Marta Válková vyrazila do práce dříve, než obvykle. Víkendy v městě Plzeň vždy zanechávají spoustu odpadků, tak se rozhodla přijít už ve čtyři ráno, aby vše stihla. Už léta pracovala jako zahradnice v obyčejném paneláku. Dříve její život plynul naprosto jinak.
Sešla se s koštětem v rukou a vzpomněla si na milovaného syna, se kterým se setkala ve svých pětatřiceti letech. Muži jí nevedli ke štěstí, proto se rozhodla věnovat se jen dítěti. V její milované rodině, v Svatém Mikuláši, neslyšela druhý hlas. Chlapec byl chytrý, hezký. Znepokojovalo ji jen to, že mu nepřipadalo bydlet v tomto čtvrti.
Mami, až vyrostu, budu veliký chlap! říkal Martě.
Samozřejmě, synku, co ještě? podpořila ho matka.
Jakmile mu bylo šestnáct, odešel z domu a nastěhoval se do kolejního domu blíže k technickému gymnáziu v Brně. Martě Válkové se nelíbilo, že syn je teď tak daleko, ale slíbil, že bude častěji navštěvovat.
Zpočátku Petr skutečně přijížděl pravidelně. Pak však získal dívku a o domově zmiňoval čím dál méně. Jednoho dne se vrátil natrvalo a prohlásil, že je smrtelně nemocný. Marta nemohla pochopit, proč se jí a synovi přihodily tak těžké zkoušky.
Musela shromáždit veškerou sílu pro boj. Doktor doporučil léčit Petra v jiné klinice, ale tam byly potřeba vysoké částky v korunách.
Bez váhání, rozervaná matka prodala svůj byt. Jedné noci jí zazvonil telefon.
Vašeho syna už není! ozval se hlas lékaře.
Marta Válková nechtěla dál žít. Bez milovaného syna ztratila smysl.
Jednoho rána, jako vždy, se vydala uklízet dvořánku.
Dobré ráno! pozdravil ji Stanislav Lvík, venčící svého psa Vítěze.
Dobré ráno! Jste dnes tak brzy? odpověděla Marta.
Doma je nuda. Venčím psa a rovnou s vámi popovídám, řekl s úsměvem.
Stanislav byl osamělý svobodný muž. Marta se trošku styděla pod jeho pozorností.
Dobrá, půjdeme dál, nebudeme vám bránit v práci, řekl a pokračoval v procházce se psem.
Marta se pustila do práce, když najednou zahlédla něco na lavičce. Byl to telefon. Otočila se kolem nebyl nikdo. Vzala zařízení a zapnula ho. Na displeji se objevily fotografie. Někdo pravděpodobně pořídil snímky a zapomněl telefon. Když se na obrázky podívala blíže, zalákla se slzami.
Synku! Můj Slávek! začala chraplavě brečet.
Telefon najednou zazvonil. Marta se ztrácela, ale rozhodla se zvednout.
Haló! Haló! To je můj telefon, můžu ho vzít? ozval se ženský hlas.
Ano, samozřejmě. Našla jsem ho v parku na lavičce. Přijďte na tuto adresu, odpověděla Marta a vyčetla adresu.
Dívka přijela pro telefon. Když se dveře otevřely, za ní se Marta podívala na chlapce.
Řekněte, odkud máte na telefonu fotky mého syna? zeptala se Marta.
Egor? překvapila se dívka.
Chlapec vstoupil do bytu.
Slávek! zakřičela Marta Válková a upadla bez vědomí.
Chlapec se k ní vrhl:
Co s ní?
Asi tě zaměnila s někým jiným. Musíme volat sanitku, odpověděla dívka.
Po patnácti minutách lékaři Martě vrátili vědomí. Když odešli, žena konečně zjistila, jak se na telefonu objevily fotky jejího syna.
Marta, mírně se zotavující, se podívala na dívku.
Znáte mě? Jak se na vašem telefonu dostaly snímky mého Slávka? ptala se, sotva udržujíc rozechvěnost.
Jmenuji se Jitka, odpověděla. Setkala jsem se s vaším synem. Ale on mě opustil, když zjistil, že jsem těhotná, řekla s těžkým vzdechem.
Opustil? Jak? Vždyť vám nic neřekl, překvapila se Marta.
Setkávali jsme se pár měsíců. Pak jsem mu řekla, že čekám dítě. Po tom zmizel. Myslela jsem, že se bál, povídala Jitka.
Ne, Květoslavo. Teď chápu, proč se to stalo. Můj syn byl těžce nemocný. Nechtěl být břemenem pro nikoho, ani pro vás. Slávka už není od mnoha let Marta opět slznou.
Oči Jitky se rozšířily.
Jak to, že už není? zeptala se zmateně.
Odešel od nás. Prodala jsem byt, abych mu pomohla, ale ani to nestačilo. Nestihli jsme odpověděla Marta, sotva držíce emoce.
Jitka po zamyšlení povzdechla:
Teď rozumím. Chtěl mě jen chránit. Nechtěl mi přidávat další bolest
Pak Jitka povolala chlapce, který celý čas stál poblíž.
Petro, pojď k nám!
Chlapec vstoupil do pokoje.
Ano, mami? zeptal se.
Petro, pamatuješ, jak jsem říkala, že tvůj otec nás opustil? Ukazuje se, že to není pravda. Byl těžce nemocný a zemřel, když jsi ještě nebyl na světě. A tohle je tvoje babička, řekla Jitka, otáčejíc se k Martě.
Marta se rozplakala. Její pohled se naplnil teplem, když pohlédla na vnuka.
Babičko, šeptavě řekl Petr.
Synku, pojď ke mně, objala ho Marta.
Jitka se usmála:
Možná se k nám přestěhujete? Máme dost místa a budeme rádi. A babičku rozhodně potřebujeme!
Ne, Květoslavo. Zvykl jsem si na svou čtvrť. Ale rád vás budu navštěvovat, odpověděla Marta.
V tom okamžiku zaklepal na dveře.
Můžu? na prahu stál Stanislav Lvík s velkým buketem květin. Podal je Martě a řekl:
To je pro vás, Marto Válková. Pojedeme na procházku?
Samozřejmě, usmála se žena.
Z kuchyně vyšlo Jitka a Petr.
A vezmete i nás? zeptali se jedním hlasem.
Jestli budete slušní, žertoval Stanislav Lvík.
O dva měsíce později se Marta Válková stala právoplatnou manželkou Stanislava Lvíka. Jeho pes Vítěz byl nadšený z nových členů rodiny. Často běhal s Petrem, zatímco šťastná babička pekla koláče pro všechny.
