Starší dcera, Věra, vyhlásila celoprodělaný rodinný verdikt.Z hloubi svého tvrdého charakteru a nepřekonatelných požadavků na snoubence se nikdy nevdala, a ve svých třiceti letech se proměnila v hořkou svérázovou antimužskou hrozbu jakýsi vnitřní vřeteno špatných vzpomínek.
Přistě, zvolala, jako by to bylo poslední slovo, na které jí dýchlo. Mladší dcera, Zuzana, kulatá a veselá, se zlehka usmála. Matka mlčky přikývla její tvář jasně naznačovala, že nevítaná snacha se jí vůbec nelíbí. Co by se mohlo líbit? Jediný syn, Karel, opora rodiny, odjel do armády a přivedl z níž vládou ozbrojené země dům a manželku. Tato svobodná žena neměla ani otce, ani matku, ani peníze. Však nebylo jasné, zda vyrůstala v dětském domově, nebo se jen potulně vkrádala po příbuzných. Karel jen mrkl a řekl: Neboj se, mami, brzy si vybudujeme vlastní bohatství. A tak se rodina zabývala jeho podivínem. Což takové přivedl? Možná zlodějku nebo podvodnici. Však se v obci objevilo už dost podobných příběhů!
Od příchodu Přistě se Vlastimila Novotná, manžela Karla, neviditelně drží v noci. V polospánku čeká na každé šibalství novější příbuzné, až začne otáčet skříněmi. Dcera je přitom podněcována, aby matce schovávala cennosti šaty, zlato. Kdo ví, co se stane, až jednou ráno otevřeme dveře a zjistíme, že všechno zmizelo!
Karel však ani neví, koho domů přivedl! Kde jsou tvé oči? ptá se ho dům, bez kožichu, bez tváře!
Život však musí jít dál. Přistě se pochytily už jenom o svém místě. Statečná rodina měla obrovskou zahradu o třicet ar, tři prasátka v kurníku, ptactvo, které už nebylo potřeba počítat. Práce se hrnula po celý den, a Přistě si nestěžovala ostrahovala, krmila prasátka, vařila, uklízela a snažila se potěšit tchýni. Jen když se nezapomnělo, že matka má své srdce, není ani největší bohatství dost, aby všechno fungovalo. V první den se Přistě, chmurná a plná hněvu, postavila před čerstvou tchýni a řekla ostrým hlasem:
Říkej mi Vlastimilo, a nepořádek. Mám už své dcery, a ty, ať se snažíš, nikdy nebudeš matkou mých dcer.
Od té chvíle Vlastimilu volala Vlastimila a mluvení maminka už neznělo. Matka se k ní vůbec nepřidávala. Něco se musí udělat, říkala, a to stačilo. Neslyšeli žádné lichotky. Naopak, všichni příbuzní pevně drželi řád, a když se některá dcera začala vymykat, matka ji pevně přitáhla. Nešlo o soucit, ale o udržení pořádku v domě, který byl už dlouho rozpadlý. Přistě, která neuměla lenošit, se chopila všech úkolů, a její srdce začalo pomalu roztavovat.
A tak se zdálo, že život s časem uklidní, až přišel Karel s dalšími problémy. Jak dlouho vydrží muž, když po celý den slyší dva hlasy: Na koho jsi se vzal? a Na koho se ještě znovu oženil? V tom okamžiku se Věra rozhodla setkat Karla s kamarádkou, a celá věc se roztočila. Sestřenky se radovaly, že se přítelkyně Přistě konečně zbaví úkolů. Matka mlčela, Přistě předstírala, že se nic nestalo, a jen její oči zůstaly drobně těžké, smutné.
Najednou však přišly dva otřesné zprávy: Přistě čeká dítě a Karel s ní chce rozvod.
K tomu se nepřidám, zamručela matka. Já ti ho nevybral za ženu.
Jestli už jsi ženatý, žij! Nemysli si, že budeš vymáhat. Zítra budeš otcem, a pokud rozbiješ rodinu, vyženeme tě ven a ani tě nebudeme chtít poznat. Šárka zůstane v domě.
Poprvé po letech matka Přistě oslovila jménem. Dcery omrzely. Karel vybuchl: Jsem muž, rozhodnu sám. Matka však zaklepla ruce do boků a se smíchem řekla: Jaký jsi muž? Jsi jenom kalhoty. Když porodíš dítě, vychováš ho, dáš mu rozum a učiníš ho člověkem tehdy budeš mít právo na název muž!
Matka nikdy nevyhýbala slovům, ale i tak Karel zůstal pod její ochranou. Když se rozhodl odejít, odešel. Šárka zůstala. Po čase porodila dceru, jmenovanou Vaška. Matka, když se o tom dozvěděla, jen tiše souhlasila, ale radost v jejích očích byla zřejmá.
Zvenčí se nic nezměnilo, jen Karel zapomněl cestu domů. Byla zraněná, ale matka skrývala své starosti. Vnučku milovala, rozmazlovala, kupovala dárky a sladkosti. Šárka však, jak se zdálo, nikdy neodpuštěla, že ztratila syna skrze ni. Nicméně, neslyšela se ani jediný výčitka.
Uplynulo deset let. Dcery se provdaly, a v rozlehlém domě zůstaly tři: matka, Šárka a Vaška. Karel se nastěhoval do severu se svou novou manželkou. K Šárce se přistěhoval starší důstojník v důchodu, rozvedený, který jí podal byt, zatímco on bydlí v koleji. Dostával penzi, byl spolehlivý a vážný. Šárka ho měla ráda, ale kam ho zavést? K matce?
Vysvětlila mu vše, prosila o odpuštění a odešla. On nechtěl být blázen přišel se poklonit matce: Vlastimilo, miluji Šárku, bez ní nemohu žít. Matka se nepohnula.
Miluješ,? odpověděla zklamaně. Tak žijte spolu.
Po chvilce přidala: Ale Vašku nevyhodi v domě. Zůstane tu s námi. A tak žili všichni pod jednou střechou. Sousedi si vyčerpávali ústa, šeptali o tom, jak bláznivá Vlastimila vyhnala svého syna z domu a Přistě přijala podvodnici. Žádný lenoch neodkrýval kořist Vlastimile, a ona se nevrhla do klepůti s sousedky, držela hlavu vztyčenou, neohlížela se na mládí, zůstávala hrdá a nepřístupná. Šárka porodila Katku. Matka se těšila jako na vlastní vnoučata, a přesto si říkala: Jaká Katka je moje vnučka? Vlastně ne.
Pak ale přišla nečekaná pohroma. Šárka vážně onemocněla. Manžel se zhroutil, dokonce se napil. Matka tiše, bez zbytečných slov, vybrala ze spořicího účtu vše, co měla, a odvezla Šárku do Prahy. Poslala ji k nejlepším lékařům, předepisovala nejdražší léky. Nic nezabralo.
Ráno se Šárka cítila o něco lépe a požívala jen malé množství kuřecího vývaru. Matka, štěstím nabitá, okamžitě připravila kuřecí polévku, opečela kuře a přinesla ji. Šárka ji nemohla ani sníst a poprvé v životě zaplakala. Matka, která nikdy předtím neplakala, se rozplakala spolu s ní:
Co se děje, dítě? Odlézáš ode mě, když jsem tě přece jen milovala? Co děláš?
Uklidnila se, setřela slzy a tiše řekla: Neboj se o děti, neztratí se. Do konce už slova slz nevyprala, jen seděla vedle Šárky, držela ji za ruku a hladila ji, jako by prosila o odpuštění za všechny své chyby.
Dalších deset let uplynulo. Vašku chtěli provdat. Věra a Zuzana přišly starší a rozesmáté, obě bez dětí. Svolala se rozlehlá rodina a Karel se vrátil. S manželkou se rozešel, a s kávou v ruce se radoval, když spatřil, jak krásná je Vaška. Nečekal jsem, že budu mít tak úžasnou dceru. Když však uslyšel, že jeho dcera nazývá otce cizím mužem, hněv se vrátil a zaútočil na matku: Vložila jsi do domu cizího muže, ať se uklidí. Nic tady nemá dělat, já jsem otec!
Matka odpověděla: Ne, synu. Nejsi otec. Jako když jsi byl chlapec v kalhotách, nikdy ses nevyhrabal. Řekla to tak, jak si to pamatuje. Karel už nesnesl takovou ponižku, sbalil si věci a opět se vydal na cestu. Vaška se provdala, porodila syna a nazvala ho Alexandrem na počest přijímaného otce. Babičku Vary včerejší rok pochovali vedle Šárky.
Leží řadou: snacha a tchyně. Mezi nimi letos vyrostl bříšek, odkud vůbec nevyplynul. Nikdo jej nesadil. Možná to byl poslední pozdrav od Šárky, nebo poslední odpuštění od matky.
