Moje pravidla
Ne, Kubo, vážně jsem ráda, že jsi přijel! Jana Pokorná sedla si naproti synovi, podepřela si bradu drobnými pěstičkami a rozesmála se. Tak moc se mi stýskalo. Jez, jez, miláčku. Dávej si ještě karbanátek?
Jakub zavrtěl hlavou.
Nechutnal ti? lekla se maminka, narovnala se. Její obličej, předtím milý a uvolněný, se napjal, rty se stáhly, obočí vylétlo nahoru. Připravovala jsem to, jak jsem vždycky dělala A tátovi jsem říkala, že vepřové nejíš Říkala jsem to! Má to chuť divnou?
Jana se rozrušila. Těšila se na Kuba dlouho, připravila jídlo jako pro celou vojenskou četu, až vypadala jako polní kuchařka, která musí jasně všechny nasytit, pohladit a zahřát. A teď takový trapas synovi karbanátky nechutnají…
Ale co zas, mami? Všechno je vynikající, jasně že mi chutná! Jen už nemůžu víc.
Kuba položil na talíř drobnou vidličku, která se mu při jeho medvědí ruce zdála pořád jako z hračkářství, také ubrousek měl malinký jako dětský kapesníček. Bylo vlastně divné, jak z tak drobné Jany vyrostl takový silák. Ale šel po tátovi, Václavovi. Taky pořádný chlap. Vedle něj vždy vypadala Jana jako holčička.
Bylo to skvělé, jako pokaždé! vstával Kuba, přešel k mamince a pohladil ji po ramenou, jako by ji zahřál kabátem. Hned bylo Janě líp a jistěji. No, co jsi chtěla probrat? Povídej, za chvíli jedu. S Martou jsme se domlouvali na nákupy, Tomášovi potřebujeme koupit oblečení.
Marta, jak jí někdy žertem říkal po staročesku, byla jeho žena. Precizní, spolehlivá a opravdu krásná žena.
Kuba, když ji poprvé spatřil na ulici, narazil přímo do lampy, jak na ni zíral. Rozsekl si obočí, krev tekla proudem. Marta, překvapená, jak to bouchlo, se rozhlížela, oči doširoka, ústa dokořán. A Kuba tam stál, rozpačitě mnul lampu, báze se, že ji zlomil…
Pak šli spolu na pohotovost. Marta byla legrační, naivní, skoro děvčátko, pořád se ptala, jestli se mu nemotá hlava, objímala Kubova loket. A co měl odpovědět? Že samozřejmě se mu točí ještě jak! Protože je u něj taková Marta, taková krasavice!
Vzali se. Teď jim roste syn Tomáš, Marta dělá logopedku a její žáci často chodí na hodiny domů. Skvělé, protože nemusí běhat po cizích bytech, má čas i na domácnost. Kuba každé ráno odváží Tomáše do školy, a ne do ledajaké Marta mu vyběhala místo na gymnáziu pro budoucí biology. Žijí prostě klidně, v pohodě, v lásce.
Proč Marta nepřijela? ptala se Jana při sklizni ze stolu. Dobře věděla, že Marta má soukromky, že i o víkendu učí, ale chtěla prodloužit chvíli, styděla se synovi o něco požádat.
Vždyť jsem říkal, má dnes dva žáky. A Tomášek Kuba rád syna oslovoval i s patronymem, protože to znělo důležitě a hezky, dělá úkoly. Tak povídej, co se děje?
Odpověď matky, užasně hledící do tváře syna, když bral její šálky, jako by to byly křehké pohárky, pečlivě je dával do dřezu, a po jejím gestu si sedl. Mami, děsíš mě. Stalo se něco tátovi? Proč je celý den v pokoji zavřený? Nebo jste si vzali půjčku, koupili jste si snad nový byt bez mého vědomí? Vyhrožuje vám někdo? Nebo se našel můj ztracený bratrdvojče, kterého vám v porodnici vyměnili?
Kuba žertoval spokojeně se světem, byl v dobré náladě, všude kolem vonělo jaro.
Odměřeným pohybem se posadil, pohladil si bříško, protáhl ruce, jednu si narazil o kuchyňskou linku. No byt je prostě malý. U nich s Martou je to jiné velkolepý byt s třemi pokoji, lodžií, prostornou kuchyní. Všichni mají svůj kout a ještě zbývá místo. Byt měli z Matčiny strany, původně dar od vědeckých příbuzných, kteří odešli na venkov, blíž k zemi a čistému vzduchu, a kterým posílali brambory, řepu, zvláštní bílý křehký topinambur a nádherné astry. Ach, ty astry! Byl to zázrak hvězdicovité, měkké, v nevšedních barvách. Do města vše dopravoval strýc Jarda, tehdejší majitel bytu. Proč měl Martu tolik rád, Kuba nikdy nepochopil, ale Jardu si vážil, pomáhal vždycky s autem, když bylo třeba. A chodil v jeho bytě v palmových trenýrkách a byl šťastný.
No, chtěla bych ti něco navrhnout Jana Pokorná se hluboce nadechla, posunula k synovi talířek s perníčky. Pamatuješ si Alenu Lípovou?
Kuba trochu ztuhl, zamrkal.
Samozřejmě, mami! O čem je řeč! kývnul. Perníčky voněly po medu a skořici, neodolal, vstal, nalil si další čaj, vzal ten největší, s vyraženým orlojem.
No Aleně dali žádanku do vaší krajské nemocnice, musí na operaci očí Vůbec nevím přesnou diagnózu, ale je to složité
Kuba jedl a poslouchal. Pamatuje si tetičku Alenu? Ano. Byla sousedka na patře, mamince hodně pomáhala, starala se o malého Kubíka, když rodiče pracovali. Vždycky, co si Kuba vzpomíná, nosila velké kulaté brýle, za kterými jí řasy kmitaly jako motýlí křídla.
A co tedy? zeptal se nakonec, protože mamka se odmlčela a začala drobit prsty po ubrusu znak nervozity.
Jestli by mohla během léčení bydlet u vás s Martou? Na pronájem nemá, do hotelu je to taky drahé a cesta z jejich vesnice dlouhá Já vím, že cizí člověk v domě není jednoduchý, ale je to jen přechodné. A já mám prostě pocit, že jí to dlužím, vlastně tě vychovala.
Kuba přestal žvýkat, napil se čaje, utřel si rty, pokrčil rameny.
No no zabrblal. Společné soužití s tetičkou Alenou nepatřilo k jeho plánům, bude muset na čas schovat trenýrky s palmami, Marta nebude moct v negližé chodit na čaj do kuchyně Ale když je třeba, tak je třeba. Jasně, mami, to je v pořádku! Když pomáhala ona mě, pomůžu i já jí! usmál se, hrdý na svůj rytířský čin. Marta na něj bude pyšná. A mamka taky. Alena si to zaslouží, aby se o ni někdo postaral!
Za oknem v tu chvíli vysvitlo slunce, zalesklo se v maminčiných očích, poskakovalo po stěnách, a z malé kapličky pod okny zvonily zvonky.
Opravdu? Kubo, děláš mi velkou radost! To je prostě tolik důležité! Jsem šťastná, že jsi mi takový srdečný chlapec vyrostl.
Pohladila syna po hlavě, jako když byl malý.
Kdyby tu byla Marta, určitě by se pochechtávala, jak Jana vždycky svého syna vychvaluje.
Ale teď tu nebyla, takže Kuba mohl být znovu tím malým hodným klukem, kterého nejdůležitější žena na světě chválí.
Kuba se rozplýval, ruce mu padaly na stůl.
Ale měla bys se zeptat Marty zašeptala Jana nakonec. Kuba zamumlal něco ve stylu Marta to zvládne, a přitulil se k matčině ruce, skoro usnul, tak mu bylo dobře a krásně ve své ušlechtilosti No, já teda půjdu zavolat Aleně, domluvíte se, jak to zařídit
Jana Pokorná zmizela z kuchyně, v pokoji zašustil novinami otec, a Kuba vylovil mobil, volal ženě.
Marta ho vyslechla mezi malováním očí.
A na jak dlouho to bude? ptala se.
Tak na dva týdny asi. Marti, musíme taky někdy pomáhat… omlouval se Kuba. Operaci má a nemá kde být.
Ale vždyť může být v nemocnici, ne? začala Marta, ale Kuba skočil do řeči.
Jo, jasně, ale potřebuje pak chodit na kontroly, bydlí daleko Martinko, jsi přece skvělá hospodyně a Alena je moc milá a ochotná. Určitě si padnete do noty…
Víš co, vzdychla Marta, moc se mi to nezdá. Pamatuji ji ze svatby. Dívala se na mě shora, tak nějak výhrůžně. Nemá mě ráda, tvoje teta Alena!
Ale jdi! Má tě ráda! Pomůže i Tomášovi, přece…
Kubo, Tomášovi je šestnáct, čím mu tak tetička pomůže? uchechtla se Marta, chtěla dodělat rty, ale znechucena to vzdala.
Vším! Je to životem protřelý člověk, zkušeností spousta. Takže, nevadí ti to, že?
Martě to vadilo, moc. Neřekla to ale nahlas, nechtěla manžela urazit.
Dobře, kdy přijede? zeptala se suše.
Šumění v telefonu, Kuba oznámil, že v neděli.
Už zítra? Marta se nervózně rozhlížela po bytě. Normální chaos normální rodiny, ale někomu cizímu to teda ukázat rozhodně nechtěla!
Nikdo jiný to nikdy neviděl. Žáky si Marta brala do kuchyně. Tam byl velký stůl a spousta světla. Nikdo nechodil dál. Pokud čekali hosty, dělala extra úklid shora dolů. Na rozdíl od kamarádek se Marta vždycky styděla za domov, po ránu pohozené svetry, křivě pověšené ručníky Vždycky schovávala nedokonalosti.
A teta Alena bude chodit všude! A určitě si pomyslí, že je Marta špatná hospodyně!
Čistá podlaha, pořádek v bytě, to je pořádek i v hlavě! opakovala její máma. První, čeho si každý všimne, když přijde, je pořádek. A ty jsi strašná bordelářka, Marto! Copak nemůžeš pověsit košili a sukni? Jsi holka!
Marta zavřela oči a zavrtěla hlavou, jako by vedle stála stále její maminka a ona musela koukat na zem, protože je nepořádná, a kdo ví po kom to má.
To příští neděli, opravil ji Kuba.
Tak to jde… oddychla žena. Jdu to říct Tomášovi
Aspoň bude týden času přeběhnout hranice domácího chaosu, vyčistit, vyleštit, vytřídit, vyprat a vyleštit vše do lesku
Tomáš vzal novinu o příjezdu babky, co tatínka opatrovala od mrňouska, s klidem. Přijede a přijede, no a co?
Klid, mami. Žij jak žiješ, a je to! filozofoval budoucí biolog Tomáš, když mamka pobíhala po bytě s vysavačem. To je naše ekosystém, tady vegetujeme. Ona je invazivní druh, posíláme na výlet. Pokud vydrží, vydrží. Jinak ne. Musí se adaptovat.
My nevegetujeme, my zarůstáme! A já teď v týdnu nic nestihnu No tak, nehni se tam! Vezmi taky vysavač, pomoz mi! Nechci, aby si tvoje známá o mně něco myslela! Všechno řekne babičce Janě!
Babička stejně všechno ví a neřeší, pokrčil Tomáš rameny a odešel.
Marta byla už úplně rozhozená, ale pak zazvonil zvonek, přišel první žáček, šišlající, baculatý Jakubík. Snažil se cvičit jazýček, rudl, rozesmál se, když ho Marta pochválila, ale ona pořád očima přejížděla stůl: co schovat, co otřít
Okna! zastavila se v hlavě myšlenka. Vždyť jsem nemyla okna!
Okna musí být tak čistá, že si nikdo nevšimne, že tam vůbec je sklo! zněla máma. Čistá okna jsou znak dobré gazdiny, Marta! Ty pořád jenom šmrdláš a děláš šmouhy!
Kuba přijel, odvedl Martu od megaúklidu, cestou do obchodu vyprávěl zas a znova, jak je teta Alena skvělá, jak ho vychovala, a Marta jen kývala…
Táto, už jsme to pochopili, přijede tvoje druhá máma. Zamknem tenhle bod! nevydržel Tomáš.
Marta mu byla vděčná…
Do příští neděle to uteklo jak voda, jako by někdo dupnul na plyn a nechal stát nohu pořád na pedálu.
V sobotu se Kuba vydal pro Alenu, Marta zrušila všechny lekce, chystala se na návštěvu.
Tomáš šel do kadeřnictví, pes Hugo byl vykoupán a umačkán Martou, až pištěl, a okna se leskla, jak to má být.
No, Martičko, budeme kolem tří, dřív to nestihnu, psal Kuba. Nespěchejte, věnujte se svému. Teta Alena se hrozně bojí, že nám rozruší klidný život.
Dobře, chápeme. Ve tři, k obědu.
Marta plánovala upéct kuře, uvařit brambory, udělat salát Prostě vypulírovat hosty.
Vstala v sedm, poslala Tomáše s Hugem ven, sama si užila sprchu, broukala Až mě andělé…, už si čistila zuby v županu, když v předsíni zarachotil klíč. Kuba s hlučným hlasem, slabým ženským tónem, radostné štěkání Huga, Tomáš skučel v pozadi.
Zamlžené zrcadlo Martě ukázalo, v jakém je stavu připravena na hosty
Tak jsme tu… zavrčel Kuba na Martu se zubním kartáčkem v ruce, která sledovala, jak nese rudý, obří kufr a za ním jde, červená jak rajče, Alena Lípová. Už chválí domov, čučí na interiér, má radost, všechno super. Marta ale cítí, že je v županu, má hrozné vlasy, kuře ani nezačala, Hugo má špinavé tlapky a tím pádem je špinavá podlaha… Už je jasné, že je špatná hospodyně. A teta se zamračila, když šlápla do loužičky od Huga, koukala za Martou, jak ta letí se převléct.
Tady bude tvůj pokoj, rozrazil Kuba dveře. Uveleb se. Nachystám něco k jídlu. Převléknu se.
Alena poděkovala, zavřela za Kubou dveře.
… Co jste tu tak brzy? sací na Martu, co vykoukla za zástěnou. Nepřipravila jsem se! Takhle to nejde, Kubo, tys mě zesměšnil!
Kuba ležel na posteli, sledoval Martu ve skříni, obdivoval její křivky, ramena, ruce jako větvičky břízy…
Co? ztratil nit.
Říkám, proč tak brzo? Marta už oblékla šaty, upravovala vlasy. Zapni zip, prosím.
Ááá Alena měla dneska něco objednané, zapomněl jsem. Jeli jsme dřív, mávnul Kuba, pokusil se políbit ženu, ta ale uhla.
A proč má tolik věcí? pátrala Marta.
No… Vy ženy, jste obchodnice. zasmál se Kuba. Dobře jsem žertoval, co?
Posadili se ke snídani. Marta usmažila vajíčka, Tomáš, když viděl, jak je máma rozklepaná, nakrájel chleby.
Alena vešla do kuchyně poslední, rozhlédla se. Místo vedle Tomáše.
Dobrou chuť. Máte to tu hezky. Marto, dávala jsem vám svatební porcelánový servis s máky, ne? Nebo ne?
Marta pokrčila rameny. Ten servis rozbili den po svatbě. Kuba upustil celou krabici na schodech tohoto domu. Všechno se roztříštilo…
Kuba si na máky ani porcelán nevzpomínal.
Asi někomu jinému. Marta nalévala všem kávu.
Marto, tady mi táhne, náhle si stěžovala Alena. Můžu si sednout na tvé místo?
Tomáš koukl překvapeně na mámu. Ta pokrčila rameny.
Kuba se napjal. Teď je ochránce, vyřeší to!
Marti, sedni si jinam. Nechceme, aby tetičku ofouklo před operací! zvedl Martu a posunul ji blíž k sobě, Alenu posadil na volné místo.
Kubu vychovala jsem od malinka, vypálila Alena. S plenami jsem se navozila, hrozně jsem ho rozmazlila. Jedl bídně, pak se to spravilo. Bylo to zlaté dítě, ale složité.
Marta se dusila, Tomáš se smál.
A vy, pane mladý, di si dělat úkoly. Kuba dělal vždy úkoly ráno, nechával si to do hlavy pořádně uložit. Alena vstala, sklízela Tomášův talíř, mrkla na Martu. Ta zrudla, chtěla něco říct, mlčela.
Tomáš dopil čaj už vstoje a uraženě odešel.
Alena poděkovala za snídani a zmizela do pokoje, něco tam přerovnávala, zavolala na Kubu, ať přesune televizi.
Máte málo knih. Tomáš by měl číst klasiku, třeba Dostojevského. Přivezla jsem si i pár svazků. Večer si s ním sednu a zjistím, co umí a neumí, Kubíku.
Jasně, teto Aleno. Jinak zůstane jen u fotbalu. Vyroste nám z něj nekulturní dítě! přisadil si Kuba, mrknul na syna, hodil mu tašku se sportovním vybavením.
Věděl, že Dostojevskij je tetičky stálý talisman, tahá ho všude, vystavuje ho na kavárenský stůl, drží v divadle i při spaní. Přitom ho nikdy asi ani nečetla. Ale vypadá to seriózně. Až půjde do nemocnice, určitě ho vezme, ať personál pozná, že tu mají vzdělanou paní.
Vyprovodil Tomáše, zmizel i Kuba.
A kdy musíte jít? ptala se Marta Aleny.
Já? K jedné. Jo, musím se nachystat. Marto, už má Tomáš holku? Kubu naháněly už od šestky. A byla ta jeho Raduška. Byla měkká, jak plastelína. Všechno udělala, nic neodporovala. To je fajn, že? A psa, Marto, nechte jinde! nakoukla hostka do Martiny ložnice. A botník taky musíme přesunout, už zavadím… No vidíte! Alena škobrtla, boty a bačkory popadaly. A ty tvoje lodičky nejsou dobré na nošení… No nic, jdu. Marto, děkuji, že jste mě vzali.
Alena pohladila Martu po rameni a zmizela ve výtahu.
Marta zůstala stát, zabouchla dveře…
Mámo, proč dělí rozkazy? I Huga vyhodila z gauče. Přitom my mu dovolujeme! bručel Tomáš po návratu, hladil psa. Hugo si povzdechl.
No… Ona je taková. Je zvyklá vychovávat. Je to jen na chvíli, Tomi. Vydrž…
Martě bylo líto před synem, před Hugem i před sebou, že najednou není paní doma. Ale nemohla s tím nic udělat. Jak by mohla být nepříjemná na tetu, která měnila plenky jejímu muži?!
Večer Alena organizovala velkovýrobu holoubků, všichni dostali práci, a Kuba kolem ní jen kmitl.
A pak se to rozjelo. V pondělí Alena nastavila budík, vzbudila všechny brzy, všichni cvičili.
Kdy vás tedy operují? lapala po dechu Marta po běhu na místě. Alena byla v cvičení zběhlá, nastavila na mobilu časovač čtyřicetdeset. Čtyřicet vteřin se dřelo, deset se odpočívalo. Ne všichni však.
Tomáš se na zdravý život rychle vykašlal a šel do školy. Kubovi to ale šlo.
Dělej, Marto! Trochu vydrž! povzbuzoval Kuba.
… Tak kdy teda? Marta pozvedla hlas.
Zítra mě hospitalizují. Pak operace Kubo, budeš mě navštěvovat? zeptala se Alena s úzkostí.
A vždyť jsi tam jen na dva dny! Je to banální zákrok! divil se Kuba, pak kývnul.
To pondělí bylo stresující. Martě odpadly lekce, někdo onemocněl, někdo odjel na chatu, jiný už nechtěl přijít a domů ji nezval.
Mobil vyzváněl, na zahradě krákaly vrány, Alena pouštěla ve svém pokoji Waldemara Matušku. Ten teskně zpíval Lásko, bože, lásko…, pak táhl Slavíci z Madridu. Alena zpívala s ním, tleskala. Za skleněnými dveřmi byla vidět, jak tančí.
Marta stála v chodbě, pozorovala to, povzdychla…
Ona je prostě nervózní, vysvětlil Kuba. Když je nervózní, vždycky poslouchá Matušku. Uklidňuje ji.
Večer, když už byla Alena vybouřená, zavolala Tomáše, chtěla s ním začít Idiota, ale kluk odmítl. Teta Alena se podivila, vyslechla si vše o Idiotovi, co kluk četl loni, a i k jejímu bydlení, škubla se, když Tomáš práskl dveřmi, pak zavolala Martu. Ta s mobilem na uchu vykoktala, že dobře, přijedu osobně. Teď hned vyráží do Libně, že Jakubík už nemůže a nemá sílu jet k nim.
Ne! hrkla Alena, sebrala mobil Martě z ruky. Ne a ještě jednou ne! Chcete, aby vaše dítě mělo opravdovou péči, přivezete ho sem okamžitě! A jestli ne, je to vaše věc! Kdo jsem? Asistentka Marty Pokorné. Nashledanou.
Vrátila mobil Martě a koukala z okna. Marta už lapala po dechu, dusila v sobě slzy, až jí najednou bouchly nervy. Přišel se podívat i Tomáš.
Víte co, Aleno? Nelézte nám do života! Nepleťte se mi do práce! Merruňky vařte doma na svém sporáku! Je mi jedno, kolik plínek jste měnila mému muži, už toho nechte! Nechte nás být. Můžete si číst Dostojevského, cvičit, co chcete, ale tady velím já! A Hugo bude ležet, kde chci já. A konzervy budu kupovat, i když vy jste ráno řekla, že nejsou zdravé. Tohle je můj domov, má práce, můj syn. Doufám, že operace vyjde a rychle se vrátíte domů. Opravdu v to doufám!
Tomáš tleskal, Hugo zaskučel a schoulil se Martě k nohám, a Alena se pootočila a usmála se.
Martu to úplně zaskočilo, čekala výbuch, ale…
To je dobře, Marto. Nikdy, slyšíš, NIKDY se nehrb, nenut se ke všemu. Říkej jasné ne, pokud nejde o život. Mám tě ráda, měla jsem strach, že jsi měkká a že tě někdo lehce zlomí. Když si budeš stát za svým, bude ti líp. Nech lidi myslet, co chtějí, ty si dělej po svém. Když nechceš, řekni to. Je to jednodušší, a máš klid. Neboj se a žij, jak chceš. Promiň staré, asi jsem to přehnala. Vždycky jsem byla provokatérka. Kuba ví… No nekoukejte tak. Strašně jsem nervózní před zákrokem! Hugo, ty jsi pašák! pohladila psa. Chcete marmeládu? Mám výbornou jablečnou. Tomáši, dáš si?
Tomáš obrátil oči v sloup. Už dávno věděl, že ženy jsou zvláštní tvorové, ale až takhle…
Zazvonil zvonek. Přivezli cvičit baculatého Jakubíka. Po hodině dostal taky kousek marmelády. Matka žáčka se omlouvala, špitla, že pokud ho Marta škrtně ze seznamu…
Nebojte. Máte šikovného kluka.
Marta mrkla na svého asistenta.
Večer, když Kuba s Tomášem šli pařit na Playstation, Alena se rozložila v křesle a vyprávěla, jaký byl Kuba, jak ho načapala při škrábání tapet, jak mu vynadala a on funěl a otočil se, jak málem utonul, protože běhal po ledu na rybníku a spadl, jak ho vytáhla, pak sušila a krmila medem…
Ta jeho holka, Radka, mi vůbec nesedla, dodala. Bez názoru, poddajná… Takové nemám ráda. A ten servis mi není vůbec líto. Rozbil se pro štěstí a žijete spolu dobře. Kuba mě má rád, všechno mi odpustí… A tys mi taky odpustila, Marto, díky. Jsi skvělá…
Marmeláda tajně mizela z talířku, za oknem tma, na východě oranžovočervený pruh.
Je čas… zašeptala Alena. V osm už musím být tam…
Kuba naložil Alenu, vezl ji prázdnými ulicemi. Marta s nimi, seděla vzadu s tetou a cítila, jak se třese.
Večer volám, utáhla jí kabát Marta. A neodmlouvej! Pak zpátky k nám.
Alena kývla. Dobré je být chvíli u mladých, byla z toho nadšená. Nejvíc Tomáš, byl drzý, vůbec po Kubovi, ale je to jeho vnitřní prostředí, jak sám říká, to se měnit nedá, ale zkoumat to můžu pořád…
A já si řekl: Někdy je třeba říci jasné ne. Umět si stát za svým a nastavit pravidla znamená zůstat sám sebou jak pro sebe, tak pro svou rodinu. Nakonec to bylo pro všechny úlevné.
