Každý člověk si v paměti uchovává chvíle, na které nikdy nezapomene.
A já mám takovou noc. Noc, která se mnou zůstala navždy, i když už mi téměř čtyřicet.
Ale začnu od začátku.
Řízen z osudu
Přicházel jsem na svět ne v útulném domově, ale za mramorovými zdmi vězení.
Moje matka byla ve vězení, když byla v pátém měsíci těhotenství. Otec ji opustil hned po zatčení a od té doby se nikdy neobjevil v našem životě. Bylo mu jedno, zda žije, nebo zda se jeho syn narodil.
Máma byla napůl Češka a napůl Romka, pracovala jako účetní v konzervárně. Obvinili ji z krádeže velké sumy peněz, ale důkazy se nenašly, stejně jako zmizela částka.
Několik měsíců jsme spolu žily ve vězeňské cele, zatímco mě náměstíla. Poté mě převedli do domova „Matka a dítě“, kde čekají na osvojování.
Ale nikdo mě nechtěl vzít.
Když mi byly tři roky, máma zemřela. Ani její obličej si nepamatuji.
Po její smrti mě převedli do dětského domova.
Na život tam se snažím nevzpomínat.
Ale je tu jeden okamžik, k němuž se vracím stále znovu.
První pravá novoroční noc
Bylo mi sedm, když si mě na novoroční noc vzala k sobě jedna rodina.
Nedokázal jsem pochopit, proč si vybrali právě mě. Možná se nad mnou slitovali, nebo chtěli vykonat dobrý skutek před svátky.
Tehdy jsem o tom však nepřemýšlel.
Pro mě to byla pohádka.
Dříve jsem nikdy neviděl Ježíška. Nikdy jsem neviděl televizor. Nikdy jsem nejedl tolik sladkostí.
Nakrmit mě u svátečního stolu, a pak mě uložili spát.
Ale o půlnoci mě vzbudili.
„Pojď sem,“ řekla paní domu a vedla mě do obývacího pokoje.
Zastavil jsem se na prahu.
Před sebou jsem měl obrovský, ozdobený stromeček s mnoha řetězy a hračkami. Světélkoval a třpytil se všemi barvami, vypadal jako kouzlo.
Nemohl jsem od něj odtrhnout oči.
Stál jsem tam jako dítě Gauvina, kterému poprvé ukázali zázrak.
A pak se stalo něco ještě neuvěřitelnějšího.
Do pokoje přišel skutečný Ježíšek.
Usmál se na mě, natáhl svou tašku a řekl:
„To je pro tebe.“
Dostal jsem svůj první novoroční dárek – hračku, teplý vlněný šátek a rukavice.
Byl jsem šťastný.
Návrat do reality
Ráno kouzlo pokračovalo.
Jedl jsem sladkosti, díval se, jak si celá rodina vyměňuje dárky, a poslouchal písničky z televize.
Měl jsem pocit, že jsem se stal součástí tohoto světa.
Ale ke večeru mě odvezli zpět do dětského domova.
Znovu jsem se ocitnul mezi studenými zdmi, mezi dětmi, kterým nikdo nenosil dárky, a mezi vychovateli, kteří měli dost naší neposednosti.
A přesto jsem nebyl takový jako předtím.
Věděl jsem, že někde existuje jiný svět. Svět, kde je šťastno.
Uběhly roky…
Teď jsem dospělý. Mám rodinu a dva úžasné syny.
Ale Nový rok pro mě navždy zůstane nejdůležitějším svátkem.
Každý rok kupuji stromeček. Ten největší. Možná proto, že chci znovu prožít ten okamžik, kdy jsem poprvé spatřil to kouzlo.
Stále si uchovávám červený šátek, který mi tehdy dal Ježíšek.
Otázka bez odpovědi
Můj otec mě nikdy nenašel. Ani jednou se nepokusil zjistit, co se mnou je.
Ale na matku vzpomínám s láskou.
V duši ji vždy nazývám Pannou Marií.
A neustále se ptám sám sebe: byla vinen?
Nebo se prostě stala obětí cizích hříchů?
