Hele, musím ti něco vyprávět, co se mi stalo no, spíš příběh od mojí kamarádky, ale je to fakt silný. Představ si, že Maruška už dvě hodiny seděla v čekárně u bylinkářky paní Evy, úplně zoufalá. Byla to pro ni poslední naděje. Několik let se neúspěšně snažila otěhotnět, procházet tím pořád dokola, a pořád nic. Doktoři jí opakovali: Maruško, všechny testy máte v pořádku, žádné komplikace, fakt nevím, čím to je. Jenže to právě Marušku deptalo když je úplně zdravá, proč se to nedaří?
Dokonce jí jeden gynekolog s takovým rozpačitým úsměvem řekl: A co kdybyste zkusila zajít do kostela? No, taková ta chvíle, kdy nevíš jestli se máš smát nebo brečet.
Maruška byla s Petrem už pět let manželé. Všechno vypadalo ideálně krásný byt v Brně, dobrá práce, stabilita, spousta lásky, akorát jim doma chyběl dětský smích a to Marušku trápilo čím dál víc. Začala přemýšlet, zda na ní neleží nějaká kletba, a po slovech doktorky už byla přesvědčená, že je to tak.
Hele, já na tyhle věci moc nejsem, ale zkus paní Evu v Bystrci, přesvědčovala ji kamarádka Jana a hned jí napsala adresu na kus papíru. Jeď tam, fakt! Čím dřív, tím líp!
Konečně přišla řada na Marušku. Vstoupila do malého domku na kraji lesa, kde ji uvítala taková drobná stařenka v kroji a bílé šátku. Marušku pobavilo, jak její fantazie předtím vymyslela, že bylinkářka bude děsivá čarodějnice s kočkou na rameni, ale tahle paní byla tak milá, že jí bylo skoro trapně.
Pojď, děvenko, sedni si sem k obrázku Panny Marie, pozvala ji paní Eva hebkým hlasem.
Už když si sedala, Maruška se rozbrečela. Nemusela nic vysvětlovat, stařenka ji chytla za ruku a tiše řekla: Všechno vím, holčičko, a co budu moct, to napravím.
Paní Eva četla dlouhou modlitbu, mávala kolem Marušky voskovicí, a celá ta očistná procedura trvala snad dvacet minut. Nakonec sedla zpátky naproti ní, položila jí ruce na dlaně a řekla: Nebudeš moct mít dítě, dokud se nezbavíš kletby, která na tebe padla ještě v dětství.
Maruška byla v šoku: Jaká kletba? Já přece nikomu nic zlého nikdy neudělala
Stařenka jen pokývala hlavou: Ty ne. Ale tvoje máma vzala na duši těžký hřích a ten teď tíží tebe.
Maruška protestovala: To není fér! Moje máma už dávno není mezi námi, proč mám pykat za její viny?
To je zákon vesmíru, povzdychla paní Eva a dodala: Obrať se do modlitby nejen za sebe, ale i za ty, kteří ti kdy ublížili.
Děkuju, špitla potichu Maruška.
Cestou v autě volala Petrovi: Hele, dneska asi nedojedu, potřebuji jet za tetou Hanou na venkov. Pak ti vše povím.
Dorazila do malé vesničky, kde ji teta přivítala s otevřenou náručí: Maruško, proč jsi nedala vědět, že přijedeš? Mohla jsem zatopit v peci!
Je to vážné, teto. Musíš mi říct pravdu co udělala máma? Proč má být na mně nějaká kletba? Co se stalo?
Teta zaskočena, nechtěla zpočátku mluvit, dokud jí Maruška všechno nevysypala o návštěvě u paní Evy.
Pak se teta Hana z hluboka nadechla a začala vyprávět: Tvoje máma byla v mládí krasavice, měla nápadníka, kterého milovala, ale byl ženatý, a když ho svedla, rozbila mu rodinu. Jeho manželka Anna zůstala sama s novorozeným synem a mořila se bolestí. Dokonce přišla za tvou maminkou na kolenou, prosila ji, aby jí manžela vrátila, ale místo slitování ji máma vyhnala a ještě se jí vysmála.
V zoufalství Anna proklela tvou mámu i její nenarozené děti. Nakonec máma Marušky opravdu získala muže, rozvedli se, vzali se, Maruška se narodila ale oba rodiče zemřeli poměrně mladí, co si pamatují staří ze vsi. A teď se nedaří Marušce mít děti.
Maruška byla otřesená. Teto, žije ještě ta Anna ve vesnici? Musím se jí omluvit za máminy hříchy.
Teta se rozesmutnila: Annu to tehdy zlomilo. Později se psychicky sesypala a skončila v léčebně, jejího syna Tomáše dali do ústavu. Tomáš, no, nežije lehce. Vrátil se domů, ale propil všechno, často býval agresivní, nakonec v zimě zmrznul v lese a přišel o nohy. Teď žije v rozpadající se chalupě, na vozíčku.
On je vlastně něco jako můj nevlastní bratr? zeptala se Maruška.
No, to je, kývla teta Hana. I on je máminou vinou zničený.
Prosím tě, odveď mě k němu, chci ho vidět, chci se mu omluvit, rozhodla se Maruška.
Teta jen rezignovaně vzdychla, Jestli opravdu chceš ale dej si pozor, Tomáš bývá nepříjemný
Vyrazily po zasněžené pěšině k staré polorozpadlé chalupě. Zevnitř svítil plamen petrolejky, vše kolem bylo špinavé, zanedbané. Maruška nejistě zaklepala na okenici.
Otevřeno! zahuhlal nevlídný mužský hlas. Teta Hana stála za ni, šeptla: Kdyby něco, jsem tady.
Vešla dovnitř. Všude puch laciného vína a kouře, popelníky poházené po zemi. Za stolem seděl Tomáš, na klíně spící bílý kocour to jediné čisté v celé místnosti.
Maruška se rozpačitě usmála: Máte moc pěkného kocoura
Tomáš zamžoural: Ten tady vládne. Co chceš? Jestli jsi ze sociálky, vypadni! řekl nevrle.
Ne, já jsem Maruška tvoje nevlastní sestra. Přijela jsem omluvit se. A kdybych mohla nějak pomoct
Tomáš se hořce zasmál: Pomoc? Máš pětistovku? pohrdavě natahoval ruku.
Maruška vytáhla peněženku a položila na stůl dva tisíce korun. Děkuju, to stačí. A jdi. Jestli budeš chtít požádat o odpuštění znova, klidně přijď ještě jednou! uchechtl se.
Nevadí ti, kdybych někdy vzala k doktorovi, nebo ti sehnala jiné léky? ptala se tiše.
Teď to stačí, běž chci mít klid.
Maruška vyšla ven, skoro naslepo, slzy měla až na bradě. Tak co, mluvili jste? spěchala za ní teta Hana.
Jo, mluvili a teď prosím potřebuji být sama. Díky, že jsi mě tam vzala.
Další dny byla Maruška úplně bez sebe. Stále musela myslet na Tomáše, na kocoura Bělouška, na jejich rozbitý život, a nevěděla co dál. Spása jí napadla až v kostele při bohoslužbě. Po mši zůstala v rohu a tiše se modlila za všechny své nepřátele, jak jí to řekla paní Eva.
Když si toho všiml kněz, přistoupil k ní: Těžko na srdci, že? Nechcete si promluvit?
Maruška vybrečela všechno, co ji tížilo. Farář ji pozorně vyslechl a pak jí řekl: Nemyslím, že za hříchy rodičů by měl nést děti. Ale modlitba je cesta, jak najít sílu a smíření. A co se týče tvého bratra jednej podle srdce a svědomí.
Druhý den Maruška znovu seděla v autě a jela k Tomášovi. Tentokrát byla odhodlaná.
Co zas chceš? Peníze nemám, zabručel Tomáš.
Ne, peníze ne. Chci tě odvézt k sobě. Konec s tím, že tady chřadneš. Máš sestru a ta tě nenechá trápit se samotného. Pojedeš se mnou, mám v Brně dům, zahradu, místo pro všechny.
Tomáš hleděl nevěřícně. A co když se mi nebude líbit?
Tak tě kdykoli odvezu zpátky. Ale aspoň to zkus. A koukej, Bělouška bereme s sebou, to je jasné!
Tomáš se ušklíbl, ale kývl. Po chvíli už spolu seděli v autě, Tomáš, kocour, Maruška.
A víš co? O tři měsíce později byl Tomáš úplně jiný člověk. Zapojil se do domácnosti, našel si nové kamarády, začal studovat práci s počítačem, dokonce se rozhodl jít na rekvalifikaci pro IT. Běloušek se stal miláčkem celé rodiny. Doktoři mu zařídili protetické nohy, takže se brzy mohl pohybovat sám.
Půl roku na to stála Maruška za sklem porodnice, mávala Petrovi a Tomášovi dvojčátky, oba chlapi stáli pod oknem dojatí.
Petr se usmál: Tak u nás bude pěkně živo!
Tomáš si otřel slzu: Určitě to zvládneme, vždyť jsme rodina!
Tak vidíš, že i na těžký věci jde najít světlo, i když to chce kus odvahy a jeden odvážný krok vpřed.
