Ale přece chápeš, Báro, že se na takové, jako jsi, neberou, řekl klidně Arnošt, jsou ženy, se kterými můžeš mít jen románek a příjemné chvíle. A pak jsou ti, kteří se drží až do svatby. Bohužel ty k nim nepatříš.
A co na mně ti nevyhovuje, Arnošti? Já dobře vařím, vypadám skvěle, v domě je čistota. Jako žena ti jsem přitažlivá? Bára překvapeně hleděla na muže, kterého považovala za svého milence.
Přesně to je špatné! Už jsi zničená. Pochop: takové jako ty se neberou za manželky. S takovými se jen potkává bez závazků. Oženou se s nevinnými dívkami, u nich jsi první. Aby ti byla ochotna mýt muži nohy a pít vodu, jak se říká v přísloví. Arnošt, spokojený s posledním slovem, se otočil ke zdi a zamžoural.
O týden dříve seděla Bára s kamarádkami v kavárně Café Slavia a vyprávěla své plány: Život se má za sebou, už mi je třicet nejsem už dívka, ale mám kariéru, byt, auto, vypadám skvěle. Můžu se i vdát a mít děti! Navíc už je tu ten pravý jako z pohádky. Arnošt byl nikdy ženatý, bydlel sám, i když si po boku maminky koupil sousední byt. Čtrnáct let starší, pohledný, ošetřený, téměř bez špatných návyků a s vážnou pozicí. Čisté štěstí.
Seznámili se v práci on přišel na vyšetření do zubní ordinace, odcházel už s rozhořčeným pocitem, že se do ní zamiloval. Bára tehdy pracovala na několika místech: jak v nemocnici, tak v soukromé klinice, takže osobního času moc neměla. A najednou mu přinesla květiny, ne obyčejné růže, ale pivoňky. V únoru! Restaurace A všechno se zamotalo.
Jediné, co ji trápilo, byl fakt, že už druhý rok spolu a žádná nabídka o ruku nepřišla. Kamarádky nenápadně říkaly: Je načase, Báro, vzít se. I ona to cítila. Takže se rozhodla pro rozhovor. Při večerním přechodu do postele uslyšela: jsi zničená, ne pro svatbu.
V hlavě se jí to nechtělo pustit. Co si to dovoluje?! O večer později se Bára opět sešla s kamarádkami v kavárně potřebovala radu.
Představte si, holky, začala Bára, řekl mi, že už nejsem ta pravá! Že se na takové neberou!
To vážně?! vydechla Kateřina. Jsi přece krásná, chytrá, soběstačná!
Říká, že se berou jen s nevinnými a já jsem, jak říká, třetí řád nedokonalá. Co s tím mám dělat? Všechno ostatní má rozum, peníze, v posteli to jde.
Báro, odlož ho, než ti zničí sebevědomí, vzdychla Líza.
A ještě lépe přiveď ho k nám! My s Miškou slavíme právě deset let manželství! Ať vidí, co to je rodina, dodala Kateřina.
Rozhodly se ho pozvat. Arnošt, který normálně takové akce neměl rád, najednou souhlasil. A dokonce nastoupil za volant sám. Bára už předvídala příjemný odpočinek s přáteli konečně nebude ona ta, co řídí zpátky.
Na chatě Kateřiny a Miška bylo doma jako v pravém domově: děti, gril, ptáčci, pejsek Štěpán běhal, jako by měl neviditelný akumulátor. Hostina trvala od poledne až do večera. Starší se rozjeli, děti usnuly. U stolu zůstaly naše kamarádky, majitelé a Arnošt.
Pili čaj s malinovým koláčem a povídali. Pak Arnošt opět zahájil svojí řeč:
Řekněte mi, Kateřino, proč Bára ještě není vdaná? Vy už jste deset let v manželství.
No, ne všem se podařilo se zamilovat v třetím ročníku, jako mně, odpověděla Kateřina s povzdechem. Bára tehdy studovala, pracovala, neměla čas.
A vy jste se vdávala neschopně?
Cože! zasmála se Kateřina. My s Miškou jsme spolu od první střední!
Ale on byl první?
A co, že vám ukážu pas? rozčílil se Miško. Moje žena je moje a to je konec.
Vidíte! Takže byla čistá. To je úcta. A jak se můžeš oženit se ženou, která ti už měla pár? To je ostuda pro rodinu!
A co máte za rodinu, která vyžaduje bez minulosti? pobavila se Líza. Tak proč jsi Báře dával naději?
Nic nikomu nežslibovat, odšáhl Arnošt. Vaše kamarádka by měla pochopit: je druhého řádu. K manželství s ní potřebujete vážné důvody, které nevidím.
A já jsem tedy úplně třetí řád, rozvedená s dítětem, usmála se Líza. Škoda tě, muži. Tebe i tvou rodinu.
Jak si můžeš takhle povídat o ženách v mém domě? povstal Miško. Řády u tebe! Jsi už starý sleď! Chytil Arnošta a vytáhl ho ven. Nebylo mu to těžké dva metry výšky, svalnatý.
Jděte pryč! Svátek nezničím. Kdyby nebylo dívek, už bych ti rozbil hlavu. Nejsi náš host.
Báro, jedu. Zůstaneš se mnou, nebo zůstaneš? hrdě zazněl Arnošt, chytajíc tašku.
Bára se štěkem rozesmála a nedokázala odpovědět. Arnošt nečekal na její souhlas, zamířil ke vstupním dveřím a odjel.
No, Miško, díky, chichotala se Bára. To je vše! Už žádného muže! Ani starého sleďa!
Špatná myšlenka osvětlovat ho o svatbě, usmála se Kateřina. Ale jaký postava! Holky, slyšely jste? Já jsem první řád! A vy? Jak to dopadlo.
Vtipů stačilo na celý večer. Pak Líza odvezla Báru domů. Život se vrátil k běžným přijímkám pacientů a vyplňování kartotek.
Arnošt už nevolal.
Bábě Dvořáková, zanechali vám obálku na recepci.
Děkuji, Lenko, podívám se později.
Po skončení návštěvy Bára otevřela obálku. Uvnitř byl
A tak Bára pochopila, že hodnota člověka nespočívá v tom, kdo ho chce osvobodit nebo odmítnout, ale v tom, jaký má vztah sama k sobě. Když se naučí milovat a respektovat svou vlastní cenu, už se nebude muset přizpůsobovat cizím představám o čistotě či řádu. To je pravé štěstí být sám sobě největším přítelem.
