Modrý punčoch
Zdeničko, prosím, zaskoč za mě zítra? Mam tchyni narozeniny, musím ji jít popřát.
Není to tak dávno, co jste jí gratulovali ke svátku? Zdena se ani nevzhlédla od škatule s katalogy.
No tak, Zdeno! To byly jmeniny, teď má narozeniny! Prostě to potřebuji, rozumíš? A tobě to přece nevadí, ne? Stejně jsi sama, žádné děti, žádné starosti. Na chvíli se odmlčela. Ježiš, promiň, nechtěla jsem…
Irena si plácla rukou přes pusu, ale už bylo pozdě. Zdena už jen kývla a odešla z čítárny.
No, to mi bylo hloupé… zabručela Irena a střelila očima po Libušce.
S Libuškou si nikdo nezažertuje, byla ostrá jako břitva. Jako knihovnici by ji málokdo přechytračil! Zdena z ní vstávaly všechny vlasy na hlavě, Irena se však smála až do slz.
Vidíš, že ne všechny knihovnice jsou modré punčochy, jako ty, Zdeno! Podívej se na mě nebo na Libušku. Tak se má žít! Ty? Pobíháš mezi knihovnou a bytem, šátky, kočky Stará panna! Promiň, že jsem upřímná ale kdo by ti jinak poradil? Vždyť kdybys trochu chtěla, byla bys krásná ženská! Plná života. Ale jen těžko se na tebe dívá… Že mám pravdu, Libuško?
Libuška většinou Irenu utnula hned.
Dost! Přestaň se dávat za vzor. Těch tvých známostí už bylo víc než kolik máš doma pokladniček! A co z toho? Manžela máš, ale žiješ s Vlastou a ten tě nebo mlátí nebo lítá za jinýma. A ty krásná! To je život?
Ale aspoň mám muže. A děti! A Zdena co? Zase kočku? Za chvíli ji kočky vystěhují z bytu. A příjde bydlet do knihovny! Zdeni, proč si aspoň nepořídíš dítě sama? Vždyť tví rodiče něco nechali, měla bys vše hned jednodušší
Po podobných dobrých radách už Libuška neváhala použít i drsná slova a Irena radši prchala s výmluvou a Zdena zamířila do kouta čítárny, aby jí nebyly vidět slzy.
Za co si tohle zasloužila? Byla to snad její vina, že se jí zatím nedařilo? Starala se roky o nemocné rodiče. Nejdřív táta, pak maminka. Patnáct let přebalování, praní, polohování Kdo by měl na vztahy čas? A navíc když se podívala do zrcadla, viděla obyčejnou ženskou. Ne škaredou, ne krásku. Průměr. Šedé oči, normální rysy, hustý cop, který zkrátila na krátko, když maminka odešla. Bylo to prostě pohodlnější.
Jinak byla obyčejná Zdena. Nechlastala, nekouřila, žádné velké sny.
A upřímně ani se v tom světě rodinných dramat nechtěla moc angažovat. Stačilo jí vidět, jak to chodí u kamarádek.
Třeba Irena. Má sice muže, ale kolik ji to stálo! Celý Tábor věděl, že její chlap má jinou rodinu někde na vesnici. Vášně mezi Irenou a Vlastou byly legendární. Jednou se rozešli, podruhé usmířili, někdy se přímo na ulici pohádali. Irena se dušovala, že aspoň každý ví, na čem je a ona se nestydí. Zdeně to bylo záhadou proč to snášet? Kde je sebeúcta? Ale co, knižní ideály nejsou na skutečný život to věděla. Když člověk nemá haciendu a strýčka v Americe, ale dvě děti a plat knihovnice, je to jinak.
Proto Irenu nezatracovala. Chápala ji trochu. Navíc, když šlo do tuhého třeba se Zdena poptávala na sestru k nemocné mámě Irena prostě přišla, píchla jí injekci nebo udělala kapačku, jak kdy. Dělala to zadarmo, protože jsme sousedky, Zdeni, a co na tom. Peníze si nikdy nevzala.
Radši mě urazíš, než abys nechala bejt! brblala Irena jednou u další injekce, když Zdena chtěla přispět aspoň stokorunou.
A tak aspoň pletla šály a čepice pro děti, dokonce vymyslela krásné rukavice se sýkorkou pro Ireninu dceru, ty nosila jen na svátky, ať je neztratím.
Jednou si Irena pohrála s nápadem založit e-shop na Zdeniných výrobcích.
Budeš to prodávat jak housky na krámě!
Zdena nejdřív nadšeně uvažovala, ale pak odmítla:
To je moc, nestíhala bych. Já vše dělám po jedné kusovce.
Tak zapoj důchodkyně před barákem! Aspoň si přilepší k důchodu a ty nebudeš otrokem jehlic.
A div se světe ono to fakt fungovalo. Irena zřejmě v byznysu měla talent, co promrhala v hádkách s Vlastou. Web fungoval, pár objednávek přišlo a Zdeně se aspoň trochu ulevilo. Když nebylo tolik peněz, byla aspoň fajn parta. Teď na lavičce před domem v podvečer čurbes: pletařky, háčky, drby a Libuška a Irena rozebíraly nové střihy.
Tuhle sukni bych si klidně vzala! To je jak z pražského týdne módy. Teta Věra mi ukazovala podobnou dečku, skoro stejný vzor! Stačí změnit barvu.
Tak Zdena za pár týdnů pletla další sukni a už ji Irena nosila pyšně po Tábře, nová položka na webu, všechno šlapalo. Ne že by z toho byl majlant, ale aspoň malá výpomoc.
Libuška se jim směla, ale občas přiložila ruku k dílu. Její krajky na jehle byly nejdražším zbožím v e-shopu. A Irena jí nikdy neříkala ani popel, když seděla v čítárně u okna a dělala místo svých papírů krajku protože věděly, že Libušku to živí vedle dětí.
Její muž totiž zmizel objevovat sebe sama sotva se narodila dvojčata. Byl sice umělec, pořád maloval, hledal mecenáše ale doma nebyl skoro nikdy. Starší dcera mu časem začala říkat pan Zdeněk.
Mami, přišel dneska ten pán Zdeněk.
Jeho to dohánělo k šílenství.
Děláš mi ostudu před dcerou!
Libuška se zprvu řídila podvědomím, že lepší špatný táta než žádný, ale pak ji to pustilo.
A co pro ni vlastně děláš?
Když otěhotněla podruhé, jakmile se narodili synci muž zmizel nadobro.
Libuška se netrápila moc dlouho. Práci měla, rodiče v Beskydech zásobovali bramborama a zeleninou, dovolená znamenala na chalupu a makat, ale aspoň měla pomoc a děti vyrostly fajn.
Zdena někdy přemýšlela, že kdyby měla jistotu, že její děti budou jako ty Libuščiny, už by dávno Ireniné rady vyslechla a našla si chlapa.
Jenže mít dítě sama se Zdeně zdálo děsivé byla by na světě sama, po rodičích už jí zbyly jen vzpomínky, kamarádky měly svých starostí dost. Co kdyby se jí něco stalo kdo by se dítěte ujal? Děcák? Internát? To přece nemůže být, sebevětší zodpovědnost za to, že se maminka rozhodla mít dítě jen ze samoty. Radši mít tři kočky a šály.
Netušila, že celý babinectvo vedené Irenou už dávno pátrá po vhodném ženichovi. Při počtu chlapů v Táboře to byl problém. Všechny možnosti prošly, ale žádný nebyl on. Tak se jen občas prokecla Irena, jinak všichni drželi jazyk za zuby, aby Zdenu nešokovali dalším nápadníkem.
Nakonec se kandidát našel. A to tak, že by to nevymysleli ani v televizi.
Jednou na popud Ireny přistoupila Zdena na záskok a večer se pustila do práce navíc, chtěla přidat na e-shop nové fotky včetně unikátních šatů, které Libuška vymyslela, ušila a ozdobila krajkou.
Tohle je na svatbu, viď! Krásná práce, Libuško, zlaté ručičky!
Řekni to mým klukům. Včera málem bylo po šatech stačila minuta nevěnovanosti a už byli s nůžkami u sukně. Naštěstí jsem to spravila…
Celý večer Zdena lámala hlavu nad slovy pro popisek k šatům, přemýšlela až na cestě domů, ale neslyšela ani kroky.
Náhle
Pomooooc…
Zvuk tak slabý, že by ho člověk snadno přeslechl mezi běžným rachotem na sídlišti.
Pomoc…
Tentokrát už neváhala. Nadšením přeskočila dva schody naráz, běžela za domovní důvěrnicí Marii, tloukla na dveře.
Marie, je zle!
Marie byla zásadová, ale když ani po dvou hodinách nepřijeli záchranáři a policajt nebral mobil, rozhodla se očividně na formality kašlat.
Ať mě zavřou, starých máme v base málo! mávla rukou.
Marie měla od starších důchodkyň klíče pro případ co kdyby. Nač vyrozumění vešla a co viděla, šokovalo všechny, kdo přišli.
Paní Zina (dřív matematička v Táboře, maminky stará kamarádka) upadla v koupelně, narazila si hlavu, nemohla se hýbat. Kolik ležela v bezvědomí, netušila. Byt starý, sousedy málo kdo poslouchal. Ale Zdena slyšela.
Zdena zavolala pomoc, zařídila doktorům vše potřebné, po nemocnici se k ní starala, pak si ji nastěhovala domů. Sice ji Irena hubovala, že světec být nemusíš, ale stejně chodila píchat kapačky. Pomalinku se Zina zotavovala a Zdeně najednou nebyl byt prázdný: denní program byly historky, kočičí bitky a údiv nad tím, jak Boris Zinčin kocour, povede Zdeniny dvě čičiny.
Najednou domem běhal chuchvalec koček, Borísek se stěžoval, že ztratil veletí, ale večery byly veselejší.
A tak najednou nějaký modrý punčoch v životě Zdeny skončil. Všechno bylo jiné, z každodennosti se rozjela malá taneční jízda.
A právě tehdy jednoho večera někdo zaklepal na dveře.
To je Irena? zamumlala Zdena, stopla film, šla otevřít.
Na zápraží stál chlap jako hora. Plnovous, v kůži, džíny a pohled trochu přísný. Na Zdenin žánr nezvyk.
Koho hledáte?
Dobrý den. Paní Zina Kozáková tady bydlí?
Proč ji sháníte?
Jsem starý známý, na cestě, stavím se na kafe.
Zdena zaváhala, ale Boris, černý kocour, ho poznal první. Skutálel se ke dveřím a hned se nechal pochovat.
Borríšku! Ty kluku! Nazdar! zasmál se chlapisko.
Když otevřela pořádně, Zina vypískla:
Sergišku můj! Odkud tě vítr zavál?
Jel jsem kousek k Vltavě, máme sraz motorkářů, a říkal jsem si, že se musím stavit, když už jsem tady. Dlouho jsme nebyli v kontaktu.
To nevadí, hlavně, že jsi přijel. Seznam se, to je Zdena moje nová andělka tady, neznám na světě lepší ženskou!
A světe div se Sergej zrudnul, sklopil oči.
Těší mě… špitl.
A Zina bývalá učitelka hned zachytila, že tady je něco ve vzduchu. Prosila ho, aby jí s něčím pomohl, prodloužila návštěvu na dva dny…
A že za dva týdny přijel znovu a Zdena najednou stála u rozhodnutí, jestli nebude nevěsta.
Serže, známe se chvíli, je to normální? koukala Zdena podezřívavě.
A co je normální? Musíme se komukoliv zodpovídat? My jsme dospělí, ne?
Když pak kamarádkám řekla tu novinku, Irena s Libuškou jen hlasitě zajíkly. Poprvé byly zticha.
Zdeni, a No vlastně se na to ani nemusím ptát ty víš, co děláš? Hlavně je ten člověk dobrý? Normální?
Prosím tě… a usmála se tak, že Irena ztichla, protože včera šedá myš, dnes dáma. Růžové tváře, jiskra v oku.
I asi jsem plácla hovadinu, Zdeni, promiň, buď šťastná. A Libuško tu sukni na e-shopu stáhni, co?
Už je stažená! mrkla Libuška. Můžeš se na šaty těšit.
O takové svatbě se v Táboře ještě nevyprávělo. Motorkářská kolona projížděla městem, lidi vykláněli z oken, ptali se:
Koho to vezou?
Ale, Zdenka z knihovny si bere ženicha! Hodná ženská!
A za tři roky?
Sergej podpíral Zinu, která razantně odstrčila jeho ruku:
Já dojdu sama! Ty běž vítat syna, Sergeji!
Zdena si narovnala nové šaty, co šila Libuška, učesala se a kývla na fotografa:
Všechny! Ať jsou tam všichni!
A musel se hodně snažit, aby na schodech porodnice byli vedle Zdeniny první fotky syna nejen Sergej, ale i Irena s Vlastou, Libuška s dětmi a celé babinec vedené Marií.
Protože dobrých lidí není nikdy dost.
