Tak hele, představ si, co se mi stalo. Volali mi z banky, že prý máme nějakou opožděnou splátku. Říkám jim, že si to museli splést, žádný úvěr přece nemáme… Ano, Novákovi, ano, správná adresa, ale kolik prý dlužíme? Tomu jsem nemohla uvěřit. Na koho že je ten úvěr napsaný? Ptala jsem se pořád dokola.
Na Ilju Nováka, odpověděla mi operátorka.
To je můj manžel, ale jak by si mohl něco takového vzít? A proč tajně? byla jsem totálně zmatená.
To je mi líto, ale pravidla jsou pro všechny stejná. Nepřišla platba, teď voláme, pak přijdou další kroky.
Ani jsem nepostřehla, jak jsem přešla do obýváku a seděla najednou u počítače. Asi šok, víš jak. Musela jsem to pochopit dřív sama odkud se ten dluh vůbec vzal?
Kreditku jsem u Ilji nikdy neviděla. Takže ty prachy si vzal určitě ne kvůli rodině. Bez šance se soustředit na práci, myšlenky lítaly všude. Sotva jsem se dočkala, než Ilja dorazil domů.
Kvůli komu sis půjčoval? Kdo tě k tomu vůbec navedl?
Tak už ti volali? zavrčel otráveně. A když mu došlo, že to prokecl, pustil se do mě: Co na mě koukáš? Pro mámu, jasně! Chtěla pomoct, žije sama…
A na co potřebuje tolik peněz? My vyjdeme s míň, i když oba makáme.
Chce jet na dovolenou, rozumíš?
Tak kam? Do Dubaje nebo na Maledivy, nebo co?
Máma mě vychovala sama, má na to právo. Od tebe jsem víc empatie teda čekal…
A uraženě zalez do pracovny, sedl si do křesla, otočil zády a dělal, že ho to vůbec nezajímá. Tak to dělá vždycky, když chce něco prosadit. Jenže tentokrát to na mě nezabralo.
Já už se s ním ani nebavila. Jeho máma Iveta Pavlová už byla v našem životě až moc. Pořád něco chtěla, byla z ní vyloženě vlivná tchyně. Začalo to hned, když jsme se poznali. Koukla na moje náušnice a hned, jestli jsou pravé kameny nebo nějaká bižuterie?
Když zjistila, že jsou pravé, začala: A proč tak plýtváš penězi? Za to byste si mohli koupit spíš něco do domácnosti…
To je dárek, byla jsem v šoku z její reakce.
Aha, tak to je v pořádku, uklidnila se vteřinu nato.
O týden později mě Ilja poprosil, jestli bych si mohla příště vzít jiné náušnice, když půjdeme k mámě, že prý je z toho špatná, protože si tohle nikdy nemohla dovolit, a že na podobné nemá.
Už tenkrát jsem si říkala, že tehdy něco nehraje. Ale byla jsem do Ilji zamotaná, tak jsem ty myšlenky rychle zaháněla. Pak svatba. Iveta nazdobená, dárek luxusní. Jenže měsíc po svatbě jsem zjistila, že všechno platil Ilja. Jinak by nepřišla.
A od té doby nový televize jako má sousedka, nový fén, protože ho nutně potřebuje, platbu salónu krásy. Všechno hned. Když ne, začalo velké divadlo: slzy, nářky, špatný zdraví… Ilja to nemohl vydržet, a běžel jí plnit každé přání:
To je přece máma! Jak bych ji mohl nechat?
Jenže teď měl vlastní rodinu. A prachy pořád nějak chyběly. Přitom oba vyděláváme víc než slušně. Když jsem se ptala, kde ty peníze vlastně mizí, Ilja jen krčil rameny:
Asi jsi, Jitko, ještě pořádně nepochopila, jak se vede domácí rozpočet. Moje máma by tě to mohla naučit…
Jenomže já od Ivetiných rad radši držela odstup. Její styl vládnutí už jsem znala dobře a upřímně jsem se tomu vyhýbala.
A teď tohle: máma chtěla zaplatit dovolenou a částka mě šokovala. Za ty peníze bychom mohli splatit klidně tři měsíce hypotéky, koupit lepší nábytek i vybavení. A ještě by zbylo na oslavu v nějaké lepší restauraci v Praze.
Zdálo se, že Ilja dál nehodlá s ničím měnit: vše pro mámu. Asi bych to zkousla, vždyť je to jeho máma a já bych se pro svou taky rozkrájela. Ale bez varování! A kdyby se něco stalo? Všechno by bylo na mě.
Už byl vážně čas si promluvit. Ať si konečně vybere, kdo je pro něj prioritou. Nebo ať mámě vysvětlí, že už to s těma požadavkama přehání. Jenže rozumný rozhovor nevyšel Ilja jenom vybuchl:
Vždyť jsem už všechno zaplatil! Máma nechce levný lázně, chce pořádnou dovolenou. Má na to právo dala mi život, všechno pro mě! A já jí to nemůžu dopřát?
Ale na její přání nemáme peníze! Neměl by jí to někdo říct?
Radši to řeknu tobě: máma je svatá!
V tu chvíli mi došlo, že Ilja nic měnit nechce. A že Iveta si syna prostě hlídá každý den mu volá, ať přijede, prý je sama a je jí smutno… A Ilja všechno nechá a letí na druhý konec Prahy. Když to včera bouchlo, šli jsme ráno oba uražení do práce. Kolem oběda jsem se začala cítit dost špatně.
Kolegyně trvaly na tom, abych šla k doktorovi. No a tam hádej, co? Jsem v tom! Budu máma. Hned mě napadlo, že by to mohl být dobrý důvod, proč s penězi trochu jinak nakládat.
Jenže radost byla předčasná. Ilja začal lamentovat, že tohle nečekal, a prosil mě, ať to neřešíme, ať dítě nemáme. A k dovršení všeho začala volat i tchyně, a ta neprosila, ta rovnou přikazovala:
Nebudu žádná babička! Ty si myslíš, že si chceš syna pojistit dítětem? Stejně ti uteče…
Kam jako? Proč si to myslíte?
Já svého syna znám. Už dlouho přemýšlí, jak z takového vztahu ven. Udělej, co říká! Alimety stejně neuvidíš!
Zatočila se mi hlava a probrala jsem se až v Motole.
Jituško, už jsi vzhůru! poznala jsem hlas medicinské sestry, která byla zároveň Ivetina sousedka z baráku.
Páni, paní Anna, netušila jsem, že tu pracujete…
A snad jsi ani nemusela vědět. Myslela jsem, že budeš muset volit mezi sebou a dítětem…
Cože?!
Klídek, všechno v pořádku. Ale řekni mi, co tě tak rozhodilo?
Vyslechla mě a jen zakroutila hlavou. Pak mi řekla:
Na tu rodinu se vykašli, Ilja se nezmění. A jeho matka ti znepříjemní život, jak umí. On ji nikdy nepůjde proti srsti je stejný jako jeho táta, toho stará taky úplně odrovnala.
Ale vždyť se přece oženil…
Upřímně, taky nechápu jak k tomu došlo. Většina holek to po první návštěvě u Ivety zabalila. Ty jediná ses zřejmě nenechala hned odradit… A co Ilja říká na mimčo?
Po mé odpovědi pronesla cosi pod fousy a jako by to bylo nějaké zaříkávadlo se mnou to pořádně otřáslo. Najednou mi to došlo. Musím jít svojí cestou. Ilja si svůj výběr už udělal, i když o tom neví.
Zažádala jsem o rozvod hned, jak jsem mohla jít zase do práce. Ilja o záchranu vztahu nestál. A že jsem mimino donosila, taky neví.
…Rok po rozvodu jsem si šla s holčičkou vyvětrat hlavu do parku za domem.
No teda, koho to nevidím! ozvalo se za mnou. Proč mi nedáš vidět vnučku?
Protože tohle není vaše vnučka, řekla jsem klidně. To dítě… To, co jste doporučila s Iljou, se nenarodilo. Tohle je moje a jenom moje holčička. A babičku už dávno má.
Jak se opovažuješ…
Bezproblémově. Tak moc vám chybí status babičky? Najděte Iljovi jinou nevěstu.
Odešla jsem s úsměvem, bez jediného ohlédnutí na její urážky v zádech. Věděla jsem, že jsem včas odešla od závislého chlapa a tchyně, co nezná míru. A že jsem rozhodla naprosto správně.
