Dáša se jednou vrátila domů o něco dříve, s taškami plnými dobrot od rodičů. Chtěla Honzu překvapit, ale místo vřelého uvítání ji manžel poslal do obchodu. To, co následovalo, bylo nečekané.
Těžká taška jí tlačila rameno tak, že musela vykřiknout bolestí. Už nějaké dva měsíce ji pobolívaly záda a teď to bylo horší než kdy dřív. Opatrně složila náklad na hrbolatý chodník u autobusové zastávky.
Dáša si úlevně vydechla. Malé děťátko uvnitř se nespokojeně zavrtělo. Šestý měsíc těhotenství se nedal srovnat s ničím. Zvlášť, když se rozhodnete udělat manželovi radost a vrátíte se od rodičů o tři dny dřív, než jste plánovali. Stýskalo se jí tak moc, že posledních sto kilometrů v autobuse počítala každou lampu podél silnice.
Tak co asi Honza teď dělá? Nejspíš vůbec netuší, že už je tak blízko jen deset minut pěšky od domu. Cesta k domu se najednou zdála hrozně dlouhá. Tašky nacpané rodičovskými dobrotami sklenicemi marmelády, domácím špekem, batohy jablek vážily snad metrák.
Když ušla asi padesát metrů, došlo jí, že to nedonese. Záda nevydrží.
Vytáhla mobil a zavolala manželovi.
Honzínku, ahoj, zašeptala do telefonu, hned jak to zvedl.
Dášo? Co se děje? ozval se Honza nervózně.
Ale nic, jen jsem přijela! Stojím na zastávce před naším domem. Vyjdi mi naproti, prosím tě, ty tašky jsou hrozné, mamka mi toho zase tolik dala…
V telefonu bylo ticho. Dáša se podívala na displej, jestli se spojení nepřerušilo.
Ty jsi na zastávce? Honzův hlas se trochu zachvěl. Teď hned? A proč jsi nezavolala dřív? Vždyť jsi měla přijet až ve čtvrtek!
Chtěla jsem tě překvapit, zamračila se Dáša. Honzo, ty nejsi rád? Jsem úplně unavená. Pospěš si!
Počkej! vykřikl najednou. Nechoď domů. Teda, klidně jdi, ale… Dášo, doma není už ani suché rohlík. Včera jsem snědl všechno. Víš co, skoč teď do večerky, támhle za rohem. Kup maso, nejlíp hovězí. Dneska mám volno, nešel jsem do práce. Chtěl jsem ti udělat pořádný oběd, pořádně tě přivítat.
Jaké maso, Honzo? Dáša zmateně rychle zamrkala. Vždyť mě slyšíš? Jsem v šestém měsíci, táhnu dvě těžké tašky!
Bolí mě záda! Proč maso? Doma jsou brambory i vejce. Pojď radši dolů, mám hlad a chci si lehnout.
Ne, Dášo, to nechápeš, začal rychle povídat. Však je to jenom kousek do krámu. Kup maso, nové brambory, naše jsou už úplně měkké. Zkus požádat někoho o pomoc, nebo to prostě dovez po troškách… Prosím! Je to pro nás. Já vše připravím.
Dáša se zahleděla na své rudé dlaně. Srdce jí zachvátila horká lítost.
Honzo, jsi normální? hlas se jí zlomil. Mám teď s těmi taškami jít do obchodu pro maso, jenom proto, abys měl co vařit?
Opravdu nemůžeš sejít dolů a jít?
Už jsem začal… eh… přípravy! Kdybych odešel, všechno pokazím. Dášenko, prosím kvůli mně. Kup osmiset gramů hovězího a malý pytel brambor, v síťce. Prosím, čekám!
Položil telefon. Dáša hleděla na temný displej. Nevěřila vlastním uším. Chtělo se jí tam hned rozbrečet, pod světlem lampy na prázdné ulici. Místo objetí a teplé postele šup na maso. Třeba fakt chystá něco speciálního? mihla se jí hlavou myšlenka. S povzdechem zdvihla tašky a pomalu se belhala do obchodu.
Dáša tlačila vozík mezi regály a cítila, jak ji ospalá prodavačka soucitně pozoruje.
Hovězí bylo těžké a pytlík brambor zcela nezdolatelný. Když vyšla z obchodu, už skoro necítila prsty proměnily se v neobratné háčky.
Telefon zase zazvonil.
Máš všechno? zeptal se Honza veselým hlasem.
Mám, zamručela Dáša. Už jsem u domu. Otevři mi.
Stůj! skoro až vyjekl Honza. Nahoru nechoď! Počkej na lavičce. Jen deset minut.
To myslíš vážně? Dáša už křičela, nedbajíc na pár okolojdoucích. Honzo, jakých deset minut? Mám oteklé nohy, nemůžu už stát!
Překvapení není hotové! trval si na svém Honza. Když přijdeš, všechno zkazíš. Sedni si na chvilku ven, nadechni se. Pět minut, Dášo, přísahám! Rychle, musím končit nebo to nestihnu!
Těžce se usadila na lavičku u svého vchodu. Tašky s rachotem popadaly vedle ní. Měla chuť hodit to nešťastné maso nahoru do jejich okna.
Uběhlo deset minut. Pak dvacet. Dáša cítila, jak v ní všechno vře. Představovala si, co ji čeká: záplava květin? Snídaně při svíčkách? Houslista v koutě? Ale nic z toho nestálo za to čekání v jejím stavu, po dlouhé cestě.
V pětatřicáté minutě dveře domu zaskřípaly a vyběhl Honza. Vypadal pobaveně a trochu směšně: tričko naruby, na čele pot, rozcuchané vlasy.
Jé, ty tu sedíš! vynutil si úsměv a popadl tašky. Ty jsi ale naštvaná! Podívej, jak je krásně… no, pojď už!
Proč jsi celý mokrý a proč to tu smrdí jak Savo? Dáša se přimhouřila a vstala z lavičky s vypětím všech sil.
To se dozvíš! vykročil k výtahu, skoro poskakoval.
Vyjeli nahoru. Honza slavnostně otevřel dveře a čekal ovace. Dáša vstoupila do předsíně a zalapal po dechu puch chloru a levné osvěžovače byl všude.
Prohlédla pokoj, kuchyň, nahlédla do koupelny. Bylo vymalováno: čisto, uklizeno, vše neobvykle prázdné. Všechno ze židlí zmizelo. Na koberci byly ještě vlhké stopy, prach na poličkách chyběl. Její porcelánové figurky stály smutně v rohu.
No?! Honza zářil jako nová pětikoruna. Co říkáš? Překvapení!
Dáša se k němu otočila.
A to je všechno? řekla tiše.
Jak “všechno”? Honza si málem sedl z té urážky. Dášo, podívej! Tři hodiny jsem tu dřel. Každý kout jsem vytřel, dokonce pod gaučem! Umyvadla se lesknou, záchod by sis mohla prohlížet jak zrcadlo. Chtěl jsem, abys našla domov čistý, abys neměla starost. Makal jsem, zatímco jsi byla… v obchodě.
Cítila, jak jí v hrdle roste knedlík.
Kvůli tomuhle… nemohla to doříct, potlačovala slzy. Kvůli vydrhnuté podlaze jsi mě poslal do krámu?
Nešel jsi mi naproti, i když jsem tě prosila, protože jsi utíral prach?
No tak! rozplácl ruce Honza. Chtěl jsem to udělat správně! Pořád si stěžuješ, že doma nic neudělám. Tentokrát jsem chtěl dokázat, že to myslím vážně. Přijela jsi dřív, nestíhal jsem! Musel jsem tě zdržet. A místo “děkuju” na mě koukáš, jako bych ti plivl do polévky.
Honzo, jsi při smyslech? už křičela. Je mi fuk, že jsi vytřel! Bolí mě záda, tahala jsem těžké tašky! Čekám dítě, Honzo! Víš vůbec, že jsem potřebovala, abys mě vzal za ruku a přivedl domů, ne abys tu poskakoval s mopem!
Honza celý zrudl a hadr hodil do dřezu.
Už zase! zařval zpátky. To ti opravdu nikdy nic není dost? Od pěti ráno se tu honím, abys měla radost, připravuji překvapení. Ty přijdeš a začneš vyvádět! Všimla sis, jaká je tu čistota? To snad nebylo ani na svatbě!
Proč to potřebuji takhle draze? Dáša lapala po dechu. Vytlačil jsi mě na lavičku na půl hodiny! Jsem zmrzlá, nohy natékají! Poslal jsi mě pro maso a brambory, když jsem sotva chodila! Honzo, to není překvapení, to je trápení!
Trápení? začal pobíhat kuchyní. Tak promiň, že nejsem dokonalý! Každá jiná by byla ráda, že muž uklidil, a chce vařit. Ty jen sama pro sebe! “Moje záda, moje břicho.” Možná jsem i já unavený! Nespal jsem celou noc, přemýšlel, jak tě potěšit!
Dáša si zakryla tvář.
Ty tomu vůbec nerozumíš… vzlykla. Dal jsi přednost čistému bytu před mým zdravím.
Ale prosím tě! zvýšil hlas Honza. Přijela jsi dřív, to jsi zkazila překvapení! Kdybys přijela ve čtvrtek, vše by bylo hotovo. Ale ne, musela jsi přijet dřív a ještě mě vinit! Jsi nevděčná, Dášo. Prostě nevděčná.
Utekl do ložnice a práskl dveřmi.
Malé v břiše ji zase koplo. Dáša se pomalu posadila ke stolu, hleděla na igelitku s masem, které Honza ani neschoval. Bylo jí zle, zvedal se jí žaludek.
Za deset minut se dveře do kuchyně pootevřely.
Mám vařit maso? zabručel. Nebo už nechceš jíst, abys mi to natřela?
Nic nevař, Honzo řekla tiše, zády k němu. Nech mě být, chci si lehnout.
Tak si lehni, zakřičel a práskl dveřmi.
Dáša se zvedla a vrávoravě prošla do koupelny. V zrcadle na ni koukala bledá tvář s kruhy pod očima.
Vzpomněla si, jak v autobuse snila, že ji Honza obejme a řekne: Díky Bohu, že jsi doma. Obejmul Když se po chvíli vynořila z koupelny, hádka propukla znovu kvůli hlouposti.
Z bytu odešla jen tak, v čem přišla ještě, že se nestihla ani převléknout a znovu zamířila k rodičům do Pardubic.
Od rozvodu ji zrazovali všichni: tchyně, švagrová, i vzdálení příbuzní. I Honza jí často volal, prosil, aby se vrátila, sliboval, že se změnil. Ale Dáša měla jasno takového muže už nechce, rozvod byl nevyhnutelný. Na co je jí manžel, který dá uklizený byt před zdraví vlastního dítěte?
