Počalo být teplo a slunečno, a tak Simona rozhodla využít příležitosti provětrat své polštáře a deku. Polštáře připravila z papírových sáčků naplněných pilinami, deka z použitého tapiseriového koberce s jelením motivem. Opatrně ho napnula mezi dvěma stromy na provaz a pod ním umístila dřevěnou lavici potaženou červeným koženým materiálem, na který odkryla svoje domácí polštáře.
Běla, která už více než rok neměla střechu nad hlavou, snila o tom, že si našetří pár korun, doplní ztracené doklady a vrátí se domů do jedné zjižních moravských vesnic, kde ji čekala rodina a normální život. Mezitím přebývala v opuštěné lesní chatě, která kdysi stála uprostřed hustého lesa, jenž byl nyní přeměněn na obrovskou skládku odpadu.
Zpočátku byl zápach sotva patrný, ale sčasem se hromady odpadu zvětšovaly ne po dnech, ale po hodinách. Na skládku se házel vše: stavební šrot, rozbité nábytkové kusy, staré šaty, rozbitý porcelán. Mezi tími našla Simona malý skříň, opotřebovaný puf a dokonce dřevěnou truhlu, do níž někdo vyhodil oděvy, považované za zbytečné.
Postupně zde přivážely dodávky z supermarketů, vykládaly prošlé potraviny. Po důkladném třídění se občas našly jedlé zeleniny, ovoce i mražené polotovary. Voda však byla nedostatek. Simona ji čerpala ze znečištěné řeky, filtrovala přes hadry a uhlí získané ze skládky. Palivo na topení jí nechtělo vodpadcích ležely rozbité kmeny stromů, ze kterých si snadno připravila oheň. Dny plynuly v monotónní existenci a úspora imalého obnosu peněz byla výjimečná. Mince v kapsech vyhozených šatů byly vzácné, peněženky se považovaly za nález století.
Jedné noci ji probudil hukot přibližující se auta. To se stávalo často lidé pod rouškou tmy přiváželi odpad, aby se nezviděli. Tentokrát ale něco vypadalo jinak. Auto bylo velké, luxusní SUV, vesvětle měsíce připomínalo bestii nakolečcích.
Muž pomalu vystoupil, vytáhl zkufru obrovskou ruli a táhl ji hlouběji do hromady.
Možná je to papírová krytina? Mohl bych přestřihnout střechudéšť už se blíží, pomyslela si Simona a v mysli povzbuzovala cizince: Rychle pryč!
Muž ruli položil dojámy mezi hromadami, rozhlédl se, pak zamával rukou a nastoupil zpět doauta. Po pár minutách motor zamavil a auto zmizelo v temnotě.
Konečně, povzdechla si Simona a přešla dopracovních šatů. Oblékla si masivní gumové boty a vyšla na dvůr. Obloha se už rozednívala, ve vzduchu byl cítit lesní vůně. Vzpomněla si na mýtinu zakopcem, kde po ránu rostou houby za to se určitě vyplatí jít.
Když dorazila kmístu, kde muž ruli zanechal, čekala spíše pás papírové krytiny nebo silný polyethylen. Místo toho našla nazemi pečlivě srolovaný koberec. Nejen takový připomínal ty, co kdysi zdobily bohaté domy.
No jo český barok, myslím. Krásný a těžký. Škoda, že to není nastřechu, poznamenala zklamaně, ale pak dodala: Možná ho použiju? Složím ho na polovinu, bude to lepší matrace než ty pilinové sáčky.
Nápad jí rozjasnil oči a šla k ruli. Zkusila ji zvednout byla příliš těžká. Potom opatrně zatáhla za okraj a začala ji rozvíjet. Anajednou uslyšela sténání zevnitř!
Simona, která na ulicích zažila už nejednu podivnou věc, poprvé pocítila skutečný strach. Kolena jí začala třást. Přistoupila blíže a zakřičela:
Kdo tam je?
Uprchlá ticho, pak znovu slabé sténání a sotva slyšitelný ženský hlas:
Jsem jáJana
Svelem zkonce ruli Simona nakonec osvobozila ženu. Ta spadla na zem, snažila se převalit a tiše vzdychala.
Počkej, pomůžu! vykřikla Simona a vrhla se k ní.
Když koberec rozložila, na země ležela drobná žena v slušném oblečení, smodřinou načele. Rozhlédla se zmateně a řekla:
Kde mě to přivedl? Na skládku? Takhle?
Simona ji bez slova pomohla vstát, pomalu ji odvedla do chaty a posadila na stoličku. Oblekla si čisté šaty, zatímco Jana tiše vzlykála:
Jsem naživuchtěl mě zakopat naživu, a ještě zničil svůj milovaný koberec
Simona si uvařila čaj, nasypala bylinky zskříňky a přinesla hrdlo Jana.
Jmenuji se Jana Věrová, představila se. Bývala jsem učitelkou ruštiny a literatury.
Jsi žena? zeptala se překvapeně a podívala se na Simoninu krátkou střih a pánské šaty.
Ano, tak to prostě bylo povzdechla Simona. Přijela jsem doPrahy, chtěla jsem pracovat jako chůva. Nanádraží mě přepadli, sebrali mi tašku, peníze idoklady.
Proč jste nešla napolicii? zeptala se Jana přísně.
Šla jsem. Řekli mi, že musím vše obnovit nazákladně konzulátu. To stojí peníze konzulární poplatky, papírováníMám nic. Je to zbytečné.
Jana se podívala na Simonu soucítivě.
Opravdu není žádná pomoc? zeptala se. Já otakové služby vůbec nevíme. Simona povzdechla: Teď mi řekni, jak ses ocitla v tom koberci?
Na otázku Jana se zachvěla a zaplakala:
Takový je životjak se to mohlo stát
Simona si povzdechla: Proč jsem se ptala
Jana setřela slzy, narovnala se a podívala se na Simonu s přízní či podrážděním:
Proč bych ti měla pomáhat? Nevíš, kdo jsem? Až se odsud dostanu, udělám takovou skandál, že namě nikdy nezapomene! A ty bys měla přemýšlet o sobě. Jak může člověk žít takhle?
Simona sklopila oči, cítí vinu za svůj osud, za své hadry, za chatu, která se teď zdála jako palác vesrovnání skobercem.
Jana dopila čaj, zhluboka se nadechla a jako by mluvila sneviditelným někým, řekla:
Bude to vpořádkudostanu tě dodala a sevřela pěstí dovzduchu, jako by útočník už čekal.
Venku se rozednívalo. První paprsky slunce pronikly dovnitř a osvětly drobné prachové částice.
Jano, žiješ tu dlouho? Znáš cestu nadálnici? zeptala se Simona, pomalu vstávajíc ze židle.
Samozřejmě, přikývla Simona. Můžeš mě provést? žena nařídila spíše než zeptala.
Simona vyšla zchaty, vzala nase v chladu ranního rozednění, oblečená v tenkém vlněném kabátku.
Vezmi si svetr nebo bundu, navrhla Simona, ale Jana zamrškla: Nechladnu. Jen mě doprav nasilnici to je vše.
Dálnice není daleko, odpověděla Simona a šla vedle ní. Jak se budeš pohybovat stím úrazem?
Když chceš žít, naučíš se přizpůsobit, dítě. Jdi dál, nehledej mě, řekla starší žena, opírajíc se oSimoninu ruku.
Cestou Jana neustále pobručovala:
Co tady udělali? Kácí les a pak ho opouštějí. Bez výsadeb, bez výsadby. Všechno využili a zanechali toto je hnus!
Dorazily rychle kdálnici. Jana poděkovala krátkým kývnutím a pustila Simoninu ruku:
Tak to je, Simko. Od tady už sama. Ajábudu se snažit ti pomoci.
Simona se pomalu vrátila, myslela si:
Zajímavá žena. Kráčí jako královna, hlas je pevný a sebejistý. Buď podnikatelka, nebo bývalá šéfka. Ale teď to už není důležité. Pokud mi pomůže, budu vděčná za život.
Zpět v chatě zapálila kamna, uvařila čaj, vytAť už se život odehraje kdekoliv, pravá hodnota spočívá v tom, že pomáháme druhým a nezapomínáme na lidskost, která nás spojuje.
