Konečně jsem se odvážila podělit se o své drama a požádat vás o radu. Pořád si myslím, že jsem normální a inteligentní ženská, ale moje děti mě nepřestávají slovně týrat.
Před pár dny jsme měli malou rodinnou oslavu a všichni jsme se sešli. Syn přišel opilý, se všemi se hádal a já mu taktně udělala poznámku.
To ho však ještě více rozčílilo a začal na mě křičet, abych mu nedávala co proto. Obvinil mě, že jsem mu nedal dobrý start do života, a proto je teď v takovém srabu. Ostatní rodiče kupovali svým dětem alespoň jeden byt a já nic.
Dcera Camellia, místo aby se mě zastala, mě obvinila z téhož a řekla, že musí bydlet v nájmu, protože jsem jim nekoupil “aspoň jednu garsonku”.
Jen bych chtěla namítnout, že jsme s manželem, držím nám palce, celý život tvrdě a poctivě pracovali.
Oba jsme byli učitelé, svou práci jsme milovali! Jsme z té generace, kterou učili tvrdé práci a úctě ke starším, učitelům, lékařům….
Nikdy jsme druhému nebrali jeho podíl, ale také nám nikdy nic nechybělo…
Vždycky jsme měli co jíst a co na sebe. Našim dětem jsme zajistili vzdělání, ale náš syn nikdy nedostudoval a dcera nikdy nepracovala ve svém oboru…
Zjevně jsme je však nedokázali správně vychovat, protože se teď chovají takhle.
Vždycky jsem si myslela, že si budu užívat klidného stáří a vnoučat. Syn – kdysi rozvedený kvůli alkoholu, nechce o dětech ani slyšet.
Dcera má dvojčata, ale obě nezvednou oči od mobilů a tabletů…
Když jsem jim řekla, že to není normální, všichni říkali, že “takové byly časy”. Nevím, jak mám komunikovat s vlastními dětmi a vnoučaty!
Ale nejvíc mě bolí, že si neváží ničeho, co jsme pro ně s manželem udělali.
Jak jim mám koupit byt, když peněz je pořád málo!
S důchodem nějak vystačím, dokonce občas něco málo našetřím, abych jim měla co dát alespoň o svátcích… Nevím, milí lidé – jsou takové časy, nejsem normální?!
Budu ráda, když mi dáte vědět, jaký je váš názor na věc!







