“Mladá dámo, posaď si své dítě na klín”. – Napomenula mě velká, asi padesátiletá žena. Mimochodem, koupila jsem synovi místo v autobuse a zaplatila za něj.
Ten den jsem Adama vezla k babičce. V naší rodině je považován za velkého kluka, i když je mu teprve pět let, ale všichni si myslí, že je žákem základní školy. Navíc se k němu všichni členové naší rodiny chovají jako k dospělému. Proto mu v autobusech na kurz kupujeme samostatné místo, chová se slušně, a kromě toho je vysoký a hodně váží, je těžké ho držet v náručí. Já i můj syn bychom se cítili nepohodlně a on, sedící mi na klíně, by mohl ostatním cestujícím ušpinit boty. Obecně by měl syn sedět samostatně na svém místě, je to pro všechny pohodlnější.
V tento konkrétní den seděl Adama u okna a já na sedadle vedle něj. Seděli jsme vpředu, aby se nám lépe vystupovalo, museli jsme vystoupit dřív než ostatní cestující. Vysvětlila jsem řidiči, že jsem koupila jízdenku i pro dítě, takže na to místo nemohl posadit další osobu.
Vyjeli jsme z města. Hned u silnice autobus zastavila postávající paní. Někde za námi byla ještě volná místa, a tak řidič zastavil. Když se paní protlačila do autobusu (jinak to popsat nedokážu), vozidlo se dokonce otřáslo a spolucestující překvapeně mlčeli, když sledovali, jak nastupuje do kabiny. Když konečně nastoupila a zabouchla za sebou dveře, všichni slyšeli řidičův smutný povzdech. Řidič se dal do pohybu a žena se stále přibližovala k sedadlům pro cestující.
“Děvče, posaď si to dítě na klín!” řekla. – Napomenula mě velká žena. Vysvětlila jsem jí, že jsem zaplatila za sedadlo pro svého syna a nehodlám si ho posadit na klín. Řidič se mě zastal a řekl mi, že má projít kabinou dopředu, kde je více míst k sezení. Paní neurvale zamumlala, že jí musí uvolnit místo, protože je pro nás snazší přesednout si na jiná místa. Kromě toho jezdí tímto minibusem pravidelně a vždy si sedá k oknu.
Neustoupil jsem, ale autobus postupně zrychloval a paní začala chodit po kabině, protože dál stála vedle našich sedadel a nehodlala se přesunout dozadu. Už to ve mně vřelo, ale nechtěla jsem před synem vyvolat skandál. Začali jsme se synem mluvit, abychom odvedli pozornost od té ženy. Ženu můj klidný stav rozzuřil a rozkřičela se: “No tak rychle pohněte s tím dítětem a pusťte mě sednout, copak to nechápete?
Klidným tónem jsem řekla, že neustoupím. Můj syn je dospělý a koupila jsem mu vlastní sedačku. A protože jsme do autobusu nastoupili dřív, sedli jsme si, kam jsme chtěli. Tady žádné lístky nejsou.
Řidič neodstoupil, ale cítila jsem, že to není poprvé, co tuhle ženu veze. Spolucestující také zpočátku nevěnovali pozornost tomu, co se děje. Někteří seděli se sluchátky na uších, jiní usnuli. Postupně však začala dostávat rady: “Ženo, sedni si na volné místo”. “Nekřičte, nejste ve svém domě”. Na to, co se kolem ní dělo, žena tvrdila, že se dopředu nepohne, protože je to pro ni vzhledem k její výšce obtížné. Ačkoli bylo všem jasné, že se tak chová z principu, bylo to naše útulné místo, které chtěla obsadit.
V autobuse nastal velký rozruch. A pak se stala ta nejzajímavější věc. Řidič zastavil vozidlo. Vystoupil zpoza volantu, vstoupil do kabiny, vyložil ven ženina zavazadla a pak ji vyvedl z autobusu. Ohromená a hysterická žena nestačila ani mrknout, když muž usedl za volant a odjel. V kabině bylo ticho. Všichni jsme dali dohromady peníze, abychom řidiči uhradili ztrátu, kterou na této ženě prodělal. Když jsme dojeli na místo, peníze jsme mu předali a muž byl tak šťastný, že slíbil, že už ji nikdy nepustí do autobusu, protože se pořád s každým hádá.
