Dominika přijíždí domů nečekaně o tři dny dřív s náručím dárků od rodičů. Chce manželovi udělat překvapení, ale místo vřelého přivítání ji Karel pošle rovnou do obchodu. Následky jsou překvapující.
Těžká taška ji škube za rameno zrovna tak, až Dominika zasténá. Bolest v kříži ji poslední dva měsíce neopouští, už je to její každodenní souputník. Opatrně pokládá své tašky na popraskaný asfalt u zastávky.
Dominika si povzdechne. Miminko v břiše se nespokojeně zavrtí. Šestý měsíc není žádná legrace, zvlášť když člověk chce muže překvapit a vrátí se z návštěvy rodičů o tři dny dřív, než bylo domluveno. Už tolik chyběla, že posledních sto kilometrů v autobuse pomalu odpočítává sloupy podél cesty.
Co asi teď dělá Karel? Nejspíš netuší, že už je jen deset minut pěšky od bytu. Cesta k vchodovým dveřím jí připadá nekonečná. Tašky plné dárků sklenice povidel, domácí škvarky, těžká jablka mají snad sama o sobě metrák.
Po padesáti metrech Dominika rezignuje, ví, že víc neunese. Záda by už nevydržela.
Vytáhne mobil a volá manžela.
Karle, ahoj, zašeptá do sluchátka, když to zvedne.
Dominiko? Proboha, co se děje? vyhrkne polekaně.
Nic se neděje. Přijela jsem! Jsem na zastávce u našeho domu. Přišel bys naproti? Mám hrozné tašky, mamka mi toho tolik nacpala
Chvilku je ticho. Dominika dokonce kontroluje displej, jestli se hovor nepřerušil.
Jsi na zastávce? Právě teď? Ale vždyť jsme se domluvili na čtvrtek!
Chtěla jsem tě překvapit, zamračí se Dominika. Cože, nejsi rád? Jsem unavená, pojď si mě vyzvednout, prosím.
Počkej! Nechoď nahoru. Vlastně, běž, ale… Dominiko, doma nemáme ani kůrku chleba. Včera jsem všechno dojedl. Víš co, skoč ještě do večerky za rohem a kup kus hovězího, ať udělám pořádný oběd. Vzal jsem si dnes volno. Chci tě přivítat, jak se patří.
Jaké hovězí, Karle? zeptá se zmateně. Poslouchej mě vůbec? Jsem těhotná, šestý měsíc, stojím před barákem s mega taškami! Bolí mě záda! Já chci domů, najíst se a lehnout si!
Ale prosím tě, nechci, aby to bylo jen tak! Vždyť to je obchod za rohem. Koupíš maso, vezmi i čerstvé brambory, ty naše už plesniví. Kdyby něco, někdo ti třeba pomůže, nebo to vezmeš nadvakrát Prosím, je to pro nás dva. Já tady mezitím všechno nachystám.
Dominika hledí do svých zkřehlých dlaní. V srdci jí nabíhá horký knedlík smutku.
Karle, to ti přijde normální? hlas se třese. V tomhle stavu mě ženeš s taškami ještě do obchodu jen proto, abys mohl uvařit oběd?
Nemůžeš prostě jít dolů a pomoct mi?
Já právě už začal mm… přípravu! Když teď odejdu, pokazím to. Dominiko, prosím! Chtěl jsem, ať je to pro tebe krásné. Kup těch osm set gramů hovězího, síťku brambor, prosím! Čekám na tebe!
Položí telefon. Dominika stojí a hledí na zhaslý displej. Nic nechápe, chce se jí brečet přímo na prázdné zastávce pod lampou. Místo objetí a postele musí do řeznictví. Možná má opravdu něco výjimečného v plánu, projede jí hlavou. Povzdechne si, popadá tašky a s bolestí zamíří do prodejny.
Sunula vozík mezi regály a snášela soucitné pohledy ospalé pokladní. Hovězí bylo těžké, pytlík brambor vážil snad víc než všechno ostatní. Když konečně vyjde ven, v rukách necítí prsty, jen háčky místo nich.
Mobil znovu zavibruje.
Máš to? ptá se vesele Karel.
Mám, procedí mezi zuby. Jsem u vchodu. Otevři.
Počkej! Nahoru zatím nechoď! Posadíš se na lavičku, přijdu za deset minut.
Ty snad žertuješ! vykřikne Dominika a je jí jedno, kdo ji slyší. Karle, jakých deset minut? Těhotná žena, nohy mi natékají!
Překvapení ještě není! trvá si na svém Karel. Počkej, chvilku se prodýchej. Pět minut, Dominiko, přísahám! Musím to dokončit! Už běžím!
Dominika se sesune na lavičku u vchodu. Tašky s řinčením dopadnou vedle ní. Nejraději by ten pitomý balík s masem hodila Karlemu do okna ve třetím patře.
Uběhne deset minut. Patnáct. Dvacet. Dominika vaří vzteky. Představuje si, co na ni nahoře čeká snad záplava květin? Snídaně při svíčkách? Houslista v rohu? Nic z toho by nestálo za to marné čekání na schodech.
Po pětatřiceti minutách dveře vchodu vrznou. Vyřítí se Karel, pohled zbrklý, tričko naruby, pot na čele, vlasy rozcuchané.
Jé, sedíš! křečovitě se usměje a sbírá tašky. Proč ta otrávenost? Podívej, jak je krásně Teda… Pojďme rychle!
Proč jsi celý mokrý? Dominika se podezřívavě mračí a pomalu vstává s oporou o zábradlí. A smrdíš jako bělidlo na kilometr.
Uvidíš hned! vykřikne natěšeně Karel a už hopká k výtahu.
Ve třetím patře slavnostně otevírá dveře a čeká na Dominiky obdiv. Ve vzduchu je ostrý pach Sava a laciného osvěžovače s oceánskou vůní.
Prochází předsíní, do pokoje, na kuchyni, do koupelny. Všude nenápadně čisto. Věci, které dřív ležely po židlích, nikde. Koberec vysátý (sem tam jsou ještě mokré fleky), prach setřený. Její porcelánový andílek stojí smutně v koutě.
Tak co? září Karel jako nově vyleštěná koruna. Překvapení!
Dominika se otočí pomalu k němu.
A to je všecko? zeptá se tiše.
Jak všecko? Dominiko, podívej, tři hodiny tady lítám! Všude vytřeno i pod gaučem! Všechen nádobí umytý, záchod jako nový. Chtěl jsem, abys přišla do čistoty, nic nemusela řešit. Zdržoval jsem tě jen proto, abych měl hotovo. A ty místo poděkování takhle?
Dominice vhrknou slzy do očí.
Ty jsi mě nechal… tahat se s nákupem v tomhle stavu, jen abys stihl vytřít?
Neseběhl jsi ani naproti, protože jsi drhl podlahu?
No ano! Karel rozhazuje rukama. Chtěl jsem to pro tebe co nejlepší! Pořád říkáš, že doma nic nedělám. Teď jsem chtěl dokázat, že to umím. Jenže jsi přijela dřív, musel jsem tě zdržet, abych to stihl. A ty jen křičíš. Vidělas, jak je tady teď čisto? Takhle jsme to neměli ani na svatbě!
Ale já tu čistotu nechci za takovou cenu! vzlykne Dominika. Nechal jsi mě čekat v zimě na lavičce půl hodiny! Bolí mě nohy, málem jsem omdlela! Musela jsem tahat maso, když jsem sotva chodila! Kdo by chtěl takové překvapení?
Přeháníš! hlas Karla houkne kuchyní. Člověk se snaží, jiné by byly šťastné! Pořádek, jídlo… Ty myslíš jen na sebe! Jsem těhotná, ach, moje záda! I já jsem unavený, celou noc jsem byl vzhůru, chtěl jsem tě potěšit!
Dominika si schová obličej do dlaní.
Ty vůbec nerozumíš… vzlykne. Dal jsi přednost čistému liště před mým zdravím a pohodou.
Nejde jen o lištu! znovu vybuchne Karel. Kdybys přijela ve čtvrtek, jak jsme se domluvili, všechno by bylo hotové a krásné. Jenže ty musíš přijít dřív a dělat ze mě špatného. Jsi nevděčná, Dominiko.
Práskne za sebou dveřmi ložnice.
Dítě jí kopne v břiše. Dominika usedá na židli a zírá na maso, které Karel ani neschoval do lednice. Dělá se jí zle, žaludek jí svírá.
Za deset minut Karel nakoukne do kuchyně.
Tak mám vařit? zamumlá. Nebo už nebudeš ani jíst, jen abys mi to zavařila?
Nechci nic, Karle, odpoví tiše Dominika zády k němu. Chci jen spát. Nech mě být.
Jak chceš! zabouchne dveře.
Dominika se zvedá a došourá se do koupelny. V zrcadle bledá, se stíny pod očima, rozcuchaná.
Vzpomene si, jak si v autobuse představovala, že ji Karel obejme a řekne: Zaplaťpánbůh, že jsi doma. Kdeže…
Když se po chvíli vrátí, hádka se rozjede znovu, tentokrát kvůli nějaké maličkosti.
Ten den odejde od něj, jen v tom, v čem přišla na převlečení nezbyl ani čas. A vrátí se k rodičům.
Všichni ji od rozvodu zrazují: tchánovci, švagrová, vzdálení příbuzní. I Karel volá, omlouvá se, slibuje, že pochopil. Ale Dominika už má jasno: s takovým mužem už nechce být. Rozvod je jistota. Proč by měla být s někým, kdo staví vyluxovaný byt nad zdraví jejich dítěte?
