Vedro. Kateřina
Tomáš a Lucie se vzali až dva roky po tom, co se seznámili.
Naštěstí k tomu svému štěstí šli hrozně opatrně, pomalu a rozvážně, jako by šlapali po špičkách, a všechno si pořád rozmysleli. Dá se to pochopit už v minulosti zažili, že city můžou klamat a že láska nepřichází vždycky hned a na celý život. Tak se snažili rozpoznat, co jim život po těžkostech přinesl, a jestli tomu novému citu vůbec mohou věřit.
Ani paní Anna, Tomášova maminka, se moc nemíchala. Nechtěla synovi štěstí pokazit, když viděla, jak moc se změnil narovnal záda, v očích mu zase svítil plamínek a na schůzky s Lucií se chystal, jako by je čekala svatba každou chvíli.
S Lucií seznámil Tomáš maminku skoro hned. Anna se na ni dívala dost opatrně, ale nenašla na Lucii nic z toho, co by jí připomínalo Tomášovu bývalou partnerku, Andreu. Lucie dokonce odmítla k Tomášovi nastěhovat.
Ne, Tomáši, to by nebylo správné. Myslím, že paní Vlasta by to těžko nesla a já si jejího názoru moc vážím. Udělala pro mě spoustu věcí a navíc není zrovna zdravá, potřebuje pomoct. Nechme to zatím tak, nespěchejme, řekla mu Lucie.
Tomáš musel souhlasit. Ale vztahu to nijak neuškodilo, spíš naopak období chození s kytkama se jen natáhlo a oni se aspoň pořádně poznali.
Do domu Anny se Lucie přestěhovala až těsně před svatbou, navíc z důvodu smutného.
Zemřela paní Vlasta.
Dlouho měla potíže se srdcem, Lucie ji vodila po doktorech, pomáhala doma a snažila se, jak mohla, ale nakonec to srdce nezvládlo. Jednou přišla Lucie z práce a našla paní Vlastu sedět v altánku, který pro ni postavili synové, v ruce dopis od vnuka. Nejdřív ještě nechápala, že se něco stalo, ale když k ní přišla blíž, pochopila, že paní Vlasta už nedýchá.
Lucie ihned volala záchranku, ale lékaři už nedokázali pomoct.
A pak dlouho seděla u altánku a brečela vzpomínala, co všechno s paní Vlastou zažily: jak chodily večer na procházku k řece, jak vařily džem v malé letní kuchyňce a zpívaly. Jak ji Vlasta přijala bez zbytečných otázek, když potřebovala pomoc a nevěděla, kde ji vzít.
Děkuju šeptala si Lucie opakovaně, vděčná té, která jí tehdy podala ruku a otevřela srdce.
Synové paní Vlasty přijeli s rodinami hned druhý den. A ten starší si Lucii odvedl stranou a povídá:
Maminka chtěla, aby část domu připadla tobě; chtěla, abys tu bydlela a starala se o to tady. Nikdo z nás sem nechce jezdit nastálo. Je na to i závěť. Já s bratrem budeme rádi, když tu část přijmeš. Nebýt tebe, máma by tu žila úplně sama. Jsme ti vděční.
Ne, zakroutila hlavou Lucie, to nemůžu. To je váš dům. Hlídání nebo údržbu zařídím, ale dědit byste měli vy s bratrem. Vaše maminka vás moc milovala.
A na tom to zůstalo. Lucie později našla nájemníky, kteří dům udržovali, a se syny paní Vlasty udržovala hezké vztahy, když přijížděli přes léto na návštěvy.
A právě jedna z jejich manželek pak pomohla Lucii, když Lucii půl roku po svatbě odvezli do nemocnice.
Mimoděložní. O zdraví byste se už měli začít starat! pokáral ji lékař po zákroku. Dobře že s vámi byla maminka! Mohl to být daleko horší konec!
To byla spíš tchyně než maminka. Ale i tak máte pravdu
Už jste měla nějaké problémy dřív?
Ano.
Pokud chcete děti, musíte to řešit opravdu poctivě, jinak vám nakonec zůstane už jen umělé oplodnění!
Rozumím
Lucie neplakala. Všechny slzy si schovala na jindy. Teď musela hlavně pochopit, co bude dál a co s tím udělá. Strašně toužila po dětech s Tomášem a chvílemi ji to málem zžíralo.
Naštěstí zakročila Anna.
Lucie, pojď se mnou promluvit, prosím přišla jednou večer za snachou, když Tomáš byl pracovně mimo město.
Tomáš s Lucií mezitím už bydleli sami hned po svatbě si pořídili menší byt. Tomáš už si to mohl dovolit, práce šla dobře a Anna už pomalu zase přemýšlela, že by koupila domek a otevřela penzion.
Do toho chtěli trochu přispět i Lucčini rodiče, se kterými si Lucie už zase rozuměla, ale Tomáš nechtěl:
Lucinko, zvládneme to sami, jo? Tvoje rodiče mám rád, ale chci se o tebe postarat já.
Lucie se nehádala, vše domluvila s tátou a ten si plácnul s Tomášem:
Paráda! Máš být na co pyšný, kluku!
Anna Tomášovo rozhodnutí schválila. A také to, že s miminkem se nebudou otálet, brala jako správný krok.
Ale když viděla, jak se Tomáš zase trápí a Lucie běhá po doktorech, nakonec musela zakročit.
Lucinko, nezlob se, jestli ti něco řeknu špatně, ale mám starost a chci ti pomoct. Co tě trápí? Vidím, jak tě to užírá
Nedaří se nám to, mami Co když nemůžu mít děti?! Co potom? Musela bych od Tomáše odejít. Nemůžu ho připravit o možnost mít vlastní rodinu
To je zbytečný strach, Lucie! Ty sama nevíš, kolik jsi mu už dala! Díky tobě se Tomáš zase vrátil mezi živé! Já to přece vidím. A děti, to je krásné, jasně, každá rodina si přeje děti ale to není všechno. Věř mi! Já ti to nikdy vyprávěla Tomáš se nám s manželem taky narodil až po letech chtěli jsme dítě, modlili se, nic nefungovalo. Dokonce jsme se málem rozešli. Myslela jsem, že mě muž má jen kvůli dítěti a že odejde, když nebudu matka. Pochybovala jsem o něm A to mi neodpustil. Skoro rok jsme pak žili každý zvlášť, oba nešťastní. A nakonec jsme pochopili, jak jsme byli hloupí. Manželství není jen o dětech! Je to mnohem víc! Tomáš je celý po svém tatínkovi Chápeš, co myslím?
Jo, asi jo
Tak si nenech to vaše štěstí zničit! Dali jste si smysl života. Chraňte si to! Láska vydrží všechno, když sama chceš.
A jak se vám podařilo stát se maminkou? nevydržela Lucie nezeptat se.
No, to kdybych věděla! Anna se zasmála přes slzy. Až do prvního kopnutí do břicha jsem si skoro nevšimla, že jsem vůbec těhotná. Myslela jsem, že mi prostě nějak nefunguje tělo. Už jsme to vzdali a řekli si, že budeme žít, jak nám osud nadělí, a on si s námi pěkně zahrál
Snad si i mně osud něco nachystá povzdechla si Lucie.
A proč nezavoláš ženě od syna paní Vlasty? Je to přece doktorka, ne? Třeba ti pomůže!
Lucie se plácla do čela.
Jak jsem na to mohla zapomenout? Jasně!
A za týden už byla v Brně na vyšetřeních. Čekali tam na ni.
A za rok se narodila dvojčata.
Štěstí doslova vešlo do Tomášova a Lucčina bytu a už se nehodlalo vystěhovat.
Za dvojčaty přijala Lucie do rodiny ještě holčičku s Tomášem ji adoptovali, když už věděli, že další děti mít nemůžou. Rozhodnutí zrálo dlouho, ale nakonec byla možnost stát se znovu rodiči nečekaně tady. Tomášova bývalá spolužačka Markéta nedávno porodila, ale bohužel jí diagnostikovali těžkou nemoc. Zprávu Tomášovi donesl kamarád Roman.
Chudák Markétka Skládáme se jí na léčbu v Praze, třeba jí tam pomůžou. Skoro všichni už dali, co mohli.
Jasně Pošlu taky, řekl Tomáš.
Poslal pěkně velkou částku a Markéta za pár dní odjela do Prahy. Anna se nabídla, že pojede s Markétou, protože Markéta měla jen starou babičku, a s dítětem to sama nezvládala.
Bohužel, nebylo jí pomoci. Lékaři jen umožnili Markétě připravit se na to, co přijde.
Požádala Annu, aby si její holčičku vzali do rodiny a Anna zavolala Tomášovi s Lucií. Odmítat nechtěli.
Tak se rodina rozrostla o dceru.
V malém bytě už začalo být těsno a bylo jasné, že jestli chtějí mít pohodu, budou muset něco většího.
Opět se nabídla Anna.
Tomáši, máme přece peníze na penzion! Kupte si prostornější byt.
Mami, a co tvůj sen? To nejde!
Můj sen je TOHLE! Anna políbila vnučku a kývla na dvojčata. Co víc bych mohla chtít? Na podnikání už nemám chuť. Chci být s vnoučaty! Vidět, jak rostou, pomáhat vám. Lucie to zvládne sama, ale vím, že potřebuješ pomoc v obchodě. Tak dělejte práci klidně, já budu hlídat děti. Najděte byt, ať má každý pokoj!
Takový byt našli. Velký, světlý, samostatné pokoje. Děti běhaly a hrály si na ozvěnu, Lucie se smála, když se kluci snažili naučit sestřičku volat haló!
Bereme! rozhodl Tomáš, když viděl Lucii a děti.
Jediným, co jim nový domov kazilo, byla paní Kateřina přísná správkyně domu, která si vsugerovala, že rodiny s více dětmi jsou vždycky podezřelé a musíme je bedlivě sledovat.
Pořád u nich někdo je. Děti běhají bosé po chodbě! Malá holka spí pokaždé venku v kočárku, když ji Lucie venčí. Divné!
Možná přeháníš, Káťo? Je vedro, bez bot je to zdravé, každý doktor to řekne! A návštěvy taky nedělají bordel, nepijí. Co by měli? Nemá smysl špehovat! Kdo ví, co je pravda oponovaly sousedky.
Jak se budete divit, až se něco stane! Zvenčí všichni slušní, a doma? Kdo ví! Nevím, proč jim to pořád klape, to se mi nezdá! Nikde není všechno ideální. Tak to prostě nemůže být!
Sousedky kroutily hlavou, ale Kateřina se nedala. Vyrostla v rodině, kde matka byla mistryní v šikaně a v jejím světě byla disciplína všechno. I bratrům dělala matka peklo. Noc na kolenou v koutě byla běžná, někdy k tomu přidala i váček hrachu. Venku byli rodinným vzorem, ale dlouhé rukávy jen maskovaly modřiny.
Všechny děti prchly z domu hned, jak to šlo, a s rodiči přerušili kontakty. Ani Kateřina s bratry už se nestýká. Snaží se tak zapomenout na dětství, kdy sousedé mlčeli a nikdo se nikdy neptal, proč nejsou bratři ve škole nebo proč má Katka pořád tak pevné copy matce to totiž usnadňovalo trestání.
Kateřina sama rodinu nikdy neměla. Muž, se kterým to zkusila až v dospělosti, ji ztratil v mžiku když jednou zamířil pantoflí po svojí nemocné fence, co si ukápla na koberec, Katka popadla psa a odešla.
Ve stejný den si sbalila, odešla ke své babičce která vlastně byla stejná jako matka. Vytrpěla si u ní svoje, a když bába odešla, Kateřina se jí v duši vlastně ulevilo.
Neměla vlastně nikdy nikoho blízkého, a protože v dětství nikdo nezasáhl, rozhodla se být teď ve střehu a dávat pozor na všechny kolem. O rodině Tomáše a Lucie byla přesvědčená, že v tom musí být nějaký háček že tak šťastně nemůže nikdo žít.
Jednoho dne Lucie seděla venku na lavičce, dívala se na kluky a najednou si uvědomila, že je čas jít domů holčička brzy vstane a kluci musí na kroužky. Ve školce, kterou stavěli u domu, je chtěla umístit až na podzim, do té doby chodili na sport a do centra.
U vchodu na ni už čekala Kateřina.
Zase pobíhají bosi? To jim nemůžeš koupit pořádné boty?
Lucie se zase musela usmát. Chlapecké kopačky byly dražší než Tomášovy nejlepší tenisky. Ale na dětech šetřit nechtěli.
Zase se směješ? O co ti jde?! Děti potřebují péči! Krmit, oblíkat, starat se!
Kateřina úplně zrudla, když uviděla, že Lucie je v klidu a nenechá se vyvést z míry.
Maminko, dejte tetě Kátě vodu!
Kluci vytáhli z tašky láhev, ale Kateřině se najednou udělalo zle. Ztěžka se jí dýchalo, všechno se zatočilo a skoro by spadla ze schodů, kdyby ji Lucie nechytila.
Sanitka přijela rychle a Kateřinu odvezli do nemocnice. Probrala se a u lůžka seděla Lucie, která děti nechala u Anny a hned za Kateřinou jela.
Co se děje? zkusila se zeptat Kateřina, ale jazyk ji skoro neposlouchal, mluvila divně a vyděsila se.
Klid, klid! Dostala jste mrtvici, ale doktory se to povedlo zachytit včas. Může za to ta vedra Ale nebojte se, bude to dobré! Odpočiňte si. Já tu budu.
Lucie slib dodržela. Stará se o Kateřinu, protože od sousedů dávno věděla, že je tak sama, jak to jen jde bez rodiny, bez kořenů.
Proč? zachraptěla jednou Kateřina.
Protože je to správné. Nikdo by neměl být sám. Znám ten pocit moc dobře.
Jak?
Už jsem s osamělostí kamarádila není o co stát. Vám už taky nic takového nehrozí.
Fakt?
Myslíte, že vás teď nechám být? Ani náhodou! Teď je řada na mně!
Lucie udělala, že si nevšimla slz v očích. Bylo jí Kateřiny líto. Ta ženská mohla mít rodinu, děti i vnoučata, ale neměla vůbec nic, kromě pravomoci hlídat dům a malého záhonku, kde pěstovala nejkrásnější růže, jaké Lucie kdy viděla. A pokud někdo dokáže vypěstovat krásné růže, tak nemá špatnou duši. Tohle Lucie věděla určitě.
Dva roky potom.
Ježiši, Lucie, jak to s nimi zvládáš?! Holka je klidná jako voda a kluci jsou dva čertíci v jednom!
Kateřina hlídala na lavičce Lucčinu adoptovanou dcerku.
To je nic, teta Káťo, to jsou jen dva! Roman má doma čtyři děti! Když jsou všichni pohromadě, mám chuť utéct z domu. Romanova žena už se modlí, ať je páté aspoň holka!
A už víte, co čekají?
Ne, schovává se smála se Lucie, ale Roman říká, že je připravený na všechno!
Pane bože, to je vedro! povzdechla si Kateřina a přihodila si ruku na čelo. Řekni mi, jsi šťastná?
Lucie se zamyslela.
Co člověk ke štěstí potřebuje? Mít blízké u sebe? To ona má. Aby byli zdraví? Díky bohu, i to je v pořádku. Aby děti byly spokojené? Vypadá to, že s Tomášem to zvládají. Takže ano, bez pochyb je šťastná.
Jo! usmála se Lucie.
A Kateřina užasle sledovala, jak tahle její úsměv proměnil celé okolí.
I ta letní vedra najednou nebyla tak úporná a člověk měl pocit, že konečně začal foukat svěží vánek.
