Sledovala, jak Tonda v sešitě opět čmárá nějakého Pavoučího muže místo zadání úlohy. Rodičům bylo jasné, že bezstarostná a dobře živená budoucnost v této domácnosti čeká jen jejich kocoura Mouřka. Desítky doučovatelů nebyly s to probudit v chlapci lásku k exaktním vědám. Ba naopak, s každým novým učitelem Tonda sklouzl více do filosofie a snění. Svět kolem marnost nad marnost, říkával si. Opravdové štěstí je v nicnedělání, věnečkách se šlehačkou a kreslených seriálech na mobilu.
Když už rodičům visely ruce bezmocí až ke kotníkům, objevil otec na internetu podivné inzerát: Prodám činku a vypěstuji lásku ke školnímu i tělesnému vzdělání u vašich dětí, příbuzných, známých, sousedů. Autorská metoda. Matematika, historie, čeština, angličtina, biceps, triceps, nohy, ramena, literatura, hrudník. Bohdan. Rodičovská opatrnost se v zoufalství úplně rozplynula. Táta vyťukal číslo a po pár tónech se z reproduktoru ozval těžký, funící hlas.
Slyším, zároveň bylo v pozadí slyšet rytmické kovové údery.
Dobrý den, volám kvůli tomu inzerátu…
Činku už jsem prodal, zabručel Bohdan a málem zavěsil.
Ne, prosím, potřebuju někoho na doučování pro syna, matematiku, češtinu, literaturu.
Věk, váha, dovednosti žáka, zněla strohá odpověď.
Zvuky železa vystřídalo svištění švihadla, až se z reproduktoru linula zatuchlá vůně potu.
Devět let, dvacet pět kilo, umí skoro sčítat pod sebe a…
Kolik udělá kliků?
Cože? otec si rozpačitě protřel ucho malíčkem.
Kliky a shyby, zopakoval Bohdan.
Nevím, tak asi pět…
Pozná předponu od přípony?
Já… to bych se musel zeptat manželky.
Jaké doma máte nástroje?
Nástroje?
Kružítko, úhloměr, expandér, činky?
Máme dřevěné pravítko.
Rozumím. Pošlete adresu, do hodiny jsem tam, řekl Bohdan a zařval: Širší stoj, rovná záda! Vám ne, učím tady dějepis! a zavěsil.
Táta chvíli stál se srovnanýma nohama a zády jako struna, pak zamířil za Tondou.
Že bude mít nového doučovatele, Tonda pojal po svém zesílil zvuk pohádek na mobilu a poprosil o kakao s rohlíkem. K jakémukoliv vzdělávání byl naprosto netečný.
Zazvonil zvonek. Tonďova máma nahlédla kukátkem a spatřila hruď, za kterou by možná vyměnila i svůj nejoblíbenější svetřík.
Dobrý den, vešla do předsíně postava v tílku, siluetou jak malá hora, vonící po kokosovém šamponu. Kde je váš olympionik?
V-v-vít, vymáčkla ze sebe žena, asi dorazil ten vygúglovaný řidič feldy, kterému jsi sliboval pod stěračem, že mu opravíš oči.
Omlouvám se, to nedorozumění, byl jsem očař… kdysi.
Já jsem Bohdan Jaroslavovič, dneska doučovatel.
Ach vy! vyhrnul se zpod věšáku Víťa. Promiňte, nepoznali jsme vás. Dáte mi tašku?
Bohdan podal hokejovou tašku a sotva ji pustil, Víťu s rachotem přimáčkla k zemi. Mourek se polekal tak, že teleportoval přes dvě místnosti a zamčené dveře.
Co to máte tak těžkého? funěl Táta a vláčel tašku do Tonďova pokoje.
Učební materiál. První stupeň a praxe.
Tonda seděl v křesle, vyrůstaje v jeho měkkou hmotu a sledoval mobil, když zavrzaly dveře jeho království.
Zaber! Zaber! zavolal Táta, ale bylo pozdě. Bohdan vešel prostě jako bouře a beze slova si prohlížel zdi.
Vrtačku?
Nač?
Češtinu trénovat, pravil Bohdan a vybalil tyč na shyby, boxovací pytel a lano.
Zkusím u souseda, vydechl Táta, už skoro kapitulující. Zatím se seznamte: to je Tonda. Vytáhl synka z křesla, vedle Bohdana vypadal jako kolenní kloub. Synku, tohle je pan Bohdan Jaroslavovič, doučovatel.
Odkud máte ty svaly? nechal si Tonda ležet na jazyku místo “dobrý den”.
Počítal jsem pod sebou, odvětil Bohdan a skládal kotouče činky do komínku.
Tak se pusťte do toho, řekl Táta a vyběhl z pokoje.
Jste silnější než Pavoučí muž?
Pavoučí muž dává na benči dvě kila?
Tonda otázku nepochopil, ale cítil, že spíš ne.
Já nemám rád učení, rozhodl se posadit věci na pravou míru.
Učením ať se trápí ztroskotanci. My budeme makat na břišácích.
Bohdan se natáhl na podlahu a spustil sérii sklapovaček. Tonda čekal, až se podivný učitel zadýchá, ale on jen měnil tempo a přidával závaží. Skončil kliky, přešel k činkám, pak chirpy s expandérem.
Tak co, pamatuješ si to všechno? Chceš být silák? Nebo zůstaneš jako tvůj nebohý mutant v pavučinách a prachu?
Tonda zavrtěl hlavou.
Správně! Teď všechno třikrát po pětačtyřiceti mínus devětatřicet. Začni břicho.
Kolik to je?
Tak spočítej.
Vrtačku nemám, našel jsem jen šroubovák, vtrhl Táta zpět a rozpačitě zkameněl, když uviděl syna, jak klikuje na podlaze.
Já přijdu později, zašeptal a potichu za sebou zavřel dveře.
***
Za úsvitu druhého dne zvonil telefon. S mhouřenýma očima vykoukl Táta do předsíně. Už se mu v hlavě rojil arzenál sprostých slov, ale když spatřil v rámu dveří Bohdanovu pleš, materiálu by sotva stačilo na plechovou střechu jeho lebky. Bohdan vypadl, že za noc ještě vyrostl, pytle pod jeho očima nabrali rýsujícího se tvaru bicepsů.
Máme dějepis a zeměpis, dress code: kecky, trenýrky, tílko. Dnešní trasa: běh kolem Olomouce, mapa krajiny, lokalní historie.
On je ve třetí třídě, ti to ještě nemají, zamžoural Táta.
Ještě poezie. Jdeš s námi? dotázal se Bohdan.
Ne, díky, já byl ve škole vzorný.
V kterém roce odtáhla tatarsko-mongolská nadvláda z Moravy?
Eee, já musím za hodinu do práce, jdu vzbudit syna, vymluvil se Víťa a zmizel v dětském pokoji.
O pár minut později hlásil šeptem:
Spí jak zabitý.
Obleč ho, probere se cestou, pokrčil rameny Bohdan.
***
Třikrát týdně se Bohdan vynořoval na prahu a spouštěla se spartakiáda. Pondělí: prsa-triceps-ramena-matematika-čeština. Středa: záda-biceps-literatura-angličtina. Pátek: nohy-zeměpis-dějepis.
Za tři týdny vtrhl Tonda do kuchyně bez trička a Táta rychle zakryl své pivní břicho rychlovarnou konvicí. Chlapec zmužněl, záda jako pravítko, začal kárat rodiče za sezení.
Víťo, nelíbí se mi to, zamumlala o večeři mamka. Víš, co si Tonda přeje k narozeninám?
Vím Xbox, už ho prosil.
Ne, švédskou stěnu a mixér na smoothie. Bojím se, že Bohdan není žádný doučovatel. Jen další pofidérní sporťák, co mu zvorá zdraví.
Fakt? Vždyť se učí i matiku.
Viděls někdy u nich učebnici?
Tabulku kalorií.
No právě. Všichni ti kulturisti… víš jak.
Jak že?
Prostě mají v hlavě prázdno, zaťukala na skleněný stůl.
A nebylo by lepší “hloupý silák” než slabý šprt?
Lepší normální dítě! Chci, aby s tím přestal!
Vtom zazvonil telefon.
To je třídní učitelka, povzdychla manželka a zvedla mobil.
Ano? Co vyvedl? Dobře, přijdu.
Co je?
Tonda má průšvih, popral se. Vidíš, varovala jsem tě!
***
Taxíkem se vznášeli do školy, kde je už ředitelka lákala k okázalému koberci přísnosti.
Tak tady to máte, doučovatel, kluk ve třetí třídě a už ředitelka!
Kancelář se podivně rozplývala v dětském křiku, rodičích, třídní a psychologovi, až to na druhou stranu rozladilo pianino.
Tady není tělocvična, ale škola, vrhla se rozlícená matka na Víťu.
Prosím vás, co se vlastně stalo?
Slovo převzala třídní.
Tonda nutil tyto spolužáky dělat žebříkovou hru a sčítat výsledek dílením zlomků.
Co to je za vynález?
Střídavé shyby s postupně vyšší zátěží, osvětlil Tonda.
Pššt! Děti to dělat nechtěly. Tonda je donutil pohrůžkami.
Ale oni mě chtěli zmlátit, že jsem je opravoval, když používají neslušná slova.
Jak opravoval?
Vysvětloval, jak se skloňuje “neotesanec” a “vychloubal”.
Pak na mě šli pěstmi, musel jsem se bránit. Jak říká pan Bohdan: Máš-li moc energie, dej si víc shybů!, Namísto rvačky nauč dělit zlomky, svěsil Tonda rámě.
Pořád hrozil, že jestli ještě přijdeme, tak nám vykoření něco ze slov! brečel chlapeček.
Takový neandrtálec nepatří mezi naše děti! ječela další matka.
Počkejte, procitl konečně Víťa. Takže se neprali?
Pobledlí žalobci vrtěli hlavami.
Takže můj syn odpovídal na agresi matematikou a shybama?
A donutil nás běhat a recitovat Seiferta!
Vidíš? A tys říkala, že bude hloupý silák, mrkl Víťa na ženu, která chápavě kývla.
Omlouvám se, pronesla najednou ředitelka.
On se přece musí omluvit! vřískl rodič žalobců.
Vám ne, rodičům tohoto chlapce. Je výborný, podívala se na rodiče Tondy. Ale díky všemu, co dnes vím, musíme ho přeřadit.
Zazněl kolektivní výdech ulpívající mezi lavicemi, jak studené závany žárlivosti rozežíraly zaneřáděné mozky. Lidé se váhavě rozpustili dveřmi ven.
Dobrý den, pane Bohdane, dejte vědět, kam máme přijít, posouvají nás do čtvrté třídy, přibudou nové předměty, oznámil Táta do telefonu poté, co vyšuměli chodbu.
***
Za týden byl Tonda opravdu ve čtvrté třídě. Další dva týdny a už závodil v crossfitu a připravoval se na literární olympiádu mládeže. O měsíc později volal jeden z rodičů bývalých spolužáků chtěl kontakt na Bohdana Jaroslavoviče.
Postupem času vznikla dětská sekce s podivným režimem, kde nevylučovali za špatné sportovní výsledky, ale hlavně kvůli špatným známkám z matematiky a literatury. Vše ostatní bylo jen bodře halucinační kulisou snu.
