„Dám byt Kláře a přestěhuji se k tobě. Stejně bydlíš sama,“ oznámila Marie bez ptaní.
„Kdo je ten muž u tebe?“ — přísný tón zněl, jako by Ivana měla třináct, ne třicet dva.
„Televize, mami. Co jsi čekala?“ — Ivana zjevně chtěla rozhovor rychle ukončit.
„Musíme si promluvit. Vážně,“ zdůraznila matka a okamžitě zavěsila. Typické pro ni — rozhoduje, neptá se.
„Tomáši!“ — zvolala Ivana a hodila telefon na pohovku.
„Co se stalo?“ — vstoupil z kuchyně s dvěma šálky kávy.
„Máma. Přijede dnes večer.“
„Chceš, abych zůstal s tebou?“
„Není třeba. Chci to vyřešit sama…“
**Duchové minulosti**
Vzpomínky jsou jako fotografie v albu — některé blednou, ale podstata zůstává. Ivaně bylo jedenáct, když se její rodiče rozvedli. Její sestra Klára si ještě hrála s panenkami, ale Ivana už uměla číst mezi řádky rozhovorů dospělých.
„Už to nedávám, Eliško,“ řekl otec. „To už není manželství, jen jeho stín.“
„A děti?“ — matčin hlas se zachvěl jako křišťálová sklenka.
Po rozvodu otec tiše balil své věci. Oblíbené křeslo, otlučený šálek, dokonce i knihy — všechno mizelo postupně.
Ivana se stala mostem mezi dvěma světy: přísným světem matky a klidným světem otce. Klára prostě považovala tátu za zrádce a mámu za mučednici.
**Dospělý život**
Ivana odešla na univerzitu do Prahy. Hodně se učila, ještě víc pracovala — odhodlaná mít jednou vlastní byt. Klára si udělala pár kurzů, stala se manikérkou a brzy se vdala.
Jejich otec zemřel, zanechávajíc po sobě jen teplé vzpomínky a prázdno.
Matka volala jen proto, aby si postěžovala nebo požádala o peníze:
„Klára je těhotná, pomoz jí. Tomáš málo vydělává a v salonu nemá ani smlouvu…“
Ivana si povzdechla, unavená:
„Dobře věděla, co dělá. Byl to její výběr.“
**Její vlastní hnízdo**
O pár let později si Ivana koupila vysněný byt. Bez cizí pomoci. S potem a slzami.
„Pěkný byt,“ řekla matka, rozhlížejíc se. „Klára by takový potřebovala. Bydlí s dítětem na koleji… A ty jsi tu sama, tolik pokojů. To je nespravedlivé.“
„Protože Klára čekala, až jí někdo něco dá. Já si to vydřela.“
A pak — nečekaná návštěva po letech:
„Rozhodla jsem — byt dostane Klára. A já se nastěhuji k tobě,“ oznámila matka s úsměvem, nahlížejíc do každého kouta.
„Ne,“ odpověděla Ivana stručně. „Tohle je můj byt.“
„Jak to ne? Už jsem se rozhodla!“
„Tak jdi ke Kláře. Tohle není hotel.“
„Stala ses stejně chladnou jako tvůj otec!“
„Děkuju. Miloval mě. A nikdy nic nevnucoval.“
Dveře práskly. Zůstalo jen ticho… a úleva.
Na telefonu se objevila zpráva:
**„Jak to dopadlo?“**
Ivana se usmála:
**„Přijď. Naučím tě dělat tiramisu.“**
