Dnes jsem si připomněla, co bolí vzpomínat a nelze zapomenout.
Duben byl překvapivě teplý, ale začátkem května prudce ochladlo a dva dny dokonce sněžilo. Blížily se svátky, prodloužený víkend.
„Rozhodla jsem se jet na hrob ke matce. Dlouho jsem tam nebyla,“ řekla Marie dceři den před odjezdem.
„Na dlouho? Zůstaneš u příbuzných?“ zeptala se Alena.
„Příbuzní…“ Marie se zamyslela. „Máma zemřela brzy. Otce si nepamatuji. Neměla jsem sourozence. Zůstanu u sestřenice. Bydlí v našem bytě. Chtěla jsem jí zavolat, ale nedochoval se mi její telefon. Nebo možná žádný neměla. Nemyslím, že by někam odjela. Vlastně jsem plánovala jen tam a zpět, stihnout to za den.“
„Můžu jet s tebou? Nikdy jsem neviděla tvé rodné město.“
„Myslela jsem, že máš na svátky plány, proto jsem nenabízela. Pojedeme. Ve dvou to bude veselejší,“ usmála se Marie. „Žila jsi tam do tří let. Vzpomínáš si?“
„Nevzpomínám.“ Alena na chvíli zvážila a zavrtěla hlavou.
„Nina k nám jednou přijela. Už jsi byla velká. Když zjistila, že se nechci vracet, požádala, jestli může bydlet v našem bytě. Vždycky toužila dostat se z vesnice. Jela jsem s ní tehdy domů, pomohla jsem jí s přihlášením. U ní se zastavíme, pokud stihneme.“
Ráno vyrazily na nádraží. Stály a čekaly na autobus, když Marie přejížděla pohledem po okolí. Poznala pár známých tváří, ale nikdo ji nepozdravil. Vlastně ani ona si nebyla jistá, kdo to je. Autobus byl téměř plný.
„Trápíš se? Přiznám se, že setkání s minulostí není vždycky lehké,“ zeptala se Alena, naklonila se a podívala se matce do očí, když už seděly.
„Minulost není jen světlá a radostná. Jsou v ní věci, na které nechci vzpomínat,“ povzdechla si Marie.
„Myslíš tátu?“
„I jeho. Nemluvme teď o tom,“ odsekla Marie ostřeji, než chtěla.
„Dobře.“ Alena se opřela a upřela pohled před sebe.
Brzy autobus vyjel a projížděl městem, které Marie kdysi nazývala domovem. Monotónní hučení motoru ukolébávalo. Alenina hlava klesla matce na rameno – spala.
Marie jí záviděla. Dívala se na les míhající se za oknem. Usnout nedokázala, ať se snažila, jak chtěla. Byla příliš rozrušená. Tolik let pohřbívala vzpomínky hluboko v sobě, a teď se dere ven, ruší její klid a nutí ji pochybovat, jestli byla cesta zpět dobrý nápad…
***
Zapadající slunce hřálo tváře dvou kamarádek sedících na balkóně.
„Zítra poslední zkouška a pak svoboda! Podáme přihlášky na vysokou a budeme čekat. Aktivně,“ dodala Lenka. „Vyspíme se, budeme se koupat, chodit, dělat, co budeme chtít.“
Máša se kolébala na židli, dlaněmi se opírala o sedák.
„Co je s tebou? Mášo, necítíš se dobře? Jsi celá bledá,“ znepokojeně se zeptala Lenka a upřeně se na kamarádku zadívala. „Nebo snad…“
„Co snad?“ odsekla Máša, aniž by na ni pohlédla.
„Víš sama co.“ Lenka nespouštěla z ní oči. „Holky šuškaly, že jsi s Markem…“ Nedokončila.
Máša přestala kolébat a ztuhla. Lenka ji teď pozorovala s nevyslovenou otázkou.
„Nekecej hlouposti. Nic mezi námi není a nebylo. Už jdeme, máma přijde a bude nadávat, že se neučíme.“ Máša vstala a vešla do kuchyně.
Zaklaply dveře – přišla máma z práce. Uviděla dceru s kamarádkou a bez pozdravu se zeptala:
„Co, už jste se všechno naučily? Připravené na zkoušky?“
„Dobrý den, teto Olgo. Ano, učily jsme se spolu,“ řekla Lenka a protáhla se úzkou chodbou ke dveřím. „Tak já půjdu?“ podívala se výmluvně na Mášu.
„Jdi, zítra si pokecáte,“ povzdechla si máma a odnesla tašku s nákupem do kuchyně.
Máša ji následovala.
„Jsi nějak bledá. Necítíš se dobře?“ zeptala se máma, otvírajíc lednici. „Vždyť jsi nic nejedla!“
„Nechce se mi. Je horko. Půjdu se učit.“ Odešla do svého pokoje.
Máša odešla z maturitního večírku brzy. Dusno jí stále stoupalo k hrdlu. Dlouho seděla na lavičce v sousedním dvoře, dokud jí nebyla zima.
„Proč už jsi doma?“ znepokojeně se zeptala máma a odložila pletení.
Máša si sedla vedle ní.
„Stalo se něco?“ mámin hlas zněl úzkostně.
Elegantní růžové šaty podtrhovaly bledost její tváře.
„Mami, jsem těhotná,“ vyhrkla Máša, bála se pohlédnout matce do očí.
„Co? Jak… Marek? Věděla jsem, že ty vaše schůzky v kině k ničemu dobrému nevedou,“ zalkla se máma a třela si levou hruď.
„To není Marek.“ Máša se bolestně zakousla do rtu.
„Tak kdo? Proboha! Znásilnili tě?“ máma nedokončila, zalapala po dechu a zavřela oči. „Proč jsi to neřekla? Musel by být potrestán…“
„Nevěděla jsem jak. Bála jsem se. Všichni by na mě ukazovali… Mami,“ hlas se jí chvěl.
Máma ji objala a přitiskla k sobě.
„Musíme do nemocnice, na potrat. Jak dlouho?“
„Už jsem byla,“ zašeptala Máša. „Řekli mi, že mám negativní Rh faktor a potrat je riskantní. A je to už moc dlouho.“
„Bože, pomoz!“ zašeptala máma. „Dobře, dítě není nemoc. Zvládneme to. Ale řekni mi všechno. Kdo to je?“
Máša se odtáhla.
„Ne. Nenávidím ho. Pokud si myslíš, že ho přinutíš, aby si mě vzal, raději se utopím.“
„Co to říkáš?“
Mluvily a plakaly až do rána. Rozhodly, že Máša tento rok na vysokou nepůjde. OdjedeAž jednou Alena vyroste a zeptá se na pravdu, možná jí všechno řeknu, ale teď je ještě čas jen žít dál, bez stínu minulosti.
