Skutečná žena
Maruško, kde se zase flákáš?! Přines ty okurky! Mám tě tu čekat věčnost?!
Manžel už očividně ztrácel trpělivost, když zvýšil hlas, ale Maruška byla právě zaneprázdněná. Pečlivě si líčila levé oko, občas přestala tahat novou, šíleně drahou řasenkou po řasách a obdivovala výsledek. Pravé oko, to které si už upravila linkami a stíny o kterých jí kamarádka Ilonka řekla, že se s nimi chodí maximálně na ples do Lucerny bylo teď dvakrát větší než od přírody, takže možná i trochu děsilo. Maruška ovšem rozhodně nehodlala přestat.
Na okurky, které se máčely ve vaně, zkrátka neměla čas.
A to všechno proto, že zhruba před týdnem, manžel Radek, ten samý co teď na kuchyňské lince kroužil nad zavařovacími sklenicemi, najednou z ničeho nic prohlásil:
Chci, abys byla opravdová žena!
A podal Marušce svoji kartu, na které za rok našetřil tajnou rezervu.
Bylo by slabé říct, že Maruška oněměla úžasem.
První, co ji napadlo, bylo samozřejmě pustit se do hádky. Samozřejmě! Pokud Radek zvládl naspořit nějaké peníze tak, že o nich vůbec nevěděla, znamená to snad, že si nechával část výplaty a možná jí lhal ještě v něčem jiném. Co mohlo být tou další věcí? Hlavou se jí honilo myšlenek, že nechybělo moc a rozčílila se do běla. Kam tohle dospěje?!
Jenže než stačila otevřít ústa, přišla jí druhá myšlenka. A tak si sedla na židli v kuchyni a úplně zapomněla na nedovařenou polévku, která zuřivě klokotala na sporáku.
Opravdová žena? Co to znamená?!
To bylo
To bylo něco! Měla chuť zařvat na celý dům a rozbít novou sadu porcelánu, kterou ji minulý týden darovala tchyně ten vysněný, předražený servis, po kterém Maruška toužila víc než po čemkoli. O takovém se jí mohlo jen zdát. A tchyně jí ho prostě dala! Když Maruška plakala radostí a v ruce obracela talíře, tchyně jen srdečně zasmála:
Jéje, Maruško! Copak ty jsi ještě taková moje husička! Pro tebe bych udělala cokoliv. Jen spolu vy dva žijte!
Proč jí to tchyně dala, Maruška nikdy nepochopila a ani se to nedozvěděla tchyně objala nejdřív ji, pak syna, políbila vnuky a zase se vrátila domů, jak to měla ve zvyku. Nikdy nikde dlouho nevydržela, vždycky říkala, že její hospodářství doma potřebuje dohled.
Maruška jí v tom nikdy neodporovala. Vozila děti na víkendy, dbala, aby se nechovali jako divoši, a před každou cestou vymýšlela, čím by potěšila tu, která ji přijala do rodiny opravdu bez sebemenšího výčitek.
A měla by za co i vlastní příbuzní dali Marušce lecjakým způsobem najevo, co si o ní myslí, tak co teprve cizí žena, která ji viděla jen jednou v životě před svatbou. Tehdy ji Radek přivezl se synkem představit k mámě, a Maruška dlouho seděla v autě, pořád nervózně koukala na klidně spícího synáčka a Radka se ptala:
Radku, co když to nemám dělat? Co jí řeknu? A co řekne ona mě? Vždyť nás vyhodí! Určitě nás vyhodí!
A proč by tě měla vyhodit? divil se Radek.
Ale víš co, když jsem porodila Filípka, moje vlastní teta mě vyhnala z domu se slovy, že teď už pro ně nejsem rodina, že je jenom ostudu. A ty mi chceš říct, že tvá máma mě obejme a přijme? S dítětem na krku? Radku, jsi velký snílek! Takové věci se nedějou!
Neodsuzuj ji dřív, než ji poznáš. Třeba tě ještě překvapí.
Maruška se rozhodně překvapovat nechtěla, ale už nebylo cesty zpět. Vzala synka do náruče a šla za Radkem.
Olga Váňová, Radkova máma, Marušku opravdu překvapila. Pozdravila ji, pečlivě si ji prohlédla, a pak natáhla ruce:
Dáš mi ho? Uložím si ho do ložnice. Chudinka je unavený.
A Maruška, aniž by sama věděla proč, prostě předala Olze Váňové svého klučinu. Ten ani necek, jen se k ní přivinul a hned zase usnul.
Babičkou jí začal říkat hned, jak to slovo uměl, a ona nikdy neprotestovala. Tim si navždy získala místo v Maruščině srdci.
Syna totiž Maruška porodila hodně brzo, ještě ani nebyla plnoletá. Kdo je jeho otec, to věděla každá vesnice a nikdy nebyla nouze o řeči jestli se Tomáš Marek s Maruškou Beránkovou vezme, nebo jen jako u ostatních holek vše skončí ostudou. Tomáš měl pověst ničemy, a Maruška to věděla, právě proto se mu vyhýbala obloukem.
Ale Tomáš byl mazaný had, věděl jak ženské zamotat hlavu a když to šlo po dobrém, tak po zlém některé holky pak dlouho mlčely Ale Maruška ne.
Jednou se vracela pozdě z města, autem ji do vesnice nedovezli, že pro jednu nepojedou. Musela šlapat pěšky přes pole.
Tomáš ji dojel ve svém starém Favoritu.
Maruško, kam jdeš takhle sama? Nasedni, hodím tě.
Nechci, Tomek, dík! Dojdu sama! snažila se uhnout. Pozdě.
Domů se vrátila v potrhaných šatech a v slzách. Aby nevzbudila nemocnou mámu, šla rovnou do koupelny a máchala se ve vodě, křičela, plakala, nadávala si a přemýšlela, jak udělat, aby se máma nic nedozvěděla, doktor ji výslovně varoval, že při stresu jí může být cokoliv.
Máma Marušky se nikdy nedozvěděla, co se stalo. Byla už v pátém měsíci, když odešla. Tichá, klidná smrt, a Maruška najednou zůstala úplně sama.
Teta, která přijela pomoci, se ji i nenarozeného dítěte okamžitě zřekla.
Cos nadělala, to si taky vyžer! Já tě živit nebudu! Proč jsi to nenahlásila hned? Už bys byla vdaná! A teď nespoléhej na mě!
Maruška, která skoro neviděla přes slzy a sotva stála na nohou, ani nechápala, co jí vlastně říkají. Za pár dnů jí došlo, že jí nikdo nepomůže, a tak šla k místnímu policajtovi.
Maruško, proč jsi o tom neřekla hned? Já mu dám! chytal se za hlavu policajt. Ten se bude divit!
Tomáše nakonec zavřeli.
Když Maruška mluvila, zjistilo se, že má v celé vsi sedm dětí. Matky ty pak nechtěly mluvit, ale nakonec jedna po druhé vypovídaly.
Tomášova máma veřejně Marušku proklela, poplivala jí pod nohy a přála, aby dítě bylo nemocné nebo vůbec nežilo.
Ale sousedi Marušku podrželi. Ještě tu noc někdo pomazal vrata u Markových smolou a za pár měsíců je donutili barák prodat a odstěhovat se.
A Maruška porodila zdravého, krásného kluka, co byl celý po její rodině nos a uši jako její tatínek, kterého stihla sotva poznat, protože zemřel brzy, a kudrnaté, tmavé oči po babičce.
Sousedky pomáhaly, jak se dalo s domácností, s výbavou pro dítě. Někdo dokonce přinesl kolébku, kterou Maruška vítala s radostí. Peníze po mámě utrácela velmi opatrně, chápala, že porod je jen začátek a vychovat dítě bez opory není žádná legrace.
Ale sotva se trochu uklidnila, přijela teta z města s bratry zesnulé matky ty nikdy předtím neviděla, protože s její matkou se nestýkali.
Budeš se muset vystěhovat. Barák je náš, dědický. Dokud tu byla tvá matka, nechali jsme to být, teď ho prodáme.
A co já teď?
To už si zařiď. Dámskou část ti necháme, nejsme přece bestie. Dál je to na tobě.
Maruška přemýšlela. Ani za ty peníze, které nabídli, by v okolí nekoupila ani polorozpadlou chaloupku. To znamenalo jediné bude muset do města. Ale kde tam bez pomoci začít? Teta jí oči tak šlehla, až se radši ke kolébce Filípka ani moc nevracela něco si pro sebe brumlala, že Maruška vůbec neměla rodit…
Ale to už si k srdci nebrala. Kdo a kdy jí má určovat život, synka nikomu nedá!
Rodina odjela a Maruška brečela. Jak by ne, když jí trhalo srdce opustit dům, co byl celý její život! Sousedky roznesly novinky dál někdo nadával na rodinu, někdo na Marušku: prý proč si to udělala. Ale starali se. Ještě ten den přišel policajt.
Víš co, Maruško V sousední vsi je paní, co prodává půlku domu. Je fajn, vím to, její muž zemřel, děti v Praze, sama to nezvládá. Co kdybych tě tam v sobotu zavezl a podívala bys se? Možná to bude ono.
Děkuju vám! málem ho objala.
Tak, ať to klapne! Jak se má Filípek?
Roste!
Mrkl na kluka, udělal na něj kozla, zamával a šel svou cestou. Maruška se podívala na maminku v rámečku.
Neboj, maminko, neztratíme se! Bude dobře!
S Terezií Vránovou, majitelkou domu, si padla do noty hned.
Neboj se, já mám ráda klid. Když budeš v pohodě, nebude mezi námi problém. Když budeš chtít, pohlídám ti malého, až půjdeš do práce ale na kafíčkování a srazy, na to mě neber!
Najde se ve vsi nějaká práce? Každá koruna bude dobrá.
Jasně! Kamarádka hledá prodavačku do krámu, má tu už tři obchody, teď nový. Mám jí o tobě říct?
Rozhodně!
A bylo to. Práce a byt v jednom dni? To je štěstí!
V obchodě taky poprvé potkala Radka. Přijel do vsi, aby pomohl mamince, a šel nakoupit věci na společný oběd.
Zabalila mu nákup a sama se rozvykládala o Filípkovi, o Terezii Vránové, co klučinovi byla skoro babičkou, o sobě nikdy moc nemluvila, ale najednou nevěděla, kde přestat.
Radek ji nepřerušoval, poslouchal a hned jak odešel, věděl, že na ty její třešničkové oči a měkký hlas už nezapomene.
Ale dlouho se k Marušce nevrátil. Jak jí vysvětlit, že jeho život žádná procházka není? Manželka mu utekla za nocí, zanechala dva kluky, mladší sotva tři měsíce. Musel se o ně sám starat, protože maminka doma obskakovala nemocného otce. Kluci občas v noci plakali maminko, aniž by věděli, jak vypadá.
Nevěděl, jak jí to říct, tak chodil kolem krámu, ale dovnitř ne a ne vstoupit.
Ani Maruška na něj ale nezapomněla. Povyzvídala si u Terezie detaily a když Radek zase přišel, už všechno věděla.
Kolik je staršímu?
Za tři dny mu budou tři.
A mladšímu?
Rok.
Jako Filípkovi.
Maruško…
Seznam mě s nimi, pak uvidíme.
A tak k sobě přišli.
Svatba byla komorní, jen nejbližší. Pak vzali děti, jeli na Máchovo jezero a Maruška radostí zářila snad víc než kluci nikdy nikde nebyla.
Jak by nemohla být šťastná? Teď měla rodinu, manžela, děti. Štěstí…
Ale ne zadarmo. Nejprve starší syn onemocněl a Maruška s ním strávila v nemocnici téměř dva měsíce, mladší děti svěřila tchyni.
Pak se zjevila bývalá manželka a chtěla děti zpátky. Teď se ale ukázala Maruščina síla nevzdala je. Jela do rodné vsi poradit se s policajtem, prošla celým správním procesem, až se stala klukům skutečnou matkou nejen v srdci, ale oficiálně na papíře.
Bývalá manželka přišla, odešla a víc se neozvala. Maruška mohla konečně vydechnout, když ji po soudě tchyně objala a řekla:
Teď už jsem pro vnuky klidná.
Šel čas, děti rostly a Maruška byla pořád stejná skromná, tichá, usměvavá, tu a tam trochu bojácná, ale všichni ve vsi věděli ona je jako kočka v teple, přede tiše, ať se jí rodina netýká, ale kdo se jich dotkne, skočí a bude bránit jako lvice.
A teď tohle! Že prý není žena?
Celou noc po tom, co jí Radek dal kartu, Maruška nespala. Převracela se v posteli, koukala do zrcadla tu z jedné, tu z druhé strany a nemohla přijít na to, co je špatně. Manžela se ptát nechtěla. Byla uražená. A proto, když ráno děti rozeslala do školky a školy, vyrazila za kamarádkou Ilonou.
Ilčo, co mám dělat?
Ilona byla stejně praštěná jako Maruška. Navrhla číst ženské časopisy, že tam musí být rady nejchytřejších. Shromáždily je v kuchyni a za chvíli už věděly skutečná žena má správně jíst, správně se oblékat, správně se malovat, všechno dělat správně, jinak prý není ženou, ale bůhví čím. A ještě s mašlí, která ale u Marušky ani nebyla.
Mašli si Maruška nekoupila, ale do Prahy s Ilonou zajela, koupila si kvalitní kosmetiku, krásnou noční košilku a boty, které doma radši ani nevytáhla, aby je kluci nezlikvidovali.
Radek její snahu ale příliš neocenil.
Zrovna dokončovala stíny na oku, když vtrhl do koupelny, ona se lekla a mázla si štětečkem do oka! Okamžitě měla pocit, že skutečnou ženou být snad ani nechce.
Marunko, co blbneš?! vyskočil Radek a díval se, jak poskakuje po jedné noze, kvílí bolestí a utírá oči, ze kterých jí tekly potoky slz.
To máš za to! zasyčela přes zuby Maruška a konečně pochopila, že potřebuje obličej pořádně opláchnout, a ne si po tváři rozetírat pracně nanesený make-up.
Ženskou bys chtěl?! No a já jsem co?!
Radek ji objal, uklidnil a začal jí opatrně omývat tvář:
Jsem asi trouba, ale ty taky! Víš, že neumím mluvit. Mohla ses zeptat! Sama sis něco vymyslela a sama se zlobíš!
A proč jsi mi dal peníze, naznačil, že nejsem žena?
Hele, za celé roky sis nikdy nic sama nekoupila! Pořád jen pro děti, pro mě, pro mamku. Sebe zanedbáváš. Rozhodl jsem, že dostaneš peníze a koupíš si, co chceš jako ženské v reklamách, co si bezhlavě nakupují oblečení.
To už se Maruška začala smát.
Smutek rázem přešel v záchvat smíchu. Děti, které hned přiběhly, si nejprve myslely, že máma pláče, a spustily křik, takže uklidnit je trvalo pěkných pár minut.
A večer, když děti spaly, vyšla Maruška na zápraží, zvedla čistě umytou tvář k hvězdám a tiše se rozesmála, když si vybavila ten blázinec, co dnes vyvedla.
Hotovo! Poslední okurky jsem odeslal do sklepa! přišel Radek, sedl si vedle.
Pořádně jsi je zabalil?
No to si piš! Tyhle budou kvalitka!
To se bude hodit! Ty okurky mi už brzo budou sakra k užitku, usmála se, položila jeho ruku na svůj podbřišek.
Fakt jo? A ty mi neřekneš? vydechl Radek, celé manželce objal.
A jak? Ty se staráš, buď okurky, nebo máš požadavky! Na mě holt nezbývá čas.
Chtěla ještě něco říct, ale Radek už ji nenechal. Políbil ji, aby nezapomněla, že žena má zůstávat ženou, a pevně ji k sobě přivinul.
Tam, u srdce, trochu šejdrem. Tam, kde duše dýchá.
