Všichni muži, se kterými jsem měla vztah, byli odhodlaní a měli páteř. To jsou důležité povahové rysy, které ukazují houževnatost a autoritu, a to nejen v posteli. Zodpovědný muž by neměl být slabý. Slabost se navíc velmi často projevuje v hádkách.
Muž se “ohne”, když mi chce vyhovět, a to už je velký problém. Po takovém jednání ztrácím zájem a považuji muže za silného, mám těžký oříšek k rozlousknutí. Ať se snažím změnit sebevíc, nejde to. A jen kvůli takové maličkosti ztrácím zájem.
Takhle je tenhle svět postavený a maminka nebo kamarádka mi určitě řeknou, že to dělám špatně a že jsem moc vybíravá. Ale pro mě člověk nemůže projevit slabost charakteru. Když tenhle nedokáže být tvrdý, tak jiný ano. Ale těch tvrdých, jak se ukazuje, je málo. Zřejmě nebyla snaha učit to muže v dětství, a měla být.
Koneckonců, jelikož jsem byl třikrát ženatý, všechna má manželství se rozpadla kvůli mužské slabosti. Prostě nejsou tak odolní, i když bych si to moc přála. Žít se slabým mužem je pro mě nepřijatelné. Díky mnoha mužům jsem získala tolik životních zkušeností, o které se mohu podělit.
Zůstala jsem sama a stýská se mi kvůli tomu. Pravděpodobně budu sama do konce života, na nový vztah už nemám ten správný věk a názor okolí mi nepomáhá. Se svými přáními a zkušenostmi jsem skončila sama, je to komické, že? Někdy si říkám, že jsem možná muže potřebovala zbytečně, možná mě vůbec nepotřebují? Dá se žít i bez vztahu, protože já tak žiju.
Ještě dodám, že nebudu smutná klasickým způsobem. Nebudu plakat a zlobit se. Spíše budu cítit určitou nepříjemnost z toho, že mě už nebude přitahovat ten typ člověka, ve kterém budu vidět touhu mi imponovat. Jakékoli pocity, které mnou proplouvají, jsou hodnoceny jako falešné. Neexistuje žádný zjevný zájem. Jsem svobodná a svému přesvědčení budu věrná až do konce, protože na sobě nedokážu nic změnit. Nepovažuji za nutné se měnit, a kromě toho můj věk změnám neprospívá.
I když byl můj život bouřlivý, prožila jsem ho krásně.
