Představte si tenhle obraz. Moje Jarmila pravá módní víla, štíhlá jako rákos, vždycky vypadá, že má v hlavě jenom styl. A já já jsem obyčejný chlap. Trochu jsem přibral, občas se mi objeví vráska. No takový život, co byste řekli.
Každé naše setkání se pro mě proměnilo v takovou malou mučivou torturu. Dělala to snad ne ze zloby, ale z nejlepších úmyslů. Přijde ke mně, podívá se svým rentgenovým pohledem a začne:
Petře, tohle šaty tě opravdu nezdobí, vypadá to jako od babičky.
Petře, ten účes ti přidává pět let.
No, holky, tahle rtěnka! Ten odstín už je deset let mimo módu!
A vše to s takovou roztomilou, soucitnou úsměvem. Jako by mi chtěla jenom dobro přát. A po každém takovém komplimentu mám náladu pod úroveň podlahy a týden se nechtěl podívat do zrcadla.
Bolí? To je až moc! Já nejsem přeci obálka z lesklých časopisů, a přitom mi ještě má sestra bouchá do bolestivých míst.
Zprvu jsem to snášel, žertoval, měnil téma. Ale poslední kapkou se stal mamčin jubilejní večírek.
Na ten večírek jsem se připravoval jako na výstavu! Koupil jsem si nový, hezký oblek, udělal účes, líčení. Cítil jsem se jako král, upřímně!
Posadili se všichni v restauraci. Hosté, příbuzní, všichni slušně a veselo. A najednou ke mně přistoupí moje Jarmilka. Prohlédne mě od hlavy až k patě a tak hlasitě, aby všichni slyšeli, prohlásí:
Petře, co je to za šaty? To je jakoby legrace, jak od naší tety Šárky z vesnice. Kdybys se mnou raději probral, určitě bych ti vybrala něco slušného.
V tom okamžiku jsem cítil, jak mi země mizí pod nohama. Udělala to přímo před všemi! Prostě mi do duše vykřikla. A co tu zůstalo? Všechno radostné náladě byl zmar.
A pak se ve mně něco přepnulo. Dost! Už nebudu mlčet! Myslel jsem, že je načase, a já jsem se na ten jubilej dobře připravil
Nevytvořil jsem žádný výtržnost. Proč? Zhluboka jsem se nadechl, usmál se nejkrásnějším úsměvem, který umím, a přerušil její větu:
Jarmilo! zvolal jsem nahlas a radostně. Děkuji ti upřímně! Opravdu si vážím tvé starosti! Jsi v našem domě opravdová odbornice na nacházení chyb u ostatních!
Jarmila zčervenala. Myslela, že ji chválím. Naivita, že?
Když už jsi taková zkoumáčka všeho, pokračoval jsem, zvedl ze židle krabici, kterou jsem si připravil dopředu, rozhodl jsem se ti udělat dárek!
Všichni hosté zvědavě koukali k nám. Podala jsem jí pěkně zabalený balíček vmačkaný stuhou. Vyrážela ho s očekáváním, že uvnitř budou parfém nebo nějaká kosmetika.
Uvnitř však ležel elegantně vytištěný certifikát na drahocenném papíře. Na individuální konzultaci u známého psychologa s názvem: Jak zvýšit sebevědomí, aniž byste snižovali ostatní. A já to samozřejmě přečetl nahlas aby slyšeli všichni! I ti v sále, i v kuchyni a dokonce i řidič trolejbusu, který projížděl kolem restaurace! No, dostala mě!
Tady máš, sestřičko! doplnil jsem, když se na mě podívala překvapeně. Myslel jsem, že ti to přijde vhod. Pomůže ti být opravdu sebejistá, místo abys se snažila potvrzovat se na můj účet! Jak se říká trefa do černého!
Musel jsem vidět její tvář! Zpočátku úplný zmatek. Pak pochopení. A nakonec se jí tvář rozjasnila tak červeným ruměním, že to slovy těžko popsat.
V sále nastala chvíle ticha, pak jeden z bratrů se rozesmál nahlas. A za ním všichni ostatní. Všechna ta její špičatá, jedovatá poznámka se vyklonila ven! Snažila se mě ponížit, ale nakonec se sama předvedla jako výsměšek.
Finále přišlo okamžitě. Jarmila něco zamumlala, popadla tašku a vyběhla ze sálu
A hned odpovím na vaše nevyhnutelné otázky ano, usmířili jsme se. Jsme přece sestry.
Od té doby, představte si, už se mnou nepletla ani slovo o vzhledu. Když se setkáváme, mluvíme jen o počasí. A víte co? Je to dokonce příjemné.
Takový příběh. Díky, že jste poslouchali až do konce! Pokud vás to zasáhlo, dejte like, bude mi to moc potěšit! A určitě napište do komentářů své vlastní historky stalo se vám něco podobného? A podělte se o to s kamarádkou to je skvělé!
