Vendulo, už nás to mrzne! Přestaň ležet! zněl nespokojený hlas manžela nad uchem.
Hlavu rozdělovala bolest, krk bolel jako po šichtě, nos byl zablokovaný! Pokusila se vstát tělo bylo jako z bavlny. Není divu, že se jí zhoršilo zdraví. Celý týden pršelo a včera večer najednou spadla sněhová přeháňka s deštěm. Jaro, říká, ale počasí si zřejmě dělá, co chce. Taxi v tomhle počasí vůbec nechtělo přijíždět, což nebylo překvapující. Musela se vrátit z práce na městském autobusu. Čekala 30 minut na linku číslo30, která byla nakonec plná až po strop. Sotva se vmáčkla dovnitř, už se jí vymkla další pěší částka až k zastávce.
A i tak jí manžel slíbil, že ji vyzvedne po cestě.
Vendulko, sArnoškem jsme už zastavili u mamky. Budeme pozdě, ozval se Václav.
Jak vždy.
Nakonec se Vendula dostala domů téměř po půlnoci, promrzlá a nasychlá vodou. Rozhlédla se po hodinách bylo osm ráno, sobota.
Vítku, přines mi prosím teploměr! zavolala.
Cože? Už ti něco dohořelo? překvapil se Václav. A co snídaně?
Dáš na to sám? zeptala se.
Co tím myslíš sám? nepochopil muž. A Arnošek?
Kluk má už deset let! A ty už jsi dospělý muž. Udělej si míchanou vajíčkou. Ať ti kluk pomůže, učila jsem ho vařit, už je velký.
Ty ho učila vařit? vykřikl manžel.
Jo. Co na tom? Celý den leží s telefonem a nic nedělá, Shrnovala Vendula rameny.
Jsi úplně šílená? On je chlap! Muži nemusí vařit, ani se k tomu učit! To je ženská práce! rozčileně odpověděl Václav. Dobrá, vyrážíme k rodičům, protože ty zrovna nic neděláš. Zítra večer se vrátíme.
A tak muži se rychle nashromáždili a odjeli k Václavovým rodičům.
Vendula se těžce posadila, našla teploměr, zapnula konvici a zamyslela se
Proč se to stalo? Kde ten okamžik, kdy by manžel mohl klidně připravit něco i pro mě, když jsem nemocná? Kdy se najednou všechny domácí povinnosti přemístily jen na mě?
Teploměr ukázal 39,2°C. Mladá žena popíjela léky a šla si lehnout.
O něco později ji probudil telefon. Volala matka:
Vendulo, proč neodpovídáš? Vždycky jsem zvyklá, že mi ráno voláš už jsem tě ztratila, povídala Věra Alexandrovna.
Mami, mírně jsem nachlazena. Vypila jsem prášek a znovu usnula, zamrkala Vendula.
Ále, trochu! A kde je Vít? SArnoškem zase u mamky? zamručela matka.
Odjeli jsme sArnoškem, abychom se nešířili, odpověděla dcerka.
To věříš? Šířit? Takže máš na mysli, že bychom nechtěli umýt nádobí? řekla s výsměvem.
No, mami! chtěla Vendula něco namítnout, ale nedostala šanci. Navíc si uvědomila, že je v pravdě úplně na místě.
Nestěžuj se! Mám právo být naštvaná. Dala jsem tě do manželství, ne do otroctví! Změřila jsi si teplotu?
Jo, ráno vysoká. Teď už je lépe, jen síly mi schází, stěžovala se.
Lež, tak to bude! Táta tě brzy vyzvedne. Musíme tě vzít na nohy! Jedna nemoc se nesmí nosit sama, řekla Věra a zavěsila.
Vendula se tiše zvedla, umyla si tvář, sbalila věci, notebook a už se chystala setkat s otcem.
Ach! zachvílel se otec, když ji spatřil.
Co, tati? Co se děje? zpanikařila Vendula.
Ty! To jsi ty! klidně vzal dceřinu tašku. Už jsem si myslel, že jsem zemřel! Bílý jako sníh!
Tati! Proč mě strašíš? usmála se.
Jedeme. Drž se mě, ať tě vítr nepodváří, pomalu pomalu pomáhal dceři nastoupit do auta. Vypadáš vyčerpaně, ale máš právo, že nebudeme v otroctví. Odpusť, vypadáš trochu prostě tak, jak se to říká.
Vendula se už nehádat nechtěla. Byla unavená.
U rodičů bylo teplo, jídlo dobré a atmosféra šťastná. Věra se o dceru postarala, a do večera jí bylo o něco líp.
Znovu zavolala Václavovi, aby mu řekla, že není doma, a uslyšela otupělý hlas:
Co chceš? Nemůžu ti přinést léky. Dal jsem si statínkem pivo. Co? Je sobota, díváme fotbal. Mum, mamka chtěla stebou mluvit. předal telefon Vít.
Vendulo! Jsi žena! Nemůžeš se jen tak uvolňovat a nechávat muže hladové! Co je v rodině důležité? Aby muži byli sytí, v teple a nešpinili! A ty? Je nemocná Vypila tabletku a hotovo! šibalsky radila Květa Anatolyevna.
Materička, která procházela kolem, zachytila slova a přebírala telefon:
Milá svatová! Co chceš? Muž je slabý? Nebo nemocný? Má být jen v teple, sytý a nechtít se dotýkat? vyjekla Věra.
Proč slabý? Rodinný! Všichni muži jsou takoví. svatová evidentně nečekala takové výlevy. Vít, co děláš?
Co? problém! Dceru zvedám. Skutečný muž není schopen se postarat o ženu! Nemůže ani lék koupit vypil pivo To je! Žena je nemocná, on jen radost má. svatová se nesnášela, ale Věra se i tak trochu bála.
To jsou bláboly. Kluci odjeli, aby Vendulu nezatěžovali, zamručela Květa. Našli jsme čertíka! Lék a péče! Zdravá dívka, jen líná. Zapomněla na muže! A ti jsou přece rodina! No nic, postarám se o svoje chlapíky! A vaše dcera je kukačka!
Věra se dívala na tichý telefon.
Dcerko, tohle chceš? Jsi ještě mladá! Už to je moc, matka protestovala do poslední chvíle.
A pak přišla zpráva od manžela:
> Vendulo, pošli peníze, už nám nestačí do výplaty. Vydal jsem se na Arnoška. Musel jsem zaplatit všechny kroužky a koupit mu věci!
> A já jsem celý měsíc platila nájem a potraviny. Je to v pořádku? vyplašila se Vendula tímhle drzým požadavkem.
> Správně. Byt je tvůj! Pošli rychle, jdu do obchodu! netrpělivě psal.
> Peníze nemám. Všechno jsem utratila za léky, přikryla.
> Cože? Naše nemoc tě draze stojí! Požádej rodiče, přišla nečekaná nabídka.
> Požádej svou maminku, odpověděla Vendula.
> No jo! Ona neví, kam jsem šel se šťastnou výplatou, odvětil Václav.
> Ani já to nechápu, brzy se ozvalo.
> Jsem dospělý muž, mám své výdaje a záliby. Nemusím se nikomu vysvětlovat, ani tobě, ani mámě! Jsem v obchodě. Pošli mi peníze! zlostně.
> Nepošlu! stručně.
Po přečtení, že je chamtivá, nevděčná, špatná matka a manželka a spousty dalších urážek, Vendula konečně odpověděla matce:
Nemusíš, mami! Už mi to nestačí.
Celý večer a noc posílali manžel i svatová jeden po druhém naštvané zprávy. Vendula jen vypnula zvonek.
V neděli ráno, když rodina snídala, zavolal manžel:
Vendulo, zůstáváme sArnoškem u mamky. Ona nás má, na rozdíl od tebe, ráda! Když tě přesvědčovala, aby ses neřízala do manželství, říkala: Ještě nevím, jaká budu matka. Já jsem to ignoroval. Ty nejsi žádná matka! Kukačka! a pověsil.
Skvělé! Co řekneš? podíval se na ni pozorně její táta, Igor Šimon.
Vidím jen rozvod! Nechci, zamumlal Vendula smutně k nadýchanému omeletu s bylinkami. Už to měla rozhodnout.
Ale jak těžké to bylo!
Výborně! Mámo, odjíždím. Přijdu později, možná stihnu oběd, zakřičel otec, když vycházel z bytu.
Vendulko, dej si léky, vypni zvonek a jdi spát. Musíš se zotavit, láskyplně řekla Věra.
A tak Vendula udělala. Bylo neděle, zítra do práce. Mohla si ještě dopřát spánek.
Do poledne se probudila a přišel táta.
Tady, to jsou tvé klíče. Můžeš je vyhodit, podal mu svazek nových klíčů.
Co? Vendula byla zmatená.
Zámky v tvém bytě jsem vyměnil, sbalil jsem Vítovy a Arnoškovy věci a odnesl je k svatce, abys je později převzala, vysvětlil otec. Zůstaneš u nás zatím? Dobře? A nedotýkej se telefonu. Bude bezpečněji.
Na kuchyni šikovala spokojená máma. Už dlouho snili s otcem o tomhle. Ale nechtěli zasahovat dívka měla přijít sama.
Vendula podala žádost o rozvod.
Mnoho kritiky se k ní řadilo: blázen, zničila rodinu, kukačka, máma, nic nečeká, nevděčná a to byl jen nejjemnější výčet.
Přes všechnu tu slovní pěnu byla Vendula poprvé v životě šťastná!
Rozvod proběhl rychle. Neměli společné děti ani majetek. O rok později Václav usoudil, že je levnější vzít si syna k sobě, než platit výživné. Bývalá manželka s tím souhlasila. Jen zapomněl požádat Vendulu o názor a upozornit ji. Nezáleželo mu, že sArnoškem neměli žádný společný jazyk a chlapík jen zhoršoval Vendulin život. Vít zapomněl, že dítě potřebuje oblečení a školní pomůcky, zapomněl, že byt, kam přivezl syna, patří Vendule. Všechno to zapomněl, i o manželce. Proč? Protože to tak prostě byl muž, otec.
A co Vendula? Nevděčná! zvolala svatební šťastná rodina.
Soud ale ukázal pravdu! Ten soud byl organizován Václavem, který zapomněl na všechna pravidla.
Václav teď žije sArnoškem a Vítou u své mamky, která kontroluje výdaje a učí je domácí povinnosti. Tři muži není jedno, je to těžké.
A Vendula je šťastná! Koupila si auto, aby už nikdy nečekala na autobus v špatném počasí. Co má dělat ve svých 27 letech po těžkém rozvodu? Správně milovat sama sebe!
