Výbuch Hlasitý třesk Tma Tma
Konečně se tma začala rozplývat. Ozval se hlas:
Jitko Dvořáková, to je záchranář, něco tam vybuchlo.
Skrz bolest ucítil dotek ruky na krku. Snažil se pootevřít oči. Podařilo se to jen s velkou námahou. Před očima visel přívěsek ve tvaru obdélníku s vyrytými znameními zvěrokruhu… Oči ženy v bílém kabátě
Na operační sál! zazněl hlas úplně vedle.
Rodiče přišli z práce. Matka hned spěchala do kuchyně, když se podívala do pokoje, kde syn dělal domácí úkoly. Jiří však, vešel do pokoje, okamžitě si všiml, že syn nemá dobrou náladu.
Tomáši, co se děje? otec ho poplácal po hlavě.
Nic, – zamumlal syn, žák čtvrté třídy.
No tak, říkej!
Brzy bude Den žen. Učitelka nás dnes nechala déle a řekla, že máme dívkám připravit dárky.
No, a kde je problém? usmál se otec.
Máme stejný počet chlapců a dívek. A ona přiřadila, kdo komu dárek dá, – syn těžce vydechl. Mně připadla ta ošklivá, Jitka Dvořáková.
Všechny dívky chtějí dostat dárek na Den žen, a ošklivé taky, – otec se snažil hovořit se synem jako s dospělým. A jak to rozdělovala? Podle abecedy?
Ne, podle znamení zvěrokruhu.
Jak to? Jiří se neudržel a znovu se usmál.
Podle souladu. Jitka je Panna, a Pannám nejlépe vyhovuje Býk. A já jsem právě Býk.
To je dobře, když si rozumíte! Až vyrosteš, možná se do ní ještě zamiluješ.
Otec to nevydržel a rozesmál se. Do pokoje hned vběhla matka:
Co se tu děje?
Lenko, jdi do kuchyně, – otcův obličej ztuhl. Máme se synem důležitý rozhovor.
Když matka odešla, Tomáš se smutným hlasem zeptal:
Tati, a co s tím mám dělat?
Připravit dárek!
Jaký?
Zítra v práci udělám dárek pro tvou vyvolenou.
Tati, jaký dárek můžeš udělat? Pracuješ přece v továrně.
Ano! Ale pracuji v galvanizaci. A tam dělají všechny druhy povrchových úprav kovů.
Tati, nerozumím ti.
Zítra uvidíš!
***
Druhý den přinesl otec přívěsek na řetízku ve tvaru obdélníku, který vypadal zlatě. Na jedné straně byla vyryta dvě znamení zvěrokruhu, Býk a Panna, a na druhé straně jemně, ale pěkně stálo:
Mojí spolužačce Jitce k 8. březnu! Tomáš.
Ó, jak krásně ten přívěsek vypadal! A když ho matka zabalila do celofánového sáčku, vypadalo to naprosto úžasně.
***
A nyní sedmého března. Učitelka neplánovala vyučovat. Nejprve žáci jí předali dárek. Dlouho děkovala. Pak oznámila, ať chlapci dají dárky dívkám.
Co se tu strhlo! Všichni chlapci se rozběhli ke svým vyvoleným. Tomáš také přistoupil k Jitce Dvořákové a řekl, jak ho naučil táta:
Jitko, přeji ti k svátku 8. března! Možná jednoho dne osud spojí Býka a Pannu.
Když dořekl naučenou větu, Tomáš se vrátil na své místo a samozřejmě si nevšiml, jak se srdce této podle něj ošklivé dívky rozbušilo.
Brzy se Jitčini rodiče přestěhovali do jiné čtvrti a Jitka od páté třídy navštěvovala jinou školu.
***
Tomáš otevřel oči. Bílý strop v nemocničním pokoji. Zkusil pohnout rukama a nohama. Hýbala se pouze levá ruka.
Kde to jsem? zeptal se nevědomky.
Ozvalo se dupání a k posteli přistoupil pacient o berlích, podíval se na něj pozorně a zeptal:
Už jsi při smyslech? Jsi na oddělení urgentní chirurgie.
Mám všechny ruce a nohy celé? zeptal se Tomáš tiše.
Vypadá to, že ano, – oznámil ten radostnou novinu. Jen jsi celý zabalený od hlavy k patě.
To je dobré, když je všechno v pořádku.
Pak přistoupila zdravotní sestra a starostlivě se zeptala:
– Jak se cítíš?
– Co se mi stalo? odpověděl otázkou Tomáš.
– Nic ti neohrožuje život. Ruce a nohy budou pracovat. Jen zůstane hodně jizev, – podala zapnutý mobil. Tvá matka chtěla, abys jí zavolal, až se probudíš.
– Synku, – ozval se skrz slzy matčin hlas.
– Mami, je všechno v pořádku, – snažil se mluvit co nejveseleji. Řekli, že zůstanou jen malé jizvičky. Brzy tě propustí.
– Nedovolili mi zůstat s tebou přes noc. Synku, hned přijdu.
– Mami, ty se moc nerozčiluj!
Položil telefon vedle, pokusil se usmát na sestru:
– Děkuji!
– No, brzy tě nepropustí, – usmála se sestra. Budeš tu ležet tři týdny. To je jisté!
– Co se stalo? zeptal se spolupacient, když sestra odešla.
– Jsem záchranář. Na závodě začaly explodovat lahve s kyslíkem, – vzpomínal Tomáš. Zavolali nás. Dorazili jsme dříve než hasiči. Místnost je obrovská, uvnitř tři zranění. Vběhli jsme dovnitř, lahve jsou rozházené, někde hoří. Začali jsme vynášet zraněné Já jsem vycházel jako poslední Když jsem byl už u dveří, vybuchla další lahev Dál si nepamatuji.
– Jo, dostalo se ti pěkně.
– Kovář Tomáš, – ozval se hlas sestry. Máš návštěvu, kolegu z práce.
– Ahoj, Tomáši! Jak jsi na tom?
– Ruce a nohy mám celé! optimisticky odpověděl zraněný. Ale pozdravit můžu zatím jen levou rukou!
– To je v pořádku!
– Co se dělo dál?
– My jsme už odcházeli, když to vybuchlo. Hned jsme se vrátili, vytáhli tě byl jsi celý od krve doktoři už byli u tebe
– Děkuji!
– Tomáši, o čem to mluvíš?! najednou se na tváři kamaráda objevil úsměv. – Zdá se, že nás chtějí navrhnout na medaile.
– Do té doby mě propustí.
– Dobře, jdu. Brzy tu bude vizita. Sestra říkala, ať nejsem dlouho.
Než kamarád odešel, vešel lékař, muž asi čtyřicetiletý:
– No, jak jsi, hrdino? přistoupil k posteli.
– Normálně.
– Když už mluvíš, tak žít budeš. Pojď, prohlédnu tě!
– Vy jste mě zašíval? zeptal se Tomáš.
– Ne, Jitka Dvořáková. Přijde pozítří.
***
Uplynuly dva dny. Tomáš se už snažil vstávat. Ovšem bolest v nohou byla ještě silná, pravá ruka byla roztržená. A ran po celém těle bylo nejméně deset. Dvě na obličeji, když vybuchlo, udeřil se o vrata, naštěstí stačil vystřelit pravou ruku dopředu. Podíval se do zrcadla. Obličej byl stále oteklý.
Dnes má vizitu lékař, který ho předevčírem pět hodin sešíval na operačním sále. Tomáš se i trochu nervoval.
A teď vešla. Mladá, štíhlá, sice v brýlích, ale ty ji vůbec nekazily, a bílý plášť jí velmi slušel. Tomáš ve svých sedmadvaceti letech už byl ženatý. Ale po půl roce se rozvedli neshodovali se v povahách, jak stálo v žádosti, ale ve skutečnosti se bývalé ženě nelíbila mzda záchranáře.
– Dobrý den! řekla lékařka a přistoupila k posteli.
– Dobrý den! To vy jste mě sešívala?
– Já, – usmála se. Je něco v nepořádku?
– Pojďte, prohlédnu vás!
A naklonila se nad ním Před očima přívěsek se znameními zvěrokruhu, visící na jejím krku:
– Jitka Dvořáková!!! zvolal.
Ona pozorně pohlédla na jeho oteklý obličej.
– Promiňte! řekla, aniž by ho poznala.
– Já jsem Býk, – a ukázal na přívěsek.
– Tomáši Kovář? její rty se zachvěly. Ty si mě ještě pamatuješ?
– Co ty, Jitko? když uviděl slzy v očích ženy, položil ruku na její ruku.
– Promiň! vytáhla kapesník a utřela si oči. Nikdy jsem si nemyslela, že se takto setkáme.
Ten den už Jitka do jeho pokoje nechodila. Ale Tomáš pochopil, že má stejný rozvrh jako on: den, noc a dva volné dny.
Nechtělo se mu vypadat před ní bezmocně. Celý další den se pokoušel chodit po pokoji, opíraje se o postele, několikrát se držel stěny a vyšel do chodby.
Večer. Lékař denní směny odešel. Přišla noční směna bylo to poznat podle hovorů na chodbě. Teď vizita
A najednou křik, spěšné kroky na chodbě. To se stává, když přivážejí dalšího pacienta.
Už bylo deset hodin. Vešla sestra, zhasla světlo v pokoji. Ale nespalo se mu. Po půlnoci zaslechl na chodbě kroky, ty ztichly a v tichu Tomáš spíše vycítil, že někdo na chodbě pláče. Vstal a opatrně vyšel ven.
Za služebním pultem seděla s hlavou opřenou o ruce a plakala jeho bývalá spolužačka. Přistoupil a položil zdravou ruku na její rameno:
– Co se děje, Jitko?
Vstala a zahrabala se mu do ramene:
– Operovala jsem ženu, dostala se pod auto, – s pláčem vyprávěla. Udělala jsem vše, co bylo možné i nemožné Teď je na JIP, ale nepřežije. Má dvě děti její manžel je s ní v pokoji
– Uklidni se, Jitko!
– Pracuji jako chirurg už tři roky a stále si nemohu zvyknout na to, že lidé umírají.
– Uklidni se, uklidni se! Takové jsou naše profese. Za pět let jsem taky viděl spoustu smrtí, ale přece jsme zachránili nemálo životů, – Tomáš těžce povzdechl. – Proto odešla i moje žena. Říká, že když přijdu domů, nejsem svůj a málo vydělávám. Ale u mě to vychází na čtyřicet dá se z toho žít.
– U mě je to stejné, – podívala se mu do očí. Kluci se na mě dívají jako na blázna. Pořád nejsem vdaná, žiji s rodiči jako nezletilá.
– No tak, nám s tebou je teprve sedmadvacet celý život je před námi.
– Ne, Tomáši, už nám je sedmadvacet.
– Jitko Dvořáková, její puls mizí, – křikla vyběhnuvší sestra.
– Promiň! a Jitka se rozběhla na JIP.
Tu noc Tomáš nemohl usnout. Ráno přišla sestra a jako obvykle mu dala injekci.
– Ta žena, kterou dnes v noci operovali, žije? zeptal se nečekaně sám sebe.
– Žije, ale stav je velmi vážný.
***
Uplynuly tři týdny. Rány na Tomášově těle se zahojily. S Jitkou se setkávali během jejích směn, a navíc ho k ní stále více přitahovalo. Ale oddělení urgentní chirurgie není místo pro hluboké osobní rozhovory.
A během jedné ranní vizity muž-lékař oznámil:
– Dnes vás propouštíme, – usmál se a dodal. Z nemocnice. Hned půjdete na polikliniku, tam rozhodnou, jak dlouho ještě budete na neschopence.
– Můžu se sbalit!
– Ano, ano! Nespěchejte. Teď vám připraví propouštěcí list.
Když lékař odešel, Tomáš se oholil. Při pohledu do zrcadla spokojeně zjistil, že dvě zbývající jizvy obličej nezkazí, spíš dodají mužnosti. Na ostatní jizvy není třeba brát ohled.
Sbalil se a vyšel do chodby. Naproti šla pacientka, držíc se stěny.
Přece se jí podařilo uzdravit! – probleskla radostná myšlenka.
Vyšla sestra a podala mu propouštěcí list:
– Na shledanou, Tomáši! Ať už sem nespadneš!
***
Měl vlastní jednopokojový byt, ale jel k rodičům. Matka ho tak očekávala a starala se. Dokonce si vzala volno.
– Synku! vrhla se mu do náruče matka.
– Už je to dobré, mami! Jak vidíš, jsem živ a zdráv.
– Pojď, připravila jsem ti jídlo. Jak jsi zhubnul.
– Jé, jak jsem po domácím jídle zatoužil!
– Dokud se neuzdravíš a neoženíš, zůstaneš v rodném domě. Tvá pokojíček je pořád prázdný, – a vykřikla jako na dítě. Jdi si umýt ruce!
***
Do večera Tomáš zašel do holičství. Vešel do svého bytu. Vzal si nějaké oblečení. Matka hned začala vše uklízet.
Večer přišel otec z práce. Sedli si všichni společně jako dřív a povídali si až do noci.
Uložil se do svého pokoje, kde prožil dětství a mládí, ale hned neusnul:
Zítra musím zajít na polikliniku. Pak do práce. A večer
S myšlenkou na příští večer usnul dlouho po půlnoci.
***
Následující den ráno šel Tomáš na polikliniku. Do oběda navštívil několik ordinací. Po obědě zašel do práce, zrovna měl směnu.
– Kam míříš? zeptal se otec.
– Tati, pamatuješ si to dávno, když jsem byl ještě ve čtvrté třídě. Udělal jsi mi přívěsek jako dárek spolužačce?
– Ošklivé Jitce Dvořákové? Pamatuji si.
– Pamatuješ, ještě jsi řekl: Až vyrosteš, možná se do ní zamiluješ.
– To si taky pamatuji.
– Tati, Jitka je teď chirurg. To ona mi provedla operaci. A pořád nosí ten přívěsek na krku.
– To je ale věc!
– Tati, tvoje slova se naplnila. Jdu za ní!
***
Sedmadvacet let není tak mnoho na začátek života s milovaným člověkem. Tato událost však připomíná, že osud má své plány a láska může přijít nečekaně, proto bychom měli být otevření změnám a nechat se vést srdcem.Výbuch Hlasitý třesk Tma Tma
Konečně se tma začala rozplývat. Ozval se hlas:
Jitko Dvořáková, to je záchranář, něco tam vybuchlo.
Skrz bolest ucítil dotek ruky na krku. Snažil se pootevřít oči. Podařilo se to jen s velkou námahou. Před očima visel přívěsek ve tvaru obdélníku s vyrytými znameními zvěrokruhu… Oči ženy v bílém kabátě
Na operační sál! zazněl hlas úplně vedle.
Rodiče přišli z práce. Matka hned spěchala do kuchyně, když se podívala do pokoje, kde syn dělal domácí úkoly. Jiří však, vešel do pokoje, okamžitě si všiml, že syn nemá dobrou náladu.
Tomáši, co se děje? otec ho poplácal po hlavě.
Nic, – zamumlal syn, žák čtvrté třídy.
No tak, říkej!
Brzy bude Den žen. Učitelka nás dnes nechala déle a řekla, že máme dívkám připravit dárky.
No, a kde je problém? usmál se otec.
Máme stejný počet chlapců a dívek. A ona přiřadila, kdo komu dárek dá, – syn těžce vydechl. Mně připadla ta ošklivá, Jitka Dvořáková.
Všechny dívky chtějí dostat dárek na Den žen, a ošklivé taky, – otec se snažil hovořit se synem jako s dospělým. A jak to rozdělovala? Podle abecedy?
Ne, podle znamení zvěrokruhu.
Jak to? Jiří se neudržel a znovu se usmál.
Podle souladu. Jitka je Panna, a Pannám nejlépe vyhovuje Býk. A já jsem právě Býk.
To je dobře, když si rozumíte! Až vyrosteš, možná se do ní ještě zamiluješ.
Otec to nevydržel a rozesmál se. Do pokoje hned vběhla matka:
Co se tu děje?
Lenko, jdi do kuchyně, – otcův obličej ztuhl. Máme se synem důležitý rozhovor.
Když matka odešla, Tomáš se smutným hlasem zeptal:
Tati, a co s tím mám dělat?
Připravit dárek!
Jaký?
Zítra v práci udělám dárek pro tvou vyvolenou.
Tati, jaký dárek můžeš udělat? Pracuješ přece v továrně.
Ano! Ale pracuji v galvanizaci. A tam dělají všechny druhy povrchových úprav kovů.
Tati, nerozumím ti.
Zítra uvidíš!
***
Druhý den přinesl otec přívěsek na řetízku ve tvaru obdélníku, který vypadal zlatě. Na jedné straně byla vyryta dvě znamení zvěrokruhu, Býk a Panna, a na druhé straně jemně, ale pěkně stálo:
Mojí spolužačce Jitce k 8. březnu! Tomáš.
Ó, jak krásně ten přívěsek vypadal! A když ho matka zabalila do celofánového sáčku, vypadalo to naprosto úžasně.
***
A nyní sedmého března. Učitelka neplánovala vyučovat. Nejprve žáci jí předali dárek. Dlouho děkovala. Pak oznámila, ať chlapci dají dárky dívkám.
Co se tu strhlo! Všichni chlapci se rozběhli ke svým vyvoleným. Tomáš také přistoupil k Jitce Dvořákové a řekl, jak ho naučil táta:
Jitko, přeji ti k svátku 8. března! Možná jednoho dne osud spojí Býka a Pannu.
Když dořekl naučenou větu, Tomáš se vrátil na své místo a samozřejmě si nevšiml, jak se srdce této podle něj ošklivé dívky rozbušilo.
Brzy se Jitčini rodiče přestěhovali do jiné čtvrti a Jitka od páté třídy navštěvovala jinou školu.
***
Tomáš otevřel oči. Bílý strop v nemocničním pokoji. Zkusil pohnout rukama a nohama. Hýbala se pouze levá ruka.
Kde to jsem? zeptal se nevědomky.
Ozvalo se dupání a k posteli přistoupil pacient o berlích, podíval se na něj pozorně a zeptal:
Už jsi při smyslech? Jsi na oddělení urgentní chirurgie.
Mám všechny ruce a nohy celé? zeptal se Tomáš tiše.
Vypadá to, že ano, – oznámil ten radostnou novinu. Jen jsi celý zabalený od hlavy k patě.
To je dobré, když je všechno v pořádku.
Pak přistoupila zdravotní sestra a starostlivě se zeptala:
– Jak se cítíš?
– Co se mi stalo? odpověděl otázkou Tomáš.
– Nic ti neohrožuje život. Ruce a nohy budou pracovat. Jen zůstane hodně jizev, – podala zapnutý mobil. Tvá matka chtěla, abys jí zavolal, až se probudíš.
– Synku, – ozval se skrz slzy matčin hlas.
– Mami, je všechno v pořádku, – snažil se mluvit co nejveseleji. Řekli, že zůstanou jen malé jizvičky. Brzy tě propustí.
– Nedovolili mi zůstat s tebou přes noc. Synku, hned přijdu.
– Mami, ty se moc nerozčiluj!
Položil telefon vedle, pokusil se usmát na sestru:
– Děkuji!
– No, brzy tě nepropustí, – usmála se sestra. Budeš tu ležet tři týdny. To je jisté!
– Co se stalo? zeptal se spolupacient, když sestra odešla.
– Jsem záchranář. Na závodě začaly explodovat lahve s kyslíkem, – vzpomínal Tomáš. Zavolali nás. Dorazili jsme dříve než hasiči. Místnost je obrovská, uvnitř tři zranění. Vběhli jsme dovnitř, lahve jsou rozházené, někde hoří. Začali jsme vynášet zraněné Já jsem vycházel jako poslední Když jsem byl už u dveří, vybuchla další lahev Dál si nepamatuji.
– Jo, dostalo se ti pěkně.
– Kovář Tomáš, – ozval se hlas sestry. Máš návštěvu, kolegu z práce.
– Ahoj, Tomáši! Jak jsi na tom?
– Ruce a nohy mám celé! optimisticky odpověděl zraněný. Ale pozdravit můžu zatím jen levou rukou!
– To je v pořádku!
– Co se dělo dál?
– My jsme už odcházeli, když to vybuchlo. Hned jsme se vrátili, vytáhli tě byl jsi celý od krve doktoři už byli u tebe
– Děkuji!
– Tomáši, o čem to mluvíš?! najednou se na tváři kamaráda objevil úsměv. – Zdá se, že nás chtějí navrhnout na medaile.
– Do té doby mě propustí.
– Dobře, jdu. Brzy tu bude vizita. Sestra říkala, ať nejsem dlouho.
Než kamarád odešel, vešel lékař, muž asi čtyřicetiletý:
– No, jak jsi, hrdino? přistoupil k posteli.
– Normálně.
– Když už mluvíš, tak žít budeš. Pojď, prohlédnu tě!
– Vy jste mě zašíval? zeptal se Tomáš.
– Ne, Jitka Dvořáková. Přijde pozítří.
***
Uplynuly dva dny. Tomáš se už snažil vstávat. Ovšem bolest v nohou byla ještě silná, pravá ruka byla roztržená. A ran po celém těle bylo nejméně deset. Dvě na obličeji, když vybuchlo, udeřil se o vrata, naštěstí stačil vystřelit pravou ruku dopředu. Podíval se do zrcadla. Obličej byl stále oteklý.
Dnes má vizitu lékař, který ho předevčírem pět hodin sešíval na operačním sále. Tomáš se i trochu nervoval.
A teď vešla. Mladá, štíhlá, sice v brýlích, ale ty ji vůbec nekazily, a bílý plášť jí velmi slušel. Tomáš ve svých sedmadvaceti letech už byl ženatý. Ale po půl roce se rozvedli neshodovali se v povahách, jak stálo v žádosti, ale ve skutečnosti se bývalé ženě nelíbila mzda záchranáře.
– Dobrý den! řekla lékařka a přistoupila k posteli.
– Dobrý den! To vy jste mě sešívala?
– Já, – usmála se. Je něco v nepořádku?
– Pojďte, prohlédnu vás!
A naklonila se nad ním Před očima přívěsek se znameními zvěrokruhu, visící na jejím krku:
– Jitka Dvořáková!!! zvolal.
Ona pozorně pohlédla na jeho oteklý obličej.
– Promiňte! řekla, aniž by ho poznala.
– Já jsem Býk, – a ukázal na přívěsek.
– Tomáši Kovář? její rty se zachvěly. Ty si mě ještě pamatuješ?
– Co ty, Jitko? když uviděl slzy v očích ženy, položil ruku na její ruku.
– Promiň! vytáhla kapesník a utřela si oči. Nikdy jsem si nemyslela, že se takto setkáme.
Ten den už Jitka do jeho pokoje nechodila. Ale Tomáš pochopil, že má stejný rozvrh jako on: den, noc a dva volné dny.
Nechtělo se mu vypadat před ní bezmocně. Celý další den se pokoušel chodit po pokoji, opíraje se o postele, několikrát se držel stěny a vyšel do chodby.
Večer. Lékař denní směny odešel. Přišla noční směna bylo to poznat podle hovorů na chodbě. Teď vizita
A najednou křik, spěšné kroky na chodbě. To se stává, když přivážejí dalšího pacienta.
Už bylo deset hodin. Vešla sestra, zhasla světlo v pokoji. Ale nespalo se mu. Po půlnoci zaslechl na chodbě kroky, ty ztichly a v tichu Tomáš spíše vycítil, že někdo na chodbě pláče. Vstal a opatrně vyšel ven.
Za služebním pultem seděla s hlavou opřenou o ruce a plakala jeho bývalá spolužačka. Přistoupil a položil zdravou ruku na její rameno:
– Co se děje, Jitko?
Vstala a zahrabala se mu do ramene:
– Operovala jsem ženu, dostala se pod auto, – s pláčem vyprávěla. Udělala jsem vše, co bylo možné i nemožné Teď je na JIP, ale nepřežije. Má dvě děti její manžel je s ní v pokoji
– Uklidni se, Jitko!
– Pracuji jako chirurg už tři roky a stále si nemohu zvyknout na to, že lidé umírají.
– Uklidni se, uklidni se! Takové jsou naše profese. Za pět let jsem taky viděl spoustu smrtí, ale přece jsme zachránili nemálo životů, – Tomáš těžce povzdechl. – Proto odešla i moje žena. Říká, že když přijdu domů, nejsem svůj a málo vydělávám. Ale u mě to vychází na čtyřicet dá se z toho žít.
– U mě je to stejné, – podívala se mu do očí. Kluci se na mě dívají jako na blázna. Pořád nejsem vdaná, žiji s rodiči jako nezletilá.
– No tak, nám s tebou je teprve sedmadvacet celý život je před námi.
– Ne, Tomáši, už nám je sedmadvacet.
– Jitko Dvořáková, její puls mizí, – křikla vyběhnuvší sestra.
– Promiň! a Jitka se rozběhla na JIP.
Tu noc Tomáš nemohl usnout. Ráno přišla sestra a jako obvykle mu dala injekci.
– Ta žena, kterou dnes v noci operovali, žije? zeptal se nečekaně sám sebe.
– Žije, ale stav je velmi vážný.
***
Uplynuly tři týdny. Rány na Tomášově těle se zahojily. S Jitkou se setkávali během jejích směn, a navíc ho k ní stále více přitahovalo. Ale oddělení urgentní chirurgie není místo pro hluboké osobní rozhovory.
A během jedné ranní vizity muž-lékař oznámil:
– Dnes vás propouštíme, – usmál se a dodal. Z nemocnice. Hned půjdete na polikliniku, tam rozhodnou, jak dlouho ještě budete na neschopence.
– Můžu se sbalit!
– Ano, ano! Nespěchejte. Teď vám připraví propouštěcí list.
Když lékař odešel, Tomáš se oholil. Při pohledu do zrcadla spokojeně zjistil, že dvě zbývající jizvy obličej nezkazí, spíš dodají mužnosti. Na ostatní jizvy není třeba brát ohled.
Sbalil se a vyšel do chodby. Naproti šla pacientka, držíc se stěny.
Přece se jí podařilo uzdravit! – probleskla radostná myšlenka.
Vyšla sestra a podala mu propouštěcí list:
– Na shledanou, Tomáši! Ať už sem nespadneš!
***
Měl vlastní jednopokojový byt, ale jel k rodičům. Matka ho tak očekávala a starala se. Dokonce si vzala volno.
– Synku! vrhla se mu do náruče matka.
– Už je to dobré, mami! Jak vidíš, jsem živ a zdráv.
– Pojď, připravila jsem ti jídlo. Jak jsi zhubnul.
– Jé, jak jsem po domácím jídle zatoužil!
– Dokud se neuzdravíš a neoženíš, zůstaneš v rodném domě. Tvá pokojíček je pořád prázdný, – a vykřikla jako na dítě. Jdi si umýt ruce!
***
Do večera Tomáš zašel do holičství. Vešel do svého bytu. Vzal si nějaké oblečení. Matka hned začala vše uklízet.
Večer přišel otec z práce. Sedli si všichni společně jako dřív a povídali si až do noci.
Uložil se do svého pokoje, kde prožil dětství a mládí, ale hned neusnul:
Zítra musím zajít na polikliniku. Pak do práce. A večer
S myšlenkou na příští večer usnul dlouho po půlnoci.
***
Následující den ráno šel Tomáš na polikliniku. Do oběda navštívil několik ordinací. Po obědě zašel do práce, zrovna měl směnu.
– Kam míříš? zeptal se otec.
– Tati, pamatuješ si to dávno, když jsem byl ještě ve čtvrté třídě. Udělal jsi mi přívěsek jako dárek spolužačce?
– Ošklivé Jitce Dvořákové? Pamatuji si.
– Pamatuješ, ještě jsi řekl: Až vyrosteš, možná se do ní zamiluješ.
– To si taky pamatuji.
– Tati, Jitka je teď chirurg. To ona mi provedla operaci. A pořád nosí ten přívěsek na krku.
– To je ale věc!
– Tati, tvoje slova se naplnila. Jdu za ní!
***
Sedmadvacet let není tak mnoho na začátek života s milovaným člověkem. Tato událost však připomíná, že osud má své plány a láska může přijít nečekaně, proto bychom měli být otevření změnám a nechat se vést srdcem.
