Stalo se, že Vojtu vychovávala babička. I když matka byla naživu. Musím však spravedlivě říci, že jeho matka byla velmi dobrá – krásná a laskavá. Pracovala však jako zpěvačka v opeře a proto nebyla doma často. Kvůli častým cestám se rozešla i s manželem, otcem dítěte. Takže o vnuka se starala jen babička.
Od té doby, co si Vojta pamatuje, když se blížil ke svému domovu – tzv. “paneláku” – vždy zvedl hlavu nahoru a hned uviděl ve čtvrtém patře siluetu své milované babičky, která netrpělivě očekávala jeho návrat. A když babička vyprovázela vnuka kamkoliv, vždy šla k oknu, zamávala mu na rozloučenou, a on jí v odpovědi rovněž mával.
Když bylo Vojtovi pětadvacet, babička zemřela. A nyní, když se přibližoval ke svému domovu a neviděl v okně známou siluetu, cítil v srdci neuvěřitelný smutek a prázdnotu. I v bytě bylo prázdno. I když matka byla doma, Vojtovi bylo stále smutno. S matkou si už dávno nerozuměli, neuměli si povídat od srdce. Neměli žádná společná témata ani zájmy. Dokonce ani běžné problémy neprobírali, jako by byli cizí.
Dva měsíce po babiččině smrti se Vojta rozhodl odejít do jiného města. Jeho povolání, IT technik, bylo všude žádané a rychle našel na internetu dobrou firmu, která mu zaručovala vysoký plat a slibovala hradit nájemné bydlení. Matka z toho měla jen radost. Syn už dospěl a měl by si najít svou vlastní cestu daleko od maminky.
Z domu si vzal jen oblíbený babiččin hrnek na památku a trochu oblečení na začátek. Když Vojta vyšel z domu s cestovní taškou na rameni, naposledy vzhlédl k oknu kuchyně, ale nikdo tam nebyl. Maminka ani nevyšla k oknu, aby synovi zamávala na rozloučenou.
Taxi ho rychle dovezlo na nádraží a brzy už ležel na horním lůžku v lůžkovém voze. Následující ráno vlak přijel na nádraží přesně podle jízdního řádu, Vojta našel kancelář, kde měl pracovat, zaregistroval se a šel si vybrat byt z adres, které si také dopředu našel na internetu.
Při pohybu cizím městem za pomoci navigace v mobilním telefonu si najednou všiml jedné panelové budovy. Zdálo se mu, že je velmi podobná jeho domu. Tyto domy jsou si možná všechny podobné, ale Vojtovi se zdálo, že v tomto domě bylo něco velmi známého. Možná proto, že všechny rámy byly natřeny stejně podivnou tyrkysovou barvou.
Vojta nevědomky odbočil z plánované trasy a pomalu zamířil k tomuto domu. Chtěl si jen stoupnout vedle něj a vzpomenout si na babičku. Když se přiblížil, automaticky zvedl hlavu, podíval se na okno, za kterým měla být kuchyně, a náhle ztuhl…
Hlava se mu zatočila, protože za kuchyňským oknem ve čtvrtém patře viděl siluetu své babičky. Ihned ji poznal a srdce mu teď málem vyskočilo z hrudi. Vojta byl při smyslech a chápal, že to není možné. Rychle zavřel oči, otočil se a pomalu se vlekl pryč od domu. Rozum mu napovídal, že za oknem teď stojí úplně jiná babička, ale srdce křičelo: “Zastav se! To je ona!”
A nakonec poslechl srdce, zastavil se, znovu se otočil a znovu vzhlédl.
Babička stále stála u okna. Už to nemohl vydržet. S taškou přes rameno spěchal k domu, k čtvrtému vchodu. Stejně jako doma nefungoval zámek ve dveřích, takže jako beze sma vrhnul ke svému patru a stiskl tlačítko zvonku.
Dveře otevřela rozespalá dívka v županu, která se nechápavě zadívala na neznámého hosta a podrážděně se zeptala:
„Koho hledáte?“
„Já? – ztratil se Vojta. – Hledám babičku…“
„Babičku?“ – dívka se překvapeně zeptala, pak se usmála a zakřičela do hloubky bytu: „Mami! Někdo tě přišel navštívit!“
Než matka dorazila, dívka s zvědavostí pozorovala cizího mladého muže. U Vojty se neotočila jen hlava, měl pocit, že mu srdce přestává bít.
„Kdo se po mně ptá?“ – V chodbě se objevila stejně rozespalá žena v županu, ale už asi padesátiletá.
„Mami, představ si, – opět se usmála dívka. – Nazval tě babičkou.“
„Počkejte, – zašeptal Vojta. – Volal jsem ne na tuto ženu… Viděl jsem ve vašem okně… V kuchyni… Tam stála babička… Moje… Jistě jsem ji tam viděl.“
„Cože, jsi nějaký narkoman?“ – pohrdavě vykřikla dívka. – U nás žádné babičky nejsou! Žijeme tu s maminkou samy! Jasné?“
„Aha, rozumím… Promiňte… Spletl jsem se…“ Před očima Vojty se začalo vše točit, ustoupil, položil tašku na zem a aby nespadl, opřel se o zeď. – „Omlouvám se… Chvíli tu postojím a odejdu…“
Dívka se chystala zavřít dveře, ale matka jí to nedovolila.
„Hej, mladý muži, – znepokojivě oslovila ho žena. – Jak se cítíte?“
„Dobře… – lhal tiše. – Nebojte se…“
„Myslím, že máte tlak dvě stě. Obličej jako vařená řepa… Tak pojďme.“ – Vyšla na chodbu, chytla ho pod paží a opatrně vedla do bytu, udělujíc pokyny dceři: „Vero, vezmi jeho tašku, dones ji do bytu! A dones tonometr do chodby! Rychle!“
Dcera, která byla vyděšená, začala plnit matčiny příkazy. Žena usadila Vojtu na pohovku v chodbě a bez jediného slova mu začala měřit tlak. Poté začala znovu udělovat příkazy dceři, která po celou dobu s otevřenými ústy sledovala, co se dělo.
„Vytáhni mou tašku. Mám tam injekce…“ Poté se obrátila k Vojtovi. – „Teď ti, jen pro jistotu, podám lék a zavoláme sanitku…“
„Nemusíte volat sanitku! – vyděšeně zasténal. – Právě přijel jsem vlakem… Tady nikoho nemám… Ještě jsem si ani nezařídil byt k pronájmu…“
„Poslouchej mou matku!“ – Vložila se do rozhovoru Věra. – „Je to doktorka, rozumíš tobě!“
„Ty jsi z jiného města? – zeptala se žena.
Namísto odpovědi přikývl. Poté ještě jednou požádal:
„Prosím, nevolejte nic… Zítra mám nastoupit do práce. Poprvé… Teprve jsem se přihlásil…“
„Ticho!“ – Žena mu již podávala lék. – „Měl jste dříve takové záchvaty?“
„Ne, – zašeptal.
„Kolik máte let?“
„Pětadvacet…“
„Máte nějaké problémy se srdcem?“
„Opravdu, jsem úplně zdravý…“
„Zdravý, říkáš? Tak proč ti stoupnul tlak tak vysoko? Sto osmdesát na sto – to není žádná legrace…“
„To asi z nervů.“
„Z jakých nervů?“
„Říkám vám, ve vašem okně jsem viděl svou babičku. Stála tam v kuchyni a dívala se… Na mě.“
„Babičku?“
„Ano. Ale zemřela. Před dvěma měsíci. Váš dům nemá žádné babičky?“
„Oh, jsi nějaký podivný…“ – usmála se Věra. – „Říkala jsem ti, že tu s maminkou žijeme jen my dvě. Ale abych tě uklidnila, teď dojdu do kuchyně a zkontroluji.“
Věra se opravdu úsměvně vydala do kuchyně a za několik vteřin odtamtud vyděšeně zakřičela:
„Mami! Co to je?!“ – O chvíli později stála v chodbě s neznámým hrnkem v ruce. – „Odkud to máš, mami?! Takové hrnky jsme nikdy doma neměli!“
„Oh… – Vojta se hloupě usmál. – To je babiččin hrnek. Já ho… Ale on… Měl být v mé tašce. Vzal jsem si ho z domova na památku. To je nějaká záhada…“
„A kde je tvá taška?“ – Matka s dcerou se na něj ohromeně dívaly a vůbec ničemu nerozuměly.
„Jak kde? Tady je…“ – Přikývl na svou cestovní tašku, která stála u dveří. – „Hrnek by měl být v ní…“
Všichni tři prohrábl mo obsah tašky, ale druhý hrnek v ní nenašli.
Tento případ zůstává pro tuto rodinu dodnes nevysvětlitelný. Zvlášť pro Věřinu matku. Protože se za pár měsíců stala Vojtovou tchýní. Opravdu nějaká záhada…
