Člověka ztratit
Lído, odcházím, zakašle, hlasem, který mi připadá cizí a prázdný, řekne Luděk.
Do garáže, jo? zabručím automaticky a jen krátce na něj kouknu.
Ne. Lído, já od tebe odcházím. K jiné ženě…
Hlízovka, kterou jsem loupla jen do půlky, mi vypadne z ruky a s veselým poskakováním se zakutálí pod stůl. Dívám se za ní, jak utíká, snažím se vstřebat ty slova. Pak se prudce otočím, upřeně hledím na svého muže. Dochází mi to. Zvenčí možná vypadám klidně, jako kámen ve vlnách. Ale uvnitř ve mně řádí lavina. Lavina citů, která se sesunula a pohřbila všechno lásku, radost i všechny nenaplněné naděje.
A která to je? ptám se s vypětím sil, abych nezačala křičet nebo po něm neskočila s pěstmi.
Neznáš ji, Lído. Je prostě Je to opravdové, víš? Rozumíme si beze slov, máme tolik společného. Opravdu moc! mluví nadšeně, zatímco já si v duchu představuji, jak ho píchám škrabkou na brambory a pozoruji, jak se svíjí bolestí
Tak sis konečně našel svoje štěstí, gratuluju, řeknu nakonec, strčím ruce i škrabku pod vodu s bramborami jsem hotova. Nemusím vědět podrobnosti. Jsi volný. Jdi. Na večeři nezvu, tipuju, že tě už někde čekají…
Luděk vzlykne snad od úlevy, snad ho dožene svědomí a odebere se do ložnice balit věci. Já se držím okraje dřezu, abych neupadla, a sleduji bělavé klouby svých prstů. V tu chvíli bych si přála jen dvě věci: nezhroutit se a aby už byl konečně pryč.
Tak… já teda jdu, jo? opatrně špitne od dveří Luděk. Otočím se k němu. Moje tvář je klidná, skoro smířená. Vidím, jak jej to mírně zaskočí, čekal asi slzy a výčitky, ne naprostou lhostejnost. Odfoukne si a zmizí z kuchyně.
Počkám, až se za ním zabouchnou dveře, pak se sesunu přímo na zem. Snažím se nekřičet, takže se zakousnu do dlaně a vyje ze mě jako raněné zvíře, které pochopilo, že je konec Konec jejího světa. Až po třech hodinách, oteklá a ochraptělá, se dokulím do ložnice a oblečená padnu na postel. Můj svět potemní.
Probudím se v hluboké noci, ovládne mě trpká nostalgie. Vybavuji si, jak jsme se poznali. Já, mladá, naivní holka, co přijíždí na venkovskou umístěnku. O prvním víkendu jdu s holkama na tancovačku a tam byl on. Ve skupince kluků, co prý dělali v parku pořádek.
Vysoký, ramenatý, úsměv na celé kolo Luděk se výrazně lišil od ostatních. Stačil jeden můj pohled a věděla jsem, že jsem ztracená. On se na mě díval pobaveně, trochu povýšeně ale i jemu se líbila ta hubená holka s kulatýma očima. Ještě tu noc mě šel doprovodit. A dál už jsme se nerozloučili…
Vídali jsme se každý den. Po třech měsících jsme šli na radnici podat žádost o sňatek. V létě byla veselá, mladická svatba. Nejprve jsme žili na ubytovně. Když se nám narodil první syn, získali jsme dvoupokojový byt. To bylo štěstí bez hranic. Milovali jsme se opravdově. Ten druh lásky, kdy člověk rozumí druhému pohledem, beze slov. Nikdy jsme se nehádali opravdu! Jsou páry, co se prostě sejdou jako puzzle, jako plus a minus, jako jin a jang.
Minulý týden jsme slavili šestatřicet let společného života. Ale teď je nejhorší, že ta sedmatřicítka už asi nebude Při té myšlence znovu tiše a tíživě pláču jakoby pohřbívám naše štěstí, naši lásku.
Ráno je šedivé, přesně jako moje nálada. Ale musím vstát, dům je velký, jde tu o hospodářství. Vypiji čaj se třemi kostkami cukru víc do sebe nedostanu. Jdu se pustit do práce. Poklidím, nakrmím slepice, vypustím kozu do ohrady, vytřu podlahy, umyju nádobí z včerejška. Všechno dělám s urputností, abych nemusela myslet na to strašné, co se stalo. Ale zůstává problém jak to říct dětem? Synovi Vítkovi a dceři Miladě. Odhodlám se až k obědu.
Mami, to snad nemyslí vážně! Jak jako našel si jinou? To je vtip? Chceš, že přijedeme? Hned teď?! rozrušeně říká Milada.
Ne, Miladko, nikam nejezděte! Jsi na konci těhotenství, tohle by ti nesvědčilo. Zvládnu to. Vždyť nikdo neumřel.
Syn na to reagoval divoce. Nadával, hlučel do telefonu, až jsem ho musela klidnit ať tatínka neuráží, stávají se horší věci. Nakonec slíbil, že v sobotu přijede…
Poté, co jsem to dětem sdělila, se mi na chvilku ulevilo. Když jdu kolem zrcadla v předsíni, zastavím se. Dívá se na mě žena, co nabrala kila, v domácím županu. Bez líčení, s opuchlýma očima a popraskanými rty.
No jo Není divu, že si našel nějakou mladici. Podívej, jak vypadám. Tlustá, zanedbaná, bez účesu, bez laku na nehtech Všechno jsem obětovala dětem, manželovi, vnoučatům. A slepice a zahrada byly na druhém místě povzdychnu si, poklepávaje si rukou po obličeji.
Vzpomenula jsem si na poslední rok soužití a najednou mi to došlo. Rok byl náročný. Těžké těhotenství dcery, narození vnoučete u syna, samé starosti kolem domu. Téměř veškerý čas jsem věnovala tomu. Na Luďka mi prostě už nezbyl čas. Večery večeřel sám, víkendy trávil beze mě, zatímco já jsem běhala okolo vnoučat. V tom čase si možná našel tu svoji novou. Vzpomínám, jak se mi začal vzdalovat, stával se cizí. Jenže já, zaneprázdněná, to neviděla. Nebo nechtěla vidět.
Dny plynuly. Bez něj. Ze začátku to bylo těžké. Pak se to uvolnilo. Dětem jsem řekla, ať se mu nevyhýbají. Táta je přece neopustil. On vnoučata miluje. Těch se to netýká. Děti brblaly, ale slíbily, že se zamyslí. Po čase jsem se uklidnila. Hospodářství je všechno na mně, musím pomáhat vnoučatům, chodím i do práce důchod sice mám, ale musím být mezi lidmi. Zhubla jsem, změnila účes, začala vypadat k světu. Postupně se vrátil i můj úsměv vždyť život jde dál.
Po půl roce mi zavolalo neznámé číslo. Známý, přesto cizí, hlas.
Lidunko, moje milovaná odpusť mi, vezmi mě zpátky. Nemůžu bez tebe být. První dva měsíce jsem žil jako v mlze a teď Když zavřu oči, jsi přede mnou. Vezmeš mě zpět? prosí Luděk do telefonu.
Ne. Nevezmu, řeknu tvrdě. Běž si za svojí mladicí, když máte tolik společného. Mně je teď dobře i bez tebe. Zavěsím.
Tím to teprve začalo. Každý večer volal a prosil, plný milých slov.
Lído, jsme už přece staří, co si budeme dělit na stará kolena? Jen mě to popadlo, víš? Miluju tě a rodinu. Víťu s Miladou, vnoučata. Chci být s vámi.
A kdo ti brání? Miluj děti, vnoučata ti tě neodmítají. Beze mě se obejdeš. Rozbitý hrnek neslepíš, jak moc bys chtěl, useknu pokaždé.
Děti, které byly nejdřív naštvané, překvapivě začaly otce hájit.
Mami, na taťkovi je vidět, jak lituje. Možná bychom to mohli zkusit znovu? Třeba ho, promiň, říká Milada.
No jo, mami, odpusť mu. Vždyť víš, že ho stále miluješ, přidává se Vít.
Ne. Nemůžu žít dál s někým, kdo mě jednou takhle zradil, zůstávám pevná.
A tak žiju pracuju, starám se o dům, děti, vnoučata bez Luďka.
Luďka nová známost pustila k vodě. Vrátil se k mamince do bytu, často vzpomíná na život s Lídou a hořce lituje toho, co udělal. Ale už to asi nenapraví.
Jednoho dne se rozhodne. Po půl roce trápení půjde k Lídě domů, padne jí k nohám a bude prosit o odpuštění. Třeba roztaje, třeba přijme zpět. Když ne, aspoň jí uvidí.
Oblékne se slušně a vyráží. Přijíždí, tluče na dveře ale nikdo neotvírá. Lída je přes noc v práci má noční směnu. Luděk ještě chvíli zkouší klepat, nakonec si lehne na lavičku na verandě, že počká, až se vrátí. Usne tvrdě a hluboce jako už dlouho ne.
Lída se vrací časně ráno. A najednou šok! Přijde blíž, Luděk snad ani nedýchá a v měsíčním světle je úplně bledý. Opatrně ho strčí žádná reakce. Zatřepe s ním pořád nic.
Ježiši Ach jo, Luděčku můj, na koho jsi mě nechal Jak já teď bez tebe budu žít, milovaný můj vzlyká a sklání se mu na hruď.
A v tu ránu ji chytne za ramena a začne líbat.
Tak přece mě máš ráda, když mě tak žaluješ. I já tě miluju, moje Lído, odpusť mi, nemůžu bez tebe být, klesá před ní na kolena, schovává tvář do dlaní.
Ty jeden darebáku! Myslela jsem, že jsi mrtvý, že ses sem přišel rozloučit. Už sis užil, kocoure? No ale pojď sem, já ti dám!
Od té doby se Lída s Luďkem usmířili a žili spolu ještě hezčí život než dřív. A milovali se o to víc, protože pochopili, co to znamená ztratit člověka. Svého nejbližšího. A že někdy je třeba odpustit pýcha nebývá vždy dobrá. I když někdo udělá velkou chybu, lze v srdci najít místo pro odpuštění. A je třeba vážit si toho, co máme právě teď, ne jen vzpomínat na ztracené štěstí.
Takový už je život. A tahle historka? Ta má šťastný konec.
