Vendulo, pojďme něco k jídlu! Už přestaň jen ležet! rozzuřeně povídá nad nosem manžel.
Hlavu mi bolí jako po úderu, v krku mám vřeteno, nos je ucpaný. Zkusím vstát tělo je jako z bavlny. Není divu, že jsem se zapařila.
Celý týden byl horký, a včera večer se najednou přihodila sníh s deštěm. Jaro, co říkáš? Taxi volat nešlo, v takový počasí to není vůbec překvapivé. Musela jsem se z práce dostat mikrobuskem. Čekala jsem 30 minut na autobus, který byl až po šíp. Těsně jsem se vešla dovnitř, což už byl úspěch. Pak jsem musela ještě pěknou část cesty od zastávky uběhnout.
Přesto jsem manželovi po telefonu prosila, aby mě vyzvedl.
Vendulko, s Petrem a Ondřejem už jedeme k matce. Budeme pozdě, řekl mi Vladimír.
Jak vždy.
Dorazila jsem domů až v noci, celá promočená a zmrzlá. Mrkla jsem na hodiny je osm ráno, sobota.
Vláďo, přines mi prosím teploměr! požádala jsem.
Cože? Jsi nemocná? divil se Vladimír. A co snídaně?
Dáš na to? zeptala se manželka.
Co, že? nechápal muž. A Ondřej?
Chlapec už je deset let! A ty jsi dospělý muž. Udělej si vejce, ať ti syn pomůže. Vždyť jsem ho učila vařit, už je velký.
Učila jsi ho vařit? vyjekl Vladimír.
Jo. A co? Celý den jenom v mobilu. Nic nedělá. pokrčila rameny Vendula.
Jsi úplně šílená? On je muž! Muž nemusí vařit, to je ženská věc! rozčílil se Vladimír. Fajn, vypadáme k rodičům, zítra večer se vrátíme.
A tak muži rychle sbalili kufry a vyjeli k Vladimírovým rodičům.
Vendula se těžce posadila, našla teploměr, zapnula konviku a zamyslela se:
Kde se to všechno pokazilo? Kdy jsem propásla ten okamžik, kdy by mohl klidně připravit jídlo i pro mě, když jsem nemocná? Kdy se všechno změnilo? Proč se najednou všechny domácí povinnosti přenesly jen na mě?
Teploměr ukázal 39,2°C. Vypila léky a šla spát dál.
Později ji probudil telefon. Volala maminka:
Vendulo, proč neodpovídáš? Vždycky jsi mi volala ráno, ztrácela jsem tě. vzdychala Jana.
Mami, jen jsem trochu nachladla. Vypila jsem prášky a znovu usnula. oddechla Vendula.
No jo, trochu! A kde je Vláďa? Šetří se zase s Ondřejem u své mámy? zakřičela.
Odjeli s Ondřejem, aby se nám nepřeneslo. odpověděla dcerka.
Vážně? Aby se nám nepřeneslo Ať už je to jakkoliv, nechoď si všechno přebírat, ať už budeš muset nádobí sám mýt! naštvaně řekla.
Maminko! chtěla Vendula protestovat, ale nedostala šanci. Samozřejmě vše dobře věděla.
Není to mámo! Mám právo se rozzlobit. Dala jsem tě za ženu, ne do otroctví! Už jsi mě měřila?
Jo, ráno byla horečka vysoká. Teď už je to lehčí, jen síly už nejsou. stěžovala se.
Lež, a pak tě přijde otec. Postará se, abys vstala! zavřela Jana hovor.
Vendula se tiše zvedla, umyla si tvář, sbalila notebook a čekala otce.
Když otec přišel, chytl se za srdce, jak jen mohl, když viděl svou dceru.
Cože, tati? Co se ti stalo? zamrkla.
A! To jsi ty! klidně vzal z ruky tašku. Myslel jsem, že jsem už zase v posledních chvílích.
Tati, proč tak strašíš? usmála se a zeptala se, jestli jedeme.
Jedeme. Drž se mě, ať tě vítr neodfoukne. Vypadáš vyčerpaně, jako by tě někdo uvázal do otroctví. Omlouvám se, ale vypadáš, jakoby povídal s lehkým úsměvem.
Vendula už nechtěla dál hádat, byla prostě unavená. Rodiče měli doma útulno, jídlo bylo výtečné a všichni se těšili. Jana se o dceru vážně postarala a večer se Vendule trochu zlepšilo.
Zavolala Vladimírovi, že nebude doma, a zaslechla:
Co chceš říct? Léky ti nepřinesu, byl jsem s otcem u piva. Co? Sobota! Díváme se na fotbal. A mamka s tebou chtěla mluvit. přesměroval telefon k matce.
Vendulo! Jsi žena! Nemůžeš si dovolit lenošit a nechávat muže hladovět! Co je v rodině důležité? Aby muži byli nasytění, v teple a aby jim nic nevadilo! A ty? Očkovala se, vzala tabletku a hotovo! povzbudila ji Ksenie, sousedka.
Když to uslyšela mamka, vzala telefon:
Miláčku, co tím chceš říct? Žena, co? Slabá? Nebo nemocná? Co má být muž, aby byl v teple a najedený a neobtěžoval? protestovala Jana.
Proč slabý? Rodinný! A vůbec, muži jsou takoví. řekla svokyně a přidala:
Jo, jak se máš? zeptala se.
Jak? Všechno špatně. Vzaluju dceru na nohy. Skutečný muž přece nemůže postarat se o ženu! Dokonce léky nekoupí radši si dá pivo To je mě! řekl Vladimír.
Co to je za blbost. Kluci odjeli, aby Vendulu netrápili. povzdechla se Ksenie. Našli jsme čerstvé léky, a tak zdravá, jen líná. Zapomněla na své muže! A oni jsou přece rodina! No nic, postarám se o své chlapíky! A tvoje dcera je jako kukačka!
Jana mlčky koukala na tiše zhasínající telefon.
Dcerko, tohle ti opravdu patří? Jsi ještě mladá! To je už moc. řekla mamka rozhořčeně.
A najednou přišla zpráva od manžela:
Vendulo, pošli peníze, už mi došel výplata. Na Ondřeje jsem utratil. Musel jsem sám zaplatit všechny kurzy a koupit mu oblečení!
A já celý měsíc platila nájem a jídlo. Je to fér? odřekla šokovaná.
Jasně, byt je tvůj! Pošli, jdu do obchodu. netrpělivě.
Nemám peníze, vše jsem vyčerpala na léky. lhal jsem.
Cože? Naše nemoc nás stojí draze! Zeptej se rodičů. přišla nečekaná nabídka.
Zeptej se své mámy. překvapila Vendula.
Aha! Ona by nepochopila, kam jsem výplatu utratil. odpověděl Vladimír.
Já tomu také nerozumím. ozval se.
Jsem dospělý muž, mám své potřeby a výdaje. Nepovinný jsem ti nic dokládat ani mamince! Jsem v obchodě. Pošli mi peníze. křičel.
Nepošlu. krátce odpověděla.
Po tom, co mu napsala, že je lakomá, nevděčná, špatná matka a další nadávky, Vendula nakonec odpověděla:
Už ne, mami! Nemám už nic.
Celý večer a noc posílali manžel i svokra jeden po druhém rozzlobené zprávy. Vendula je prostě vypnula.
V neděli ráno, když rodina snídala, zavolal Vladimír:
Vendulo, zůstáváme u mámy. Ona nás miluje a stará se o nás, na rozdíl od tebe. Říkala, že ještě neví, jestli bude dobrou matkou. Jsi jen kukačka! a zavěsil.
To je super! Co řekneš? podíval se na dítě jeho otec Igor.
Vidím jen rozvod! Nechci. Vendula sklesle vzhlédla na nadýchaný omelet s bylinkami. Rozhodla se.
Ale jak to jde těžce!
Skvělé! Mamka, jsem pryč. Přijdu později k obědu. vykřikl otec, když vycházel.
Vendulko, dej si léky, vypni telefon a jdi spát. Musíš se zotavit. řekla mamka láskyplně.
A Vendula to udělala. Dnes je neděle, zítra do práce. Může si ještě trochu zdřímnout.
Kobila se probudila k obědu, právě když přišel otec.
Tady jsou klíče. Ty můžeš vyhodit, co chceš. podal mu svazek nových klíčů.
Cože? netušila, co se děje.
Zámky v tvém bytě jsem vyměnil, sbral jsem Vláďovy a Ondřejovy věci a odvezl je ke svokře. Pak je vrátíš. vysvětlil otec. Zůstaneš tady na chvíli? A nechoď k telefonu, bude bezpečněji.
Na kuchyni se mamka s úsměvem připravovala. Už dlouho snili s otcem o tom, ale nechtěli se vměšovat dívka měla přijít sama.
Vendula podala žádost o rozvod.
Tolika kritikou, co jí házeli hloupá, rozbil jsi rodinu, kukačka, žena, co nic nedává, nevděčná to byl jen začátek.
I přesto byla poprvé po dlouhé době šťastná! Rozvod proběhl rychle, žádné děti, žádný společný majetek.
Rok po svatbě Vladimír usoudil, že je levnější vzít si syna k sobě, než platit výživné. Bývalá manželka to nebránila. Jen zapomněl se Vendulou probrat a upozornit ji. Nezajímalo ho, že ona s Ondřejem se už nesnášeli a chlapík jen zneužíval její život. Vladimír zapomněl, že dítě potřebuje oblečení a bydlení, a že byt, kde chlapík bydlel, patří Vendule. Všechno zapomněl, až na sebe. Že to tak bude jednoduché… On je muž, otec!
A Vendula? Není už nevděčná, už se cítí dobře.
Soud nakonec spravedlivě rozhodl.
Vladimír s chlapcem žije u své mámy, která kontroluje výdaje a učí je domácí povinnosti. Tři muži, ne jeden.
A Vendula je šťastná! Koupila si auto, aby už nikdy nemusela trčet v špatném počasí. Co bude dělat ve svých 27? Po těžkém rozvodu? Jednoduše milovat sama sebe!
Hej, kamaráde, takhle to u nás dopadlo. Doufám, že ti to pomůže, ať máš taky víc klidu. Díky, že posloucháš.
