– Bože, tohle je jako chlap? Vždyť to je nějaký omyl! Copak Hana sama nevidí, za koho se chce vdát? Malý, nic moc, ošklivý jak noc!
Ale prosím tě, nepřeháněj tak! Že není zrovna obr to jo. Ale jinak na ksicht vodu nepiješ! Hanka taky není žádná krasavice.
To je pravda. Ale představ si, jak budou vypadat jejich děti! Hrůza!
Mladé maminky, co se z nudy schází na lavičce před panelákem, teď zároveň upravují dečky ve svých kočárcích a obdivují ta svoje spící zlatíčka. Kdepak na jejich děti nějaká potenciální Hančina mláďata mají!
Hana zrovna vystoupila z auta, vytáhla z kufru tašky s nákupem pro mamku. Usmála se na sousedky a snažila se pomáhat:
– Dimi, je ti to moc těžký? Dej mi aspoň jednu tašku! Snažila se vytrhnout Danu aspoň jednu igelitku, ale on ji odrazil:
– Haninko, radši nám přidrž vchod! Těžký věci nejsou ženská práce. Ty nic tahat nebudeš!
Dámy na lavičce si vyměnily pohledy.
No to je tedy něco! Prý ženská práce To je teď, když jsou ještě nezasnoubení, všichni tak pozorní! Až ho jednou Hanka dostane, uvidíme, kdo měl pravdu!
Hana s Danu už dávno zmizeli ve vchodě, ale sousedky dál rozebíraly jejich výšku, váhu, auto, co Dan má, Hančinu chůzi… Proč by ne? Pomluvy nejsou žádná věda.
Jenže Hanka nemá na drby čas. Spěchá k mamce, kterou dva týdny neviděla. Nejdřív služebka, pak nový byt a ten věčný hon, ať je všechno hotové před svatbou. Mamka Hance přísně nařídila: šetři se, neměj nervy, nepotřebuješ jezdit prostě jen tak. Lednička je plná, telefon funguje, do svatby zbývá pár dnů. Sakra, jak to všechno stihnout?
Ale Hana to přece jen nevydrží. Tak dlouho a tak daleko od mamky ještě nebyla. S tou úzkostí se ještě pořád neumí smířit.
Haninka se mamce narodila v pětatřiceti. O nosaté a neforemné, nehezké Marii, která prodávala v malém supermarketu, už všichni dávno zlomili hůl. Staropanenská klasika, žádné děti, žádné vyhlídky.
Jenže Marie všechny překvapila! Vyjela k moři a přivezla si ženicha. Krásný, vysoký, modrooký Jakub. Vedle něj vypadala jako šedá myška krčící se u majestátního kocoura. Ne pár.
Po Jakubově příchodu začala kožešiny nosit ona.
Manžel byl chytrý, pracovitý chlap. Nejenže vydělal, ale i ušetřil a rozmnožil. Na Marii by dal cokoliv, miloval ji do zbláznění. Marie rozkvetla, změnila účes, oblékla se moderně a vyhnala všechny kamarádky, co chodily jen pro výhody.
Blízkých přítelkyň nikdy neměla. Nesedlo si to. Klidně by ráda měla opravdové kamarádky, ale vyhýbali se jí. Byla moc nehezká, aby ji někdo bral na společenské akce nebo na tancovačky.
Zato u těch, co chodily jen pro nedostatkové zboží, necítila žádnou lítost, že už je nevidí.
Marie pomluvám rozuměla. Zlá slova bodají někdy víc než nůž. Věděla, že Jakub se podle většiny k ní nehodí a že se už najdou, kteří mu budou radit, ať ji opustí. Proto si z bytu udělala pevnost nepropustnou, domáckou, plnou rodiny. Nechtěla svoje štěstí riskovat.
Jakub si z těch slov ale nic nedělal. Krása na pití vody není, jak praví česká lidová moudrost. On, co vyrostl u alkoholické babičky, to moc dobře věděl.
O rodiče přišel hned malý. Ani tři roky mu nebyly, když je oba smetla autonehoda táta po svatbě přítele pil, boural na mokré silnici…
Malý Jakub zůstal s babičkou. Ta kapku začala pít a časem se v tom utopila. Ve svých osmi letech už si zvládl uvařit, vyžehlit košili, aby se učitelé nevyptávali. A snažil se dobře učit. Jeho hezký vzhled byl spíš prokletí všude si ho hned všimli, dopřávali mu projevy dospělých, a to bylo často dost nepříjemné.
Z kluka vyrostl trochu tvrdší a uzavřený – nikdy si necítil lásku. Babička měla radši lahev než jeho, ostatní lidi jen žasli, ale nikdo se ho nikdy nezeptal, jak se cítí.
Nikdo, až na paní prodavačku v blízké samoobsluze, kam chodil pro rohlíky. Sama vychovávala dva kluky, věděla, co je to bez mámy. Vyrůstala v dětském domově, ale svým synům dala domov, kde bylo málo peněz, ale vždy chleba, brambory na pánvi a čaj s domácím medem od souseda včelaře.
Jejda, děkuju! Co dlužím?
Je to od srdce. Ty stojíš celý den mezi lidmi… nech mě taky být člověkem!
Dávala Jakubovi k housce vždy mazanec navíc.
Sněz to ve škole! řekla přísně a pohladila ho po vlasech.
To pohlazení hřálo Jakuba na duši celý zbytek dne. Mazanec zprvu odmítal, později poznal, že by paní Valentinu urazil. Tak jí vždy poděkoval. Chodil jí po škole pomáhat do obchodu. Časem ji bral skoro jako mámu.
Když mu bylo patnáct, babička zemřela srdce jí nestačilo. Valentina si ho prostě vzala k sobě.
– Jsi pro mě syn dávno. Jen to doklepnem na papíře.
Tak získal rodinu mámu i bratry. Zlost vyprchala. Měl už komu se svěřit.
Po průmyslovce Jakub nastoupil do práce, spravil babiččin byt. Holky o něj stály, ale vždycky nakonec vztah zrušily. Jedna, do které se zamiloval, ani nevolila jemná slova:
Ty jsi moc hezký, Jakube. Odejdes. Necháš mě. Natož s dítětem… O takovýho, co má tolik obdivovatelek, nestojím!
Zlost se vrátila, ale Jakub věděl, za kým jít.
– Synku, tak to nebyla ta pravá. Ta tvoje ještě přijde! Neztrácej víru! Bez víry v životě nic není! Počkej! Uvidíš!
Valentina vždy věděla, jak mu ulevit. Tak trpělivě čekal, i když roky běžely.
Pak Valentina trvala na tom, ať jede jednou k moři.
– Jaku, to musíš vidět! Je nádherné! Silné i mírné, každý den jiné! Musíš jet!
Na pobřeží u vody potkal Marii. Stála zamyšlená u balustrády, všichni kolem chodili, nikdo si jí nevšímal. Jakub byl ohromen: vypadala jako Valentina. Když ji poznal blíž, věděl, že nebesa mu dala dar stejně laskavou a čistou ženu jako jeho nevlastní mámu. Tolik něhy a touhy mít rodinu z ní vyzařovalo! Jakub věděl, že tohle je přesně to, co hledal.
Neváhal: svoje štěstí už nepustil.
Svoji dceru Hanu milovali s Marií tolik, až se někdy sami báli.
Ať ji nerozmazlíme, Jaku! strachovala se Marie.
Neboj, ona je naše chytrá holka! líbal dcerku Jakub.
Věřil tomu tak pevně, že Hance nezbývalo než těšit rodiče vzorností.
Je po mámě! chválila vnučku Valentina. Stejně hodná!
S rodinou svého adoptivního bratra měl Jakub vřelý vztah. Když začalo být zle, svěřil se nejdřív bratrům, nechtěl hned trápit ženu a matku.
– Udělal jsi správně, Jaku! My to vyřídíme!
Za pár dní měl lékaře. Když se diagnóza potvrdila, bratři drželi při něm a nenechali propadnout zoufalství.
– To nesmíš! Máš dceru, jsme tu! Pomůžeme!
Boje bylo na deset let. Jakub se držel, lékaře překvapoval silou vůle.
– Víte, jiní by to už vzdali. Vy jste velmi silný.
Jakub jen přikyvoval, bojoval se závratí, myslel na Marii a Haninku, která po škole běžela vždy s jídlem do nemocnice.
– Jíst nechci, Hančo! bránil se Jakub.
– Jez, tatínku! Polívka je sice přesolená, máma plakala, když vařila. Ale já jí řekla, že se nesmí už trápit! Že se uzdravíš a přijdeš domů! Řekla jsem to dobře?
Dobře, Haninko… všechno bude, jak má být.
A pokaždé se Jakub domů vrátil, i když prognózy byly čím dál horší. Ale doma byl potřebný. Tam patřil.
Jednou odešel tiše, doma, u Marie na rameni. Usnul, a víc se neprobudil. Ona s ním zůstala do rozbřesku, hladila ho a přemýšlela o minulosti.
– Jaku, nemám si na co stěžovat Tolik všeho jsme spolu zažili! Byla jsem šťastná. Děkuju, lásko
Ráno Hana v pyžamu nakoukla do ložnice a vykřikla tenoučce, jak ptáček v ohrožení.
Pššt, malá! Tatínka už nic nebolí… Už je mu dobře. Neplač Marie už slzám nebránila. Jsem tu s tebou…
Marie a Hana zůstaly samy jen napůl. Navštěvovali je Jakubovi bratři, jezdila Valentina. Rodina držela při sobě, všichni věděli, že smutek se nedá unést sám.
Roky běžely. Hana dospívala, a čím byla starší, tím míň se chtěla koukat do zrcadla. Věděla, že není hezká a že s tím nic nenadělá.
Mohla snad zkrátit nos? Nebo zvětšit oči? Ani mrkev, kterou do sebe ládovala v domnění, že jí vyroste, nepomohla.
Ve škole se jí posmívali. Marie pak utírala slzičky a tiše šeptala:
– Uvidíme, kdo bude šťastnější! Počkej, holčičko
Hana dostudovala gympl, pak univerzitu, ale pohledy byly vždy spíš na krásky a extrovertní dívky. Učebnice si od Hany půjčovali všichni během zkoušek. Vždycky je měla nejpřehlednější, ona na přednáškách stejně nikoho neokukovala věděla, že v převažující konkurenci krásných holek nemá šanci.
– Co s tebou budeme dělat, mami? – ztrácela naději Marie, když viděla, že dcera je skvělá odbornice, má kariéru, ale neví, jak začít s osobním životem.
Co bychom dělali! Pošleme ji k moři! smála se Valentina. Jednou to zabralo, třeba i podruhé! Co říkáš?
– Asi jo… Ale sama Hanka nepojede. Zase se zamkne.
Pojedeme všichni! Pozveme bratry, jejich ženy, děti! Celá rodina. A pak Hanka sama zdrhne, až ji naše drobotina začne otravovat. Pamatuješ, jak posledně utekla ze zahrady rovnou do města? smála se Valentina.
Dobře, jedeme! přikývla Marie.
Ale osud měl jiné plány.
K moři Hana jela, ovšem tvrdila, že nikam sama chodit nechce. Rodina musela ustoupit.
A osud připravil svou taškařici. Hanka, jakmile se po dovolené vrátila do Prahy, seznámila se se svým osudem u domu. Po práci zaparkovala, přišel liják. Botky měla nové, lodičky, včera koupené. Hanka je zouvla a proběhla bosá kalužemi domů. U vchodu ji však auto zalilo od hlavy k patě špinavou vodou.
– Neuvěřitelné! vydechla Hanka.
A pak se rozesmála tak, že řidič, co zastavil s omluvou, na ni v úžasu zíral.
Osud se usmál a odškrtnul další položku ze seznamu u Hany a Dana bude prostě dobře.
A tak i bylo.
A za pár let budou stejné sousedky na lavičce šeptat, když u domu zastaví Danovo nové auto:
Vidíš ten kožich na té ošklivce? Já svého ukecat nemůžu, jí ho Dan koupí.
Zase ty! Ani té čepečky nesluší!
Ty jsi tak závistivá, jsi jak pes do kuchyně! Proč tě Hančino štěstí tak štve? Její chlap je sice žádný fešák, ale mazlivý a děcka rozmazluje! A tebe žere žárlivost!
Žere! Proč někdo má všechno, i když neví za co, a jiný nic? Podívej na ně! Ani pěkní nejsou, ale děcka jak plakátová!
To je genetikou, zlatá. Hančina táta byl krasavec, říkala mamča.
Tak proč je Hana tak dobrá k lidem? Pořád děkuje, nikdy neurazí! Může přece nenávidět svět, že jí nadělili jen tak málo krásy.
Mohla by, ale nemusí! Ty bys míň záviděla, třeba bys taky rozkvetla!
Běž ty s tvými radami! Jak tě má chlap nosit na rukou, milovat a rozmazlovat? Zná nějaké kouzlo?
Zeptej se! Třeba ti to prozradí!
Ještě abych se učila od takové!
Tak si skřípej zubama dál!
Haně byly řeči sousedek ukradené. Stačí, že stíhá domácnost, mamka pomalu slábne, Valentina už zvažuje přestěhování blíž k nim na pomoc s pravnoučaty. Děti potřebují dohlídnout, Dima přislíbil pomáhat s rekonstrukcí u strýců.
Honzíku, Maruško, domů! Babička vytáhla štrůdl z trouby!
A doma je zase večer, místo na pohádku, povídání a kytarovou písničku od Marie pro vnuky.
A život běží dál…
