké, nelítost děti, nestarat se o staré
Na verandě se rozplakala znovu. Z kuchyně vonělo jídlo, děti tam vesele povykovaly. Martin nakoukl a když uviděl Elišku, jak se opírá o futra, přiběhl:
– Eliš, co je? Podívej, vyměnil jsem tu žárovku! Dneska jsem šel z práce dřív. Spravil jsem i kohoutek na zalévání brzy ti vylezou tulipány. Budeš zalívat, co hrdlo ráčí. A už nebreč!
– Nebudu! rozbrečela se naplno Eliška a otírala slzy hřbetem ruky.
– A tohle je co? Martin ji objal a vzal jí košík z ruky. Ty jo, to je těžké!
– To jsou kočky zachumlala se mu do ramene.
– COŽE?!
– Koukni! Eliška poodkryla utěrku a děti, co se sběhly z kuchyně, začaly ječet radostí, až musel Martin napomenout.
– Ticho! Ať je nevyděsíte!
Kočky si u Elišky v domě rychle zvykly. Fanda dokonce několikrát přinesl před verandu myš jako platbu za nocleh. Občas běhal i k Veronice pod okna, vylezl na strom a volal tu, co už nikdy neodpoví. Sousedé si na jeho koncerty zvykli všichni chápali, že kočka prostě truchlí po své paničce.
Občas seděl Venku pár minut, jindy i celé hodiny. Jednou se domů ani nevrátil, jindy přišel až v noci Eliška sice reptala, ale pustila ho dovnitř.
– Hnusný nočník! Co asi zítra v práci! brumlala, když ho pouštěla dovnitř.
Fanda jí věrně následoval, až zkontroloval děti, Martina, a pak zalezl k Micině a koťatům do košíku.
Hanu vyprovodili, jak se patří. Eliška se nestačila divit, kolik lidí přišlo.
– Kdo jsou všichni ti lidi? ptala se Veroniky, když spolu připravovaly stůl.
– Studenti. Učila fyziku, pak dělala doučování. Měla dobrý příjem, dokud nezačala ztrácet zrak. A jak vidíš, lidi na ni nezapomněli. Byla moc hodná.
– To vím
Devátý den Čtyřicátý
Eliška v noci vstávala, aby pustila kočku, a přemýšlela: jak je lidský život krátký Proč je teď pořád tak podrážděná? Ráno jí bývá špatně Tušila pravdu, ale ještě si ji nechávala pro sebe dokonce i před Martinem Těšilo ji to a naplňovalo klidem.
Hladila Mícu, dívala se na koťata a šeptala:
– Za chvíli budu zas máma Trochu mě to děsí. Mé děti už jsou velké a člověk toho hodně zapomene. Co myslíš? Zvládnu to?
Micina předla tak, až přiběhl i Fanda a Eliška se neubránila úsměvu.
– Však nebudu na to sama! V domě je teď pomocníků dost, ne?
Den, kdy chtěla Martinovi konečně novinku říct, ukázal, že v životě se neděje nic náhodou.
Fanda byl pryč už druhou noc nikdy se to nestalo, Eliška měla vážně strach. Šla i k Hanině domu nic, všichni kamarádi kolem také nic.
– Spi, Eli, přijde sám! uklidňoval ji Martin.
– Nejde to, mám strach! Prý má pršet, zmokne! Kde je zas?
– Kočka je kočka, přijde neboj!
– Zamknu ho! Už ho nikam nepustím! nervovala se Eliška, nakukovala do tmy venku.
Seděla do noci, až usnula v křesle a ani neslyšela, jak se Fanda vrátil.
Vrátil se ale jinak než jindy běhal kolem domu a křičel, že to nešlo přeslechnout. Dvůr byl veliký, zdi silné a v polovině dubna najednou udeřil mráz, takže Eliška na noc zavřela ventilačky. V domě bylo ticho, jen Míca vedle koťat najednou zpozorněla, vyskočila a s hrůzou začala Elišku škrábat do nohy.
– Au!
Eliška nechápala, co se děje, a už chtěla kocoura odehnat, když se najednou probrala a ucítila i slabý zápach kouře.
– Martine! Děti! Hoří!
Její křik se rozléhal chodbou, Míca mezitím tahala děti z postelí a jemně je hryzla do ruky.
– Vstávat!
Eliška popadla mladšího, svého muže volala na staršího, cestou sebrala košík se zvířaty.
Sousedé zavolali hasiče. Ti přijeli rychle a podařilo se zachránit dům i všechny. Kočičí rodinka, včetně Fandy, seděla pak pohromadě vedle nové paničky.
– Hotovo! Můžete se zase nastěhovat! Dům je v pořádku, cítili jste to včas. Kdybyste spala dál, už by to bylo zlé!
Eliška, stále s Micinou v náručí, jen kývla.
Martin pustil děti k hasičům a pak objal Elišku:
– Jsi v pořádku?
– Jsem
– Opravdu? položil ruku na její bříško a Eliška překvapeně vydechla.
– Ty to víš!
– No jasně! Eli, na to už tě znám moc dobře. Dvě naše děti a už skoro tři Myslíš, že už tě nepoznám? Ty tvoje nálady a všechno
– Martine, mám strach
– Nesmysl! Čeho by ses bála? Máš mě, děti, kočky, dům je v pořádku! Všechno zvládneme! Neboj!
– To je pravda
Eliška dala kočku Martinovi, koťata dětem a sama ještě zůstala chvíli na prahu, vzhlížela k nebi a v duchu děkovala Haně za všechno dobro, které po sobě zanechala.
