Jakub Moravec sledoval, jak sníh tiše padající, šířil se po širokých oknech jeho špičatého bytu v Věži Moravec na Starém Městě. Digitální hodiny na pracovním stole ukazovaly 11:47, ale mladý miliardář neměl v úmyslu se vracet domů. Ve svých 32 letech už byl zvyklý na osamělé noční směny, které mu během pěti let umožnily ztrojnásobit majetek, jenž mu po otci zůstaly.
Modré oči odrážely světla Prahy, zatímco si masíroval spánky a snažil se rozpudit únavu. Finanční výkaz byl stále otevřený na notebooku, slova se mu už rozmazávala. Potřeboval čerstvý vzduch. Oblékl si kašmírový kabát, nastoupil do svého Škody Octavia a vyrazil do ulic, kde na něj čekal jeho spolehlivý vůz. V noci byla neobvyklá chladnost, i pro prosinec v Praze. Teploměr v autě ukazoval 5°C, předpověď slibovala ještě nižší teploty během noci.
Jakub jel bez cíle, nechal se uklidnit jemným buráčením motoru. Myšlenky mu skákaly mezi grafy, čísly a čím dál tím větší samotou. Petra, jeho dlouholetá komorná, mu neustále připomínala, že by se měl otevřít lásce. Po katastrofě posledního vztahu s Věrou, společenskou damou, která se zajímala jen o jeho peníze, se Jakub rozhodl zcela se věnovat byznysu. Ztracený v myšlenkách najednou skončil na Letenských sadech.
V ten okamžik byl park téměř prázdný, jen pár údržbářů pracovalo pod žlutým světlem pouličních lamp. Hrubé vločky sněhu vytvářely surrealistickou krajinou. Možná procházka pomůže, zamumlal si pro sebe. Když zaparkoval, ledová vzduchová pěna mu zasáhla tvář jako drobné jehly. Jeho italské boty se zachytily v měkkém sněhu, když kráčel po stezkách, otisky se rychle zaplnily dalším sněhem.
Ticho bylo téměř absolutní, přerušoval ho jen občasný skřípavý krok. Pak uslyšel slabý, sotva slyšitelný zvuk, který přitáhl jeho pozornost. Nejprve si myslel, že je jen vítr, ale něco dalšího se ozývalo slabý, sotva slyšitelný pláč. Jakub se zastavil, poslouchal a šel směrem k dětskému hřišti, které bylo pod sněhem zahalené jako duchové.
Houpačky a skluzavky připomínaly prázdné stíny v tlumeném světle lamp. Pláč sílil a vycházel ze za zasněžených keřů. Jakub se opatrně proplížil pod keřem a srdce mu poskočilo. Na sněhu ležela malá dívka, ne starší než šest let, v tenkém kabátku, který vůbec neochránil před mrazem. V ruce svíraly dva drobné bulky dvě novorozené děti.
Bělo, Bože můj! vykřikl, kleknul ihned na sníh. Dívka byla bezvládná, rty měly děsivý modrý nádech. Jakub opatrně zkontroloval její puls slabý, ale přítomný. Děti v náručí se začaly rozplakat čím hlasitěji. Bez váhání si svlékl kabát a zabalil tři děti do něj, vytáhl telefon a třásl se jako list. Paní doktorko Petrovi, vím, že je pozdě, ale jde o nouzový případ. Hlas mu byl napjatý, ale kontrolovaný.
Musíte přijít co nejdříve k mé rezidenci. Není to pro mě, našel jsem tři děti v parku, jedna je v bezvědomí. Jdu hned, odpověděl doktor. Pak volal Petru. I po letech byl stále ohromen, jak rychle Petra reagovala na první zvonek, ať už byl den nebo noc. Petro, připrav tři teplé pokoje a čisté oblečení, není to pro návštěvu, přináším dceru a dva miminka.
Ano, slyšel správně. Vysvětlil tomu později. Zvedl opatrně trojčlennou skupinu. Malá dívka byla téměř beztížná a miminka, pravděpodobně dvojčata, nebyla starší než šest měsíců. Vrátil se do auta, vděčný za prostorný zadní sedák, nastavil topení na maximum a vyrazil k své rezidenci na okraji města.
Po každých několika vteřinách se podíval do zpětného zrcátka, jak jsou děti. Miminka se uklidnila, ale dívka zůstala nehybná. Myslel na otázky: Jak se sem dostaly? Kde jsou jejich rodiče? Proč se tak malá dívka ocitla sama s dvěma dětmi v zasněženou noc?
Když vešel do obrovské rezidence Moravec, pozoroval, že mnoho světel už svítí. Petra čekala u hlavního vchodu s šedivými vlasy staženými do typického drdolu a v bílém županu přes pyžamo. Bože, pane, vykřikla, když viděla Jakuba s dětmi. Co se stalo? Na Letenských sadách jsem je našel, odpověděl rychle. Máš připravené pokoje? Ano, připravila jsem růžový apartmán a dvě sousední pokoje ve druhém patře. Paní Horáková už jedná. Jakub šel po mramorových schodech s Petrou za ním.
Růžový apartmán, pojmenovaný podle jemných růžových a krémových odstínů, patřil mezi nejpohodlnější místnosti zámku. Dívku položil na velký postel s baldachýnem, zatímco Petra se starala o miminka. Dáme jim teplou koupel, řekla komorná. Přijde doktor? Měl by přijít brzy. Zvonění přerušilo ticho pravděpodobně už byl na místě.
Doktor Petr Svoboda, šesticetletý rodinný lékař, kráčel do apartmá v dokonale vyžehleném šedém obleku. Kde jsou pacienti? Zeptal se, když otevřel koženou brašnu. Jakub ho zavedl k dívce, která stále ležela bezvědomá. Doktor pečlivě zkontroloval vitální funkce a diagnostikoval mírnou podchlazení. Měla by mít ještě pár hodin, než se ochladí, řekl, a Jakub pochopil, co to znamená.
Krátce poté dorazila paní Horáková, zavalena postavou, s milým úsměvem. Společně s Petrou ošetřily dvojčata, která byla překvapivě v lepším stavu než starší dívka. Měla použít své tělo, aby ochránila miminka, poznamenal doktor Svoboda. Jakub ucítil svazek v krku, když viděl takový čin od někoho tak mladého.
Noc se táhla pomalu. Paní Horáková hlídala miminka v sousední místnosti, kde připravila improvizované postýlky. Jakub se nemohl od dívky odtrhnout, sledoval, jak se její tvář pomalu začíná barvit. Kolem tří ráno se začala mírně hýbat jemné pohyby, mrkající oční víčka. Náhle se otevřely zelené oči, naplněné strachem.
Zkus se posadit, prosím, šeptal Jakub. Dívka se snažila vyhrabat, ale Jakub ji jemně zadržel. Jsi v bezpečí, uklidňoval ji tiše. Kde jsou miminka? zeptal se. Ve vedlejším pokoji. Petra a paní Horáková se o ně starají. Dívka se trochu uklidnila, ale stále se dívala spokojeně na luxusní růžové stěny, které ji dezorientovaly.
Kde jsem? zeptala se tiše. Jsi u mě doma, odpověděl Jakub. Jmenuji se Jakub Moravec. Našel jsem tě a miminka v parku. Po chvilce váhání se zeptal: Můžeš mi říct své jméno? Dívka se podívala na dveře, jako by zvažovala únik. Láďka, odpověděla nakonec, skoro neslyšně. Jakub se usmál: Krásné jméno, Láďko. Kolik ti je? zeptal se. Šest. A miminka? Ema a Ivo. Název dítěte znovu vyvolal v Láďce paniku. Musím je vidět, prosila.
Jakub ji držel za ramena a šel s ní ke dveřím. Budou v pořádku, ujistil ji. Musíme ale vědět, co se stalo, Láďko. Dívka se zachvěla: Nemohu se vrátit, můj otec nás chce znovu zranit. Petra vešla s podnosem horké čokolády a jemně položila vedle Láďky. Máš hlad? Možná ti čokoláda pomůže uklidnit se. Láďka si pomalu vychutnala čokoládu a pak se podívala na tenkou ruku, kde se objevily světlé modré modřiny.
Petra vrátila talíř se zeleninovou polévkou a čerstvým chlebem. Láďka jedla pomalu, zatímco Jakub a Petra si vyměnily pohledy. V hlavě se mu míhalo mnoho otázek: kde jsou rodiče, proč byla taková osamělá? Všechno to nasvědčovalo tomu, že něco není v pořádku.
Jakub přivezl děti do svého auta, zapnul topení na plný výkon a během několika minut dorazil na zámek Moravec na okraji Prahy. Když otevřel železné brány, světla už svítily. Petra stála v hlavní hale s šedivými vlasy staženými do drdolu a v bílém županu. Bože, co to tady máme! vykřikla, když uviděla Jakuba s dětmi. Co se stalo? Na Letenských sadech jsem je našel. Máš připravené pokoje? Ano, růžový apartmán, dva sousední pokoje a paní Horáková už jede. Jakub šel po mramorových schodech s Petrou za ním.
Růžový apartmán sloužil jako útulný úkryt. Dívku položili na postel, Petr a Ivo spali v improvizovaných kočárcích. Dáme jim horkou koupel, řekla Petra, zatímco sledovala miminka. Přijde doktor? otázka už byla zodpovězena. Doktor Svoboda přistoupil k dívce, zkontroloval puls a diagnostikoval mírnou podchlazení. Máme štěstí, že přišla včas, řekl.
Následující hodiny plynuly pomalu. Paní Horáková zůstávala po boku dvojčat, zatímco Jakub zůstával u Ládky. Ve třetí ráno se Ládka probudila a pomalu otevřela oči. Kde jsem? zeptala se rozpláčeně. Jsi v mém domě, odpověděl Jakub. Jmenuji se Jakub, a ty? Láďka. V očích jejaly zelené, plné strachu. Co se stalo s mým otcem? ptala se. Otec se snaží získat peníze, ale my tě chráníme. Ládka se zatřásla: Nebudu se vracet, protože mi chce ublížit. Jakub ji přikývl: Zůstaneš u nás, nebudeme tě opouštět.
Mezitím se do případu zapojil detektiv Tomáš Novotný. Jeho kancelář v podzemí Staroměstského domu byla skromná, bez cedulky. Jakub potřeboval naprostou diskrétnost. Potřebuji co nejméně lidí, aby se o tom vědělo, řekl Tomášovi, který prohlížel fotky dětí, které Petra pořídila během snídaně. Čím méně lidí to ví, tím lépe. Tomáš přikývl a začal prohledávat dokumenty.
Jsi si jistý, že nechceme zapojit policii? zeptal se Tomáš. Ne, ještě ne. Musíme nejprve pochopit celou situaci. Ládka začala mluvit o svém otci: Robert Matěj, muž, který byl v minulosti obviňován z domácího násilí a z několika finančních podvodů. Myslel jsem, že je vše v pořádku, ale pak jsem ho slyšela, jak mluví o penězích a o tom, jak chce naše děti. Tomáš si poznamenal: Robert Matěj už najmout soukromé detektivy a slíbil odměnu. Jakob v reakci na to posílil bezpečnost zA nakonec si Jakub uvědomil, že pravá bohatství spočívá v ochraně a lásce k těm, kteří jsou mu nejbližší, a ne v hromadění peněz.
