Moje pravidla
Ne, Radku, přece jen jsem ráda, že jsi přijel! Alena Koubová usedla naproti synovi, opřela si tvář o drobné pěstičky a usmála se. Tak se mi stýskalo. Jez, jez, miláčku. Mám ti přidat ještě karbanátek?
Radek zakroutil hlavou.
Není to dobré? vystrašeně se matka narovnala. Její tvářička, napjatá a drobná, se protáhla a obočí se zvedlo. Dělala jsem to jako obvykle Vždyť jsem tátovi říkala, že vepřové nejíš Říkala jsem! Je tam nějaká pachuť?
Alena byla nervózní, tak dlouho syna vyhlížela, navařila, jako by měl přijet celý regiment, a ona, Alena Koubová, byla šéfkuchařkou vojenské jídelny, musela všechny nasytit, zahřát a pohladit. A teď takové fiasko synovi nechutnají karbanátky…
Mami, prosím tě, nezačínej zase! Je to výborné, výborné. Jenom už nemůžu.
Radek opatrně položil na talíř vidličku, tak drobnou a křehkou vedle jeho velikánské, skoro medvědí, ruky, upravil si ubrousek, rovněž malý jako dětský kapesníček. Bylo zvláštní, že má tak malá Alena tak velkého syna. Ale ten podědil všechno po otci, panu Koubovi, obrovitý, s hrboly svalů. Alenka při něm vždycky působila jako školačka.
Bylo to skvělé, jako vždycky! syn vstal, přišel k Aleně, pohladil ji po ramenech, jako by jí přehodil přes záda hřejivý plášť. Spadla z ní úzkost, pocítila klid a jistotu. A co jsi chtěla probrat? Mluv, musím za chvíli jet. S Doubravkou jsme domluvení jít s Markem nakupovat.
Doubravka, jak Radka popichovala jeho žena, byla spořádaná, pečlivá, nápadně krásná žena.
Radek ji poprvé spatřil na ulici a tak se zahleděl, až narazil do patníku. Rozťal si obočí, krev stříkala, Doubrava se ohlédla, vykulila oči, otevřela ústa a Radek tam stál, rozpačitě třel sloupek, bál se, že jej zrušil…
Pak spolu jeli na pohotovost. Doubravka, legrační, bezelstná, mladá holka, se celou cestu ujišťovala, jestli se mu netočí hlava, chytala Radka pod paži. Co měl říct? Samozřejmě, že se točila. Protože vedle něj šla Doubravka nepopsatelná krása!
Vzali se. Teď jim roste syn Marek. Doubravka pracuje jako logopedka, často má žáky i doma to je praktické, nemusí běhat jinam a má čas na domácnost. Radek každé ráno vyráží do práce, hází Marka do školy ne ledajaké, ale do gymnázia pro budoucí biology, kam mu místo Doubravka vyběhala. Mají se dobře, pokojně, v lásce a plní starostí.
A proč nedorazila Doubrava? ptala se Alena, když sklízela ze stolu. Dobře věděla, že má Doubravka soukromky, že učí i o víkendech, ale zdržovala čas, styděla se požádat syna o laskavost.
Říkal jsem přece má dnes dva žáky. A Mareček si dělá úkoly. No, co je?
Radek si vzal matčiny hrnky, opatrně je dal ke dřezu, otočil Alenu k sobě, pohleděl jí do očí. Mami, děsíš mě. Je něco s tátou? Proč se zabarikádoval v pokoji? Máte dluhy? Obelstili vás? Zastavili jste byt, ledvinu nebo celý orgánový komplet? Někdo vás vydírá? Nebo se našel můj dvojník, co mi ukradli z porodnice?
Radek se smál, líbilo se mu, jak dokáže žertovat. Svět byl také veselý, jarně zahihňaný.
Na matčin pokyn opatrně usedl, pohladil si břicho, natáhl paže, až zavadil zápěstím o kuchyňskou linku. Malý byt, co naplat… U nich s Doubravou mají prostorný, tři světlé pokoje, lodžie, kuchyně, kde se netísní. Všichni mají místo. Byt získali darem od Doubravčiny rodiny. Ti jej kdysi dostali za zásluhy ve vědě, pak se odstěhovali na venkov, blíž k přírodě, dýchat čerstvý vzduch, a byt věnovali Doubravce. Každý podzim posílali brambory, červenou řepu, záhadnou bílou zeleninu s hrbolky topinambur, a strašlivé množství hvězdnic. Ach, ty hvězdnice! Jako z kosmu, chlupaté, zářivé, v nádherných, zvláštních barvách. Hvězdnice a pytle dorážely s každou tetičkou, v autě strýce Standy, bývalého majitele bytu. Proč si Doubravku tak oblíbil, Radek nikdy nepochopil, ale Standu si vážil, pomáhal mu s autem. A v jeho bytě chodil v kraťasech s palmami, radoval se z života.
Vlastně jsem se tě chtěla na něco zeptat… Alena se nadechla, zaváhala, posunula synovi talířek s perníčky. Pamatuješ na paní Marii Stehlíkovou?
Radek poněkud zpozorněl, pozvedl obočí.
Jistě, mami! kývnul. Perníčky voněly po medu, těstu, cukru tak svůdně, že nevydržel, vstal, nalil si čaj a sáhl po největším, s Pražským hradem a věží.
Tak… Paní Marie posílají na vaši krajskou nemocnici, oči si musí nechat léčit, na operaci… Neznám přesnou diagnózu, složité je to…
Radek žvýkal a poslouchal. Pamatuje si paní Marii? Ano. Byla jejich sousedka na patře, velmi pomáhala matce, hlídala malého Radka, když rodiče pracovali. Vždycky nosila obří kulaté brýle, oči jí skrz ně působily vykuleně, řasy za sklem třepotaly jako křídla motýla.
A co? zeptal se nakonec, když matka zmlkla a začala mnout ruce a smetat drobky ze stolu známka nervozity.
No, nešla by po dobu léčby bydlet k vám? Nájem v Praze drahý, hotely taky. A jezdit sem a tam nezvládne. A já mám pocit, že jí to dlužím, vždyť ti vlastně vychovala.
Radek přestal žvýkat, napil se čaje, otřel si pusu ubrouskem, pokrčil rameny.
No… Eh… zamručel. Sousedství s tetou Marií se mu do plánů nehodilo, palmové kraťasy přijdou na čas do sklepa, Doubravka už nebude moci v noční košili chodit do kuchyně na čaj. Ale musí-li, tak musí. Ale jasně! Když mi pomáhala jako dítěti, teď je řada na mně! usmál se Radek, cítil se rázem jako šlechtic a citlivý člověk, až si povzdechl. Doubravka na něj bude pyšná. I máma. Paní Marie si to zaslouží!
Za oknem, jako by nad jeho hlavou zářila svatozář, vysvitlo slunce a roztančilo se v matčiných šťastných očích, poblikávalo na stěně. Zvonek farního kostelíka zaťukal, až se duše rozezpívala.
Opravdu? Ó Radku, to je SKUTEČNÝ ČIN! Jsem šťastná, že jsi mi vyrostl v tak citlivého, něžného chlapce.
Pohladila ho po hlavě jako v dětství.
Kdyby tu byla Doubravka, ušklíbla by se, napodobila tchyni. Vždy se trochu pošklebovala matčině synovské úctě.
Ale když tu není, může být Radek zase malým hodným klukem, kterého chválí ta nejdůležitější žena jeho života.
Radek změkl, nechal ruce volně na stole.
Ale… Měla bych se asi zeptat Doubravky… špitla máma. Radek zamumlal, že Doubravka nebude proti, přitiskl se matce k ruce a téměř usínal, tak mu bylo útulně a blaze, že je takový skvělý syn… No, tak já ji hned pozvu, ať si vyjasníte detaily…
Alena vyklouzla z kuchyně, v pokoji zašustily noviny, otec listoval. Radek vytáhl mobil, zavolal ženě.
Doubravka poslouchala, domalovávala si oko a mířila řasenkou na druhé.
A na jak dlouho? zeptala se.
Asi na dva týdny… Doubravko, musíme přece pomáhat, starat se… zněl Radek provinile. Blíží se operace, paní nemá kde spát…
Radku, vždyť tam bude mít pokoj v nemocnici… začala ona, ale muž ji přerušil.
Ale po zákroku bude muset chodit na kontroly, jezdit přes půl republiky? Jsi přece pohostinná a Marie je hodná, milá paní.
Víš, Doubravka povzdychla nějak mi to nesedí. Pamatuju si ji ze svatby. Dívala se na mě svrchu… Tvoje teta mě nemá ráda.
Ne teta, Marie! Má tě ráda! S Markem ti pomůže, ona…
Radku, tvému synovi je šestnáct, jak mu jako pomůže?
Se vším, Doubravko! Je zkušená. Prožila mnohé! Radek horlil. Tak co, nebude ti to vadit?
Doubravka byla razantně proti, ale neodvážila se muži přímo odporovat.
Dobře. Kdy přijede? řekla suše.
Na druhém konci zašumělo, Radek sdělil: v neděli.
Už zítra?! rozhlédla se beznadějně po chaosu svého království. Normální nepořádek normální rodiny, ale ukazovat cizí osobě? Nikdy!
A nikdo kromě Doubravky a jejich blízkých ho ani nikdy neviděl. Studenty brala v obývákukuchyni. Velký stůl, plno světla, pohodlí. Dál nikoho nepustila. Pro návštěvy vždy generální úklid od podlah po strop. Narozdíl od kamarádek se za svůj domov styděla, ráno ho opouštěla, svetr ponechaný ledabyle, ručník zkřivený v koupelně vždy schovat.
Ale ta teta Marie bude chodit všude! A pomyslí si, že Doubravka je špatná hospodyně!
Čisté podlahy, pořádek v bytě to znamená, že máš pořádek i v hlavě! říkávala Doubravčina máma. První, čeho si lidé všimnou, je čistota. A ty, Doubravo, jsi nepořádnice! Proč nedáš košili na ramínko? Vždyť jsi slečna!
Doubravka zavřela oči, zavrtěla hlavou, jako by máma ještě stála vedle, a ona provinile kouká do země, protože je ta zapomínající nepořádnice, kdo ví po kom asi…
Až tu další neděli, upřesnil Radek.
No, to ještě jde… pronesla unaveně. Jdu to oznámit Markovi…
Má čas doběhnout až na kraj nepořádku, vydrhnout, vyprat, rozvěsit, vyleštit, uklidit do lesku.
Marek novinku o stařence, co vychovávala jeho tátu, vzal naprosto v klidu. Přijede, no a co?
Klid, mami! Žij, jak žiješ, žádná věda, prohlásil, když matka pobíhala s vysavačem. To je naše ekosystém, my tu vegetíme. Ona je invazivní druh, buď se přizpůsobí, nebo vyhyne, myslím.
My nezarůstáme, Marku, zarůstáme! A o víkendu vůbec nebudu doma… No tak nestůj, vezmi druhý vysavač, ať se neztrapním před tátovými známými. Řekne o mně hrozné věci!
Babička Alena ví všechno dávno. A žije! pokrčil Marek rameny a odešel.
Doubravka byla roztržitá, ale za chvíli zazvonil zvonek přišel první žák, koktavý, kulatý Andulka. Andulka se šťoural jazykem, červenal, když ho Doubravka chválila, a sama očima klouzala po stole co uklidit, co se neleskne…
Okna! blesklo jí hlavou. Vždyť jsem je ještě nemyla!
Okno má být tak průzračné, že není vidět sklo! zase sova v hlavě máma. Čistá okna dobrá hospodyně pozná! A ty, ty vždycky šmudláš, jsou tam šmouhy!
Dorazil Radek, rozptýlil ženu od úklidu, cestou vyprávěl, jaká byla paní Marie skvělá, jak ho vodila za ruku… Doubravka jen kývala a krčila rameny.
Táto, jasné, přijede tvoje druhá máma. Dejme tomu zatím stopku! nevydržel Marek.
A Doubravka byla vděčná…
Do další neděle čas proletěl vrtkavě. Jakoby někdo zrychlil pás událostí.
V sobotu Radek odjel pro paní Marii, Doubravka zrušila lekce, chystala se na návštěvu.
Marek šel do holičství, pes Ben byl vykoupán a Doubravkou pomuchlán, až z něj kňučel štěněcí slastí, a okna se blýskala.
Tak, Doubravko, budeme tu kolem třetí, hlásil Radek. Nespěchej, věnuj se sobě. Paní Marie má obavy, že nám převrátí život naruby.
Rozumím. Dorazíte k obědu.
Doubravka se rozhodla péct kuře, vařit brambory, salát… prostě hostit jak se sluší.
Vstala v sedm, vyslala Marka s Benem ven, sama si dala horkou sprchu a začala si prozpěvovat: A nám se zdá o raketě… Stála, zpívala, až poslední tón protáhla epicky, oblékla župan, čistila si zuby a v předsíni buchly dveře. Zadrnčel hlas muže, do toho ženský, rozechvělý, pes Ben štěkal, Marek vzdychal.
Zarosené zrcadlo matně zobrazilo, v jakém stavu vítá hosta…
Tak jsme tady… pronesl Radek, kývl na ženu, která se zubním kartáčkem a nahá pod županem pozorovala, jak vláčí rudý kufr, za ním rozesmátá, růžolící paní Marie Stehlíková osobně. Je nadšená, opěvuje byt, chválí, je to pro ni samý šarm. Ale Doubravka pamatuje, že má na hlavě hrůzu, kuře se ještě nepeče a Ben má špinavé tlapy, takže podlaha… No a je špatná hospodyně. A už paní Marie stahuje rty, přechází kaluže po Benových stopách, sleduje, jak Doubravka zápasí, aby se ztratila a upravila se.
Tady je tvůj pokoj, otevřel dveře Radek. Udělej si pohodlí. Nachystám něco k snídani. Jen se převleču.
Paní Marie poděkovala, zavřela za Radkem dveře.
Co jste tak brzy?! zasyčela Doubravka, vykloněná za zástěnou. Čekala jsem později! Jsem v šoku! Tohle jsi mi neměl dělat, Radku!
Radek seděl na posteli, okouzleně sledoval Doubravčino tělo v zrcadle skříně, její štíhlost, ladné paže, jako břízky…
Cože?
Ptám se, proč jste tu tak brzo?! už oblékla šaty, česala vlasy. Zatáhni mi zip, prosím.
Ááá… Paní Marie má dneska někde vyšetření, zapomněl jsem. Tak jsme přijeli dřív, mávl muž rukou, přistoupil k ženě, chtěl ji políbit, ale odmítla.
A proč má tolik věcí? ptala se.
No… Vy ženy a vaše praktika. Kočařky, to jste vy.
Radek se usmál, zase dobrý vtip.
Zasedli ke snídani. Doubravka osmažila vejce, Marek, vidouc matku načisto rozloženou, nakrájel chleby.
Paní Marie přišla poslední, posadila se vedle Marka.
Dobrou chuť. Máte to tu útulné. Doubravko, darovala jsem vám k svatbě servis s máky… Ne? Není to on?
Doubravka pokrčila rameny. Ten servis rozbil Radek druhý den po svatbě, spadl ze schodů, bylo po všem…
Radek žvýkal. O maky ani porcelán se nestaral.
Asi to byl někdo jiný. Doubravka rychle dolévala kávu.
Ale mně tu fouká, Doubravko, postěžovala si paní Marie. Mohu si přesednout na tvé místo?
Marek zvedl hlavu, podíval se na mámu. Tato pokrčila rameny.
Radek rozšířil ramena. On je ochránce, hrdina, zvládne to!
Doubravko, přesedni si, ať paní Marii nepřefoukne! řekl, přemístil ženu k sobě, hosta posadil na uvolněné místo.
Já Radka vychovávala od malinka, začala paní Marie. Plenky jsme měnili, hrozný to byl kluk. Jedl málo. Ale srovnalo se to. Velmi složitý chlapec.
Doubravka se zakuckala, Marek škodolibě usmál.
A vy, mladý muži, běžte dělat úkoly. Radek je dělal vždy ráno, měl všude pořádek v hlavě, paní Marie vstala, sebrala Markovy talíře, podívala na hostitelku. Ta se zas rozpačitě ošívala, chtěla mluvit, ale neřekla nic.
Marek dopil čaj vestoje, uraženě odešel.
Po poděkování za snídani paní Marie odešla, cosi přesouvala, volala Radka, ať jí pomůže s televizí.
Máte málo knih, zahlásila v předsíni, při vyprovázení Marka na fotbal. Marek by měl číst klasiku Dostojevského. Mám tady výběr. Večer se mu věnuji a řádně ho přezkouším.
Jasně, tetičko Maruško. Jinak bude nevzdělaný, přidal Radek, mrknul na syna, strčil mu do ruky pytel s dresem.
Věděl totiž, že paní Marie s Dostojevským všude chodí, i do kaváren, drží ho na jevišti v divadle, s Dostojevským usíná; ale nečetla z něj snad ani řádku. Ale tak má dojem důležitosti. I do nemocnice si ho vezme, ať zdravotníci vidí, jaká vzdělaná žena u nich leží.
Vyprovodili Marka, odešel i Radek.
A kdy jdete vy? ptala se Doubravka.
Já? Ach, ve tři. Musím se chystat. Doubravko, má Marek holku? Radka milovaly spolužačky od šestky. Vždyť byl takový zlatíčko! Měl kamarádku, Ritu. Taková tvárná… Všechno udělala. To je dobře, viďte? A Ben by neměl být na gauči! nakoukla do Doubravčina pokoje. A botník je špatně, hned zavadím. Tak vidíte! zavadila o botník, všechno z něj spadlo, boty, bačkory, Doubravčiny střevíce. Takové boty se nesmí nosit… Dobrá, jdu. Díky za azyl!
Jen ji poplácala, zmizela ve výtahu.
Doubravka chvíli stála, pak zabouchla dveře…
Mámo, co vymýšlí? I Bena zahání, na gauči mu to povolujeme! stěžoval si Marek, hladě psa po hlavě. Ben smutně oddychoval.
Ona už je taková… ráda vychovává. Ale nebude to dlouho trvat, Marko. Vydrž…
Doubravce bylo trapně kvůli synovi, kvůli Benovi, že najednou není paní vlastního domu. Ale nedokázala si pomoct. Jak máš říct ne paní, co přebalovala tvého muže?
Večer paní Marie zorganizovala výrobu plněných paprik. Radek se kolem ní točil jak baletka.
A zítra ráno hned budíček, rozcvička paní Marie je pokroková, pustila na mobilu stopky, cvičili čtyřicetdeset, cvičit, oddych, cvičit… Marek zdrhnul do školy, Radek poctivě tlačil kliky.
Ještě, Doubravo, pojď! hecoval ji Radek.
… Tak kdy to bude? zopakovala otázku Doubravka.
Zítra už nastupuju, smutně řekla Marie budeš mě navštěvovat, Radku?
Ale jsi tam jen dva dny, to je maličkost! divil se Radek, ale přikývl…
Pondělí bylo napjaté. Doubravce padaly lekce, děti nemocné, někdo na chalupě, někomu se nechtělo…
Mobil zvonil, venku krákaly vrány, paní Marie poslouchala Sagvana Tofiho: To se zvládne, dámy! a houpala se v rytmu. Doubravka slyšela, jak paní podupává…
Ona se prostě bojí, vysvětlil Radek. Když má strach, vždycky si pustí Tofiho.
Večer chtěla paní Marie s Markem číst Idiotu, ale syn odmítl. Marie se na něj podívala, vyslechla, co si o Dostojevském a jejím pobytu myslí, trhla, když zabouchl dveře, pak zavolala Doubravku. Ta odpovídala do mobilu, že dobře, přijede sama. Musí do Čakovic, protože Andulka je unavený a nemůže dorazit.
Ne! paní Marie popadla mobil. Přivezte dítě k Doubravce okamžitě! Jinak škrtám z rozvrhu! Je mi fuk kdo jste já jsem asistentka paní Doubravy! Na shledanou.
Vrátila mobil. Doubravka těžce vydechovala, pak to vybouchlo. Dokonce Marek přišel poslouchat.
Poslyšte, paní Marie! Nemíchejte se nám do života! Ani do mé práce! Vařte si svoje papriky, čtěte si Dostojevského, cvičte, ale ne v tomto bytě! Ben leží tam, kde mu to dovolím já, ne vy! Koupím si konzervy, i když tvrdíte, že jsou nezdravé. Je to můj život, můj domov, mí žáci, rozhodnu si sama! Snad operace proběhne hladce a rychle odjedete domů. Velmi v to doufám!
Marek tleskal, Ben vyl, zanořil hlavu do Doubravčina klína, paní Marie se však usmála.
Doubravka strnula čekala výčitky, místo toho…
To je dobře, Doubravko. Nikdy, nikdy se nenech ohnout. Řekni svoje NE, když opravdu nechceš. To všechno zjednodušuje život a přináší klid. Neboj se! Žij, jak chceš! Promiň staré, přehnala jsem to. Už jsem taková provokatérka, Radek to ví… Nečumte na mě, mám šílený strach před operací! Ben je skvělý pes, vychovaný!
Přinutěná, podrbala psa. Dáte si marmeládu? Dovezla jsem úžasnou jablečnou. Marku, chceš?
Kluk obrátil oči. Ženy jsou divné tvory, už to tušil dávno, ale tohle už je extrém…
Zazvonil zvonek. Přivezli Andulku. Po hodině také dostal kousek marmelády. Matka žáka si odvedla Doubravku stranou, omlouvala se, prosila, ať je nesmaže.
Nebo mluvit s vaší asistentkou? ptala se.
Ne, nic se nebojte. Váš kluk je šikovný.
Doubravka mrkla na asistentku…
Večer, když Radek a Marek hráli PlayStation, paní Marie se usadila do křesla a povídala, jak Radek trhal tapety, jak ho zachránila, když spadl do rybníka pod led, tahala z něj vodu medem…
A ta Rita se mi vůbec nelíbila, dodala Marie. Bez charakteru. A ten servis s maky mi není líto. Rozbili jste jej pro štěstí, teď žijete spokojeně. Radek mě miluje, všechno odpustí. I ty mi odpusť, Doubravko. Díky za azyl. Jsi skvělá…
Marmeláda taje na misce, šeří se venku, na východě se rozsvěcuje oranžovorudý proužek.
Je čas… zašeptala Marie. K osmé tam mám být…
Radek ji usadil do auta a vezl tichými ulicemi. Doubravka jela s nimi, cítila, jak paní Marie drobně drkotá.
Zavolám večer, zabalila ji v kabát, a pak zpět k nám.
Marie kývla. Dobré je žít s mladými, veselo. Marek ji zajímá. Nejde v tátových šlépějích, je drzý. Ale jak řekl, je to jeho vnitřní prostředí, změnit ho nejde zkoumat však donekonečna ano…
